Z noční

No, taky si kopnu. Nebo ne? V posledních letech se stalo módou svatým Valentýnem spíš pohrdat. Tak nějak jsme jej zahrnuli do jednoho šuplíku s Coca-Colou, Santou a korporátním tykáním. Tak nějak se z šuplíku stává zatuchlá krabice se zbytečnostmi, do které se může bezpečně trefit kdokoliv.

J.Juránková

Aby bylo jasno, Valentýna jsem nikdy neslavila a ani letos to nemám v úmyslu. Jen se musím usmívat, když si vezmu, kolik cirkusu se nadělá s jedním relativně bezzubým svátkem. Možná je to tím, že neumíme slavit. Jako bychom se báli přiznat si tu výjimečnost několika hodin, jako bychom se báli, že nás někdo načape při jakýchkoliv pocitech...? Nebo ho opravdu nepotřebujeme? Kéž by. Jen si to ještě umět přiznat a nehledat náhradní důvody.

Takovej kýč, slýchám. Ovšem. Zato andělíčci na vánočních dekoracích a buclatí zajoši děsící slabší povahy z velikonočních pohlednic, jsou výhradně uměleckými díly.

Je to zbytečné, obchodníci jen potřebujou dorovnat tržby po vánocích, brblají jiní.

My slavíme svátek zamilovaných celý rok, říkají další. Snad je to pravda a oni na tom nejsou podobně jako mí rodiče. Můj táta za socialismu odmítal účast na oslavách MDŽ s tvrzením, že být ženou není ještě žádná zásluha a on uznává jen původní Den matek. Po roce 1989 nad ním ovšem ohrnul nos jako nad věcí otrocky okopírovanou ze Západu. Na své přednášky o Alici Masarykové velkoryse zapomněl. Výsledkem bylo, že máma nedostávala kytku ani 8. března, ani druhou květnovou neděli.

(A k svátku, který měla dle kalendáře 29.července, jí přával pravidelně až 30. S lehce přizmateným úsměvem. To ty noční, Marti, říkával.)

Takhle nějak si představuju ono „celý rok“ – ale snad se přece jen mýlím.

Minimálně jednoho mladíka s kytkou v papíře jsem dnes viděla.

Nijak zvlášť natěšeně sice nevypadal, ale kdo by taky byl, uprostřed posměšných pohledů proudícího davu, s kytkou v křiklavě „nenápadném“ osrdíčkovaném obalu?

Tak jen doufám, že jeho milá se nejmenuje Věnceslava a on nejel z noční směny.