ČSSD slíbila obyčejným lidem lepší budoucnost. Řeknete si, to je ale ušlechtilý závazek! Lepší život přeci chceme všichni. Ale pozor! Tady se nemluví o všech lidech, ale jen o těch obyčejných. Těm byla slíbena lepší budoucnost, co potom čeká ty neobyčejné? O těch Paroubek mlčí. Asi mohou klidně zhynout, protože od nich očividně stejně hlasy nečeká.
No dobrá, to bychom tedy měli. Teď však nastává otázka, komu že byl ten lepší život vlastně přislíben. Přece obyčejnému člověku, připomíná jistě každý netrpělivý čtenář! No ale počkejte. Ono se řekne obyčejný člověk, ale kdo to vlastně je? Když se nad tím zamyslím, žádného uniformního obyčejného člověka vlastně neznám.
Jako lékař i jako politik jsem potkal mnoho lidí. Setkal jsem se s nimi v různých životních situacích i krizích. S některými jsem si rozuměl více, s jinými už méně. Jedněm to pálilo, jiní krájeli spíše tupou stranou nože. Tihle byli výřeční a veselí, tamti spíše tišší a zádumčiví. Někdo byl pracovitý, jiný zase rád dostával bez práce. Někteří byli bohatí, jiní toho mnoho neměli. Někomu se dařilo, jinému se zas smůla lepila na paty. Většinou byli poctiví, narazil jsem však i na šíbry.
S přibývajícími zkušenostmi jsem si ale stále více uvědomoval, že na každém je něco obdivuhodného. Některé povahy se zdají být doslova černobílé, jiné hýří škálou barev. A právě v této pestrosti se skrývá kouzlo! Vím proto určitě: šedý člověk neexistuje! Ono je vůbec sledování individualit, a třeba i hledání pozitivních vlastností u těch, které jinak zrovna v lásce nemáte, velkým dobrodružstvím a obohacením sebe sama.
Jak vidíte, s pátráním po obyčejných lidech to naštěstí vypadá bledě. Znamená to, že Paroubek oslovil neexistující voliče? Je to jinak. ČSSD nám snad podvědomě ale možná spíš zcela vědomě sděluje, že je připravena unifikovat náš život, že není ochotna respektovat naši individualitu a rozdílnost našich potřeb. (Jak krásně k tomu ladí jejich návrh na jednu zdravotní pojišťovnu.) Socialisté nadbíhají naší přirozené lenosti a zároveň oslabují naši víru ve své vlastní schopnosti. Snaží se vygenerovat obyčejného člověka podle svého mustru. Chtějí nás vehnat do šedého průměru pasivity a neodpovědnosti.
Kdo věří sám v sebe, nepotřebuje od ČSSD dodat budoucnost v bolševickém provedení až do domu. Jiřímu Paroubkovi se potom zásilka „lepší budoucnosti“ určená „obyčejnému člověku“ vrátí se vzkazem: Nedoručitelné – adresát neznámý.
