Vybrali si hanbu a budou mít válku

Kdo by neznal slavný výrok, připisovaný Winstonu Churchillovi, pronesený údajně po podepsání Mnichovské dohody.

Slavný citát s oblibou při různých příležitostech používají politici, novináři, diskutující pod články s tématikou války i školáci a studenti, pilně opisující z Wikipedie. Úplný text údajně zněl: Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou: zvolila si hanbu a a bude mít válku – četl jsem ale i několik jiných variant. Protože jsem však originál citátu nikde nenašel, ani přes různé odkazy, které u citátů byly, rozhodl jsem se už před časem zapátrat sám. Tak slavný výrok přece musel někde vzniknout a musí tedy být něčím doložen.

Jako nejpravděpodobnější a nejčastěji odkazovaný byl slavný projev v Dolní sněmovně ze dne 5. října 1938. Pokud si ho ale přečtete, zjistíte, tam uvedený citát není. Churchill v něm nejvíce kritizuje ostudu a úpadek postavení Velké Británie, promarněný čas a pak technické provedení dohody, než dohodu samotnou, protože sám přiznává, že v té chvíli již bylo pozdě něco dělat.

V úvodu řeči popisuje stupňování požadavků Hitlera při postupných jednáních v Bertechsgadenu, Godesbergu a následně v Mnichově a uvádí, že pokud by Britská vláda oznámila Československu rovnou, že ho chce obětovat, mohlo si možná samo vyjednat lepší podmínky, než jaké dostalo v Mnichově. Připomíná svůj návrh po obsazení Rakouska Německem, aby Anglie a Francie zaručily bezpečnost Československa, zatímco by Sudetoněmecká otázka byla řešena Komisí Spojených národů – bohužel nebyl uskutečněn. Pokud by navíc Anglie a Francie spolupracovaly během léta s Ruskem, ovlivnilo by to postoj jak menších států, tak i samotného Hitlera a opozice v Německu a pak by se spádu událostí mohlo zabránit – byla by to třetí cesta, mezi podrobením a válkou, ze kterých museli vybírat v Mnichově. Jenže britská vláda odmítla dát ČSR záruku v době, kdy by to situaci zachránilo, naopak ji ale pak dala v době, kdy už bylo pozdě a nebude mít sílu ji realizovat. Doslova prorocky předpověděl, že ČSR bude v následující fázi pohlcena Německem a Británie jí nebude moci nijak pomoci.

Poněkud ale zapomněl zmínil úlohu Anglie při financování Německa, jeho návratu z politické izolace, nebo její sabotování snah Francie o zajištění evropských bezpečnostních dohod. Například prosazením Locarnských dohod v roce 1925, ve kterých se Británie, Francie, Belgie, Itálie a Německo dohodly na vzájemných zárukách hranic Německo - Belgie a Německo – Francie, byly nejen zpochybněny hranice Polska a Československa stanovené po první světové válce, ale padla de facto i možnost vojenské pomoci z Francie, protože po překročení německých hranic v rámci pomoci třeba napadenému Československu by Francii ostatní strany musely vyhlásit válku – dohody totiž jako výjimku pro válku stanovovaly jen porušení Versailských dohod, nebo napadení smluvní strany, nikoli jiného státu. ČSR a Polsko sice uzavřely s Německem také dohody o mírovém řešení konfliktů, ale ty se nevztahovaly na záležitosti vzniklé před podpisem dohod. To byl zřejmě první krok k Mnichovskému diktátu a další postupně následovaly.

Popisuje i obrovský rozdíl v poměru sil mezi Anglií a Německem ještě před pěti lety a současný obrat i čas promrhaný politikařením, když ještě bylo možné zbrojení v Německu zastavit. Stejně prorocky předpověděl příklon dalších zemí v Evropě k Německu a jejich odklon od spojenectví s Anglií a Francií, což se později opravdu vyplnilo. Jako příklad v té době uvádí Jugoslávii, kde se opozice hlásila k Malé dohodě, ale po událostech v Mnichově se zhroutila a země zamířila ke spojenectví s Hitlerem. Popisuje i diplomatickou ostudu, kdy se delegace Anglie a Francie pokusily přesvědčit Polsko, aby se nezúčastnilo dělení ČSR po boku Německa. Ti však Brity jen odměřeně odmítli a Francouze ani nevpustili na audienci. To považuje za úpadek prestiže Anglie a hanebnost, protože Anglie a Francie před dvaceti lety osvobodily Polsko, rozdělené tehdy mezi sousední země.

Správně upozorňuje na ztracené Rakouské a Československé divize, které by vázaly část německých sil v případném evropském konfliktu a zvyšující se ohrožení Francie.

Kritice podrobil i v Mnichově nově uzavřenou smlouvu o neútočení mezi Británií a Německem, známou jako Mír pro naši dobu. Podle něj nelze mít přátelské vztahy mezi britskou demokracií a nacistickým Německem a je pro něj nesnesitelné, že se tím Británie stává satelitem Německa.

Obává se, tentokrát naštěstí zbytečně, vládních snah o potlačování kritiky Německa a svobody slova v důsledku této smlouvy a navrhuje, aby ji ministerský předseda zrušil, protože rozděluje národ. Také chce Anglii izolovat od kontinentu a zahájit vyzbrojování.

Dále říká, že nezazlívá lidem výbuch nadšení, když jim Chamberlain ukazoval jeho Mír pro naši dobu a sliboval, že nebudou muset válčit, ale upozorňuje, že tím byla narušena rovnováha v Evropě a měli by vědět, jaké důsledky z toho pro Británii vyplynou.

Na závěr projevu kupodivu nepřichází slavný citát o hanbě a válce, ale biblická slova: Byli jste zváženi a shledáni lehkými

v biblické řeči Mene, Tekel, Ufarsin – sečteno, zváženo, rozděleno – ve smyslu potrestání předchozích spáchaných hříchů.

Tím chce naznačit, že to není konec, ale začátek doušků hořkého poháru, který bude muset Británie vypít, pokud bude chtít získat své původní postavení.

Odkaz

Protože jsem slavný citát nenašel ani v jeho dalších projevech / netvrdím, že jsem četl všechny :-) /, pátral jsem tedy dále.

Kromě mnoha zavádějících odkazů, falešných potvrzení citátu, ale i naopak popírání autorství výroku, jsem na stránkách prestižní International Churchill Society, ale i jinde, našel dvě částečně podobná vyjádření:

V dopise pro Lloyda George 13 srpna 1938, asi šest týdnů před Mnichovem:

I think we shall have to choose in the next few weeks between war and shame, and I have very little doubt what the decision will be – Myslím, že si v příštích několika týdnech budeme muset vybrat mezi válkou a hanbou a nepochybuji o tom, jaké to bude rozhodnutí.

Zde je jen první část citátu a vyznění odpovídá jeho následnému projevu z 5. října, kde uznává, že už se v dané chvíli moc dělat nedalo, takže to dle mého názoru nelze jako potvrzení citátu uznat.

Odkaz

Druhou možností je dopis pro Lorda Moyne z 11 září 1938, tedy krátce před Mnichovem:

We seem to be very near the bleak choice between War and Shame. My feeling is that we shall choose Shame, and then have War thrown in a little later on even more adverse terms than at present – Zdá se, že jsme velmi blízko bezútěšné volbě mezi válkou a hanbou. Mám pocit, že zvolíme hanbu a pak přidáme válku o něco později za ještě nepříznivějších podmínek než nyní.

To už je hodně podobné, i když to stále neodpovídá původnímu citátu. Má to ale podobně jako předchozí výrok drobnou chybičku. Ačkoli lze dohledat korespondenci obou pánů, text požadovaných dopisů se mi objevit nepodařilo, i když bych očekával, že tak vzácné kousky budou opatrovány pečlivěji, než jiná, bezvýznamná korespondence. Takto jsme odkázáni jen na tvrzení životopisce. Navíc svoji myšlenku nezopakoval při veřejném projevu, i když některé zdroje uváděly, že to řekl přímo Chamberlainovi, coz není doloženo už vůbec.

Samozřejmě je také možné, že jsem potřebné údaje prostě jen nenašel a proto budu rád za případné upozornění, samozřejmě včetně odkazu originálního textu, nikoli novodobých vylepšovatelů. Kdo rád studuje opravdovou historii, může se do pátrání zapojit.