Téměř klasický turistický okruh Egyptem s deitailními informacemi pro případné následovníky, kteří si rádi věci organizují sami.
29.2
Dnešní den je významný, protože tentokrát hodlá do chrámu v Karnaku vstoupit i kolega :-)
V počtu návštěvníků je to druhé turisty nejnavštěvovanější místo v Egyptě, ano, správně, hned po pyramidách. Takže jsme přeplavali na druhý břeh naším obstarožním trajektem a podél aleje sfing zvenku došli do chrámu. Chrám je opravdu nejen rozlehlý, ale i obrovský z hlediska mohutnosti. Na hlavních trasách byla hlava na hlavě, ale o trochu dál už jen minimum lidí, nebo dokonce nikdo. Krásně jsem si tam užil skoro celý den prohlížením památek – je opravdu zážitek poznávat památky, o kterých jsem od dětství četl a navíc být nezávislý na ostatních z cestovky, kterým na proběhnutí stačí zlomek času a chtějí ten samý den stihnout ještě Konopiště :-)
Kolega se věnoval hlavně focení selfíček, takže jsme se rozešli hned na začátku a dali si sraz až večer u brány aleje sfing. V průběhu prohlídky jsem se všiml, že mnoho lidí místo prohlídky běhá dokola kolem sošky scarabea, což mi připadalo nezvyklé. Kolega mi pak večer vysvětlil, že jim to radí cestovky, jako rituál. Kdo se chce znovu na místo vrátit, musí třikrát oběhnout sochu brouka u posvátného jezírka, kdo dvakrát tak šest oběhů apod. Takže část návštěvníků na místo obhlídky památek běhá kolem scaraba :-)
Na další scam cestovek jsem narazil, když průvodkyně u jezírka tvrdila cestovkářům, že tamní jezírko je přímo propojené s Nilem a jeho hladina kolísala podle výšky hladiny při záplavách – přitom hladina byla asi dva metry pod maximem, což naprosto neodpovídalo rozsahu tehdejších záplav, ani Nilometrů, prostě by přeteklo. Spojené s Nilem asi bylo, jenže přehrazené stavidlem. Při záplavách stavidlo otevřeli, doplnili vodu a zase ho zavřeli, aby nepřeteklo a po opadnutí vody naopak nevyteklo zpět – je to ale jen moje spekulace.
Na závěr jsme se již úplně sami vyšli ven k aleji sfing a chtěli navštívit ještě chrám Osirise, ležící mimo areál chrámu v Karnaku a pokračovat alejí sfing k chrámu v Luxoru. Jenomže po příchodu k bráně chrámu nám hlídač drze tvrdil, že je sice zavřeno, ale za 10 Euro od každého nás tam pustí. To nás naštvalo, protože chrám měl být otevřený a vstupenka platila i tam. Dohadování bylo neúčinné, navíc vyšel ven i druhý hlídač, který měl být zřejmě na opačném konci v budce a tvrdil to samé. Z principu jsme jim ty peníze dát nechtěli, takže jsme odešli a mne napadla sladká pomsta. Vrátili jsme se k místu, kde byla pobořená hradba a kde v boudě měl zřejmě hlídat ten druhý, prolezli dovnitř a začali si památku alespoň fotit. Hlídači sice pořvávali a mávali, ale teprve, když si pro nás došli, jsme opustili prostor a s dlouhým nosem odešli. Pokračovali jsme alejí sfing, spojující chrám v Karnaku s chramem v Luxoru. Je to asi 4km dlouhá, nově otevřená cesta lemovaná sochami různých sfing, převážně s beraními hlavami, většina soch ovšem chybí a turisté sem evidentně zabloudí jen zřídka. Mysleli jsme, ze ji projdeme celou, ale v asi polovině je cesta přehrazena a další postup je možný jen se vstupenkou do druhého objektu. Jenže tam za hodinu zavírali, tak jsme to odpískali. Kolega říkal, že s Čedokem měli hodinu i na Karnak, který je o dost větší, než Luxor a oboje stihli v jednom dni.
1.3
Dnes jsem se s investicemi do památek opravdu rozšoupl. Zůstáváme na našem břehu mrtvých a prozkoumáme chrám královny Hatšepsut / 360 LE/ - byla to sice uzurpátorka vlády, ale chrám a hrobku si nechala postavit pěknou. A protože na místě už prý nějaké hrobky byly, tak je nechala prostě zbořit. Zároveň je to místo, kde teroristé před lety postříleli německý zájezd, takže kolega sýčkuje, že žádný průzkum okolo nebude kvůli vojákům možný.
Taxikáři sice nedokázali pochopit, jak se dostaneme zpátky, když chceme jen one way, ale nakonec nás jeden odvezl za třetinu původní taxy - bohužel ani tady Uber nefunguje, takže stále dost / 100LE za oba /. Kolega tvrdil, že pak na nás čekal a myslel, jak nás natáhne cestou zpět, ale já myslím, že prostě jen zkoušel ulovit někoho na zpáteční cestu.
Asi 95 procent návštěvníků chrámu nedokáže ujít těch 200m od parkoviště a kupuje si odvoz elektrickými vozíky, ale uznávám, že klienti cestovek to zřejmě mají povinně. My jsme vyrazili pěšky a k tomu podle mého plánu oklikou přes okolní hrobky, jenže jako na potvoru kolem jeli nějací čičmundi, skončilo to hádkou a museli jsme se vrátit na cestu. Bohužel tady nikdy nejde poznat, kdo je oficiální pracovník a kdo jen prudič, který vás tam jen nechce z nějakého důvodu pustit. V prostoru nebyl žádný zákaz, nahoru vedla vyznačená upravená cesta a čičmundi byli v civilu, nebyli nijak označeni a ani nepředložili na mou výzvu žádný průkaz. A protože pokud tu někdo kartičku má, hned se s ní ohání, tak myslím, že to nebyli zaměstnanci areálu, spíše ti prudiči.
Chrám je sice pěkný, ale vysoká koncentrace turistů na malém prostoru to hodně kazí, takže jsme si vystáli fronty směrem nahoru až do Amunovy svatyně a zdrželi se jen o kousek víc, než běžný turista. Spíše rutinně jsem zamířil ještě do pravé části, chrámu slunečního kultu, kterou už většina míjela, protože levá zádušní část chrámu byla zavřená úplně. Tam si mne vyhlédl další čičmunda s nabídkou, že mi za dolar ukáže uzavřenou část hrobky Hatsepšut a Thumose I. Asi vypadám zvídavě, protože to nabízel jen asi tak každému dvacátému turistovi a i tak nikdo nechtěl. Moc jsem tomu nevěřil, ale šel jsem s ním. Zavedl mne opravdu za zábranu do chodby, jenže jsme skončili před zavřenými, neprůhlednými dveřmi. Řekl, ať vyndám telefon a zapnu foťák. Přiložil ho na větrací síťku na dveřích a telefon opravdu zobrazil chodbu k sarkofágu s vyobrazení Thumose a zamalované Hatsepšut, tak, jak je to vyobrazené na panelu v chrámu. Chodba je i zachovalejší, než do Amunovy svatyně, jenže na prohlídku běžnými turisty by asi byla moc úzká a poškodila by se výmalba, proto je nepřístupná. Choba pokračuje dveřmi vlevo do skály a pohřební kaple. Za mne fotky za dolar stály.
Fotka chodby k sarkofágu a zamalované Hatsepšut
Hatsepšut je zamalovaná proto, že dlouho nechtěla svému synovi Thumosovi předat vládu, až ji musel svrhnout a z pomsty nařídil zničit její podobizny. To bylo kupodivu celkem běžné, noví panovníci si přivlastňovali chrámy a sochy předchůdců a nechávali přetesat i jejich popisy – jedna taková socha je v Luxorském museu, kde si přepis lze dobře prohlédnout z bezprostřední blízkosti.
Pak jsme opustili areál a podařilo se mi přesvědčit kolegu, abychom podnikli další pokus o průnik do prostoru jiných hrobek a místo po silnici se vydali zpátky přes poušť. Podle internetových informaci je mezi Hatsepšut a Medimet Habu přes 120 objevených hrobek a neznámý počet neobjevených. Prostorem vedou upravené cesty, žádný zákaz, ale ani turisti, protože je tam dost horko. Asi po kilometru chůze nás objevila ostraha z jednoho z domečků v poušti a jeden ze strážců za námi vyrazil ze stanoviště na motorce. Kolega navrhoval taktický ústup směrem na silnici, já se nechtěl tak snadno vzdát a spoléhal na papírky Velkého Satana - tedy dolary, které se mi už mnohokrát osvědčily a vytáhly mne z problémů.
Strážce nás dohonil a spustil, že jsme v archeologické lokalitě a že musíme odejít, takže bylo jasné, ze papírky nezaberou. Zpětně jsem pak zjistil, že přístup k hrobům je normálně z druhé strany od silnice, takže tudy asi chodí jen minimum turistů. Naštěstí mne napadlo použít domácí přípravu a řekl jsem, ze hledám hrobku vezíra Nachta - to je ten, co tam má mé oblíbené tanečnice. Kupodivu se zamyslel, řekl, že ví, kde je a ukáže mi ji. Vyrazil před námi na motorce, zastavoval a ukazoval cestu. Byl jsem z toho v rozpacích, protože podle mých Informaci měla být nejméně tří km daleko a jinde, takže jsem už myslel na další podraz. Jenže on po asi půl km opravdu zastavil před jeho hrobkou. Začal troubit a po nějaké době se objevil jiný strážce s klíčem.
Jenže nastal problém, kupodivu chtěl vstupenku, kterou jsem neměl a tak hrozilo, že zase odejde. Protože kolega dovnitř nechtěl, použil jsem tedy teď moji metodu papírků a hned šlo vše jak na drátkách. Motorkář mne odvezl asi 2 km k pokladně, já nakoupil vstupenky do hrobek, které jsem měl dopředu vybrané a napsané, odvezl mne zpátky a předal hlídači. Ten mi ukázal hrobku Nachta s tanečnicemi a ještě mne u jeho sochy vyfotil. Byl jsem překvapen, že zrovna z téhle hrobky znám i další motivy, třeba lov ptáků, portrét s manželkou a podobně. Na to, že to byl jen dvořan, měl zřejmě štěstí na umělecké provedeni.
Pak jsem navštívil ještě čtyři další hrobky, dohromady asi za polovinu ceny Hatsepšut a ve většině jsem měl privátní prohlídku. Je to hůře dostupné a pro více lidí moc malé. Pro osamělého turistu je to naopak ideál – vše jsem si v klidu, z bezprostřední blízkosti prohlédl a vyfotil.
Kolega zatím vyčkával v domečku strážců a navazoval družbu s místními. Myslel jsem, že bude naštvaný, že musel přes dvě hodiny čekat, protože hrobky byly trochu dál od sebe, ale po příchodu byl naopak nadšený, že to byl lepší zážitek než Hatsepšut. Fotil se s místními a plánoval, jak to bude promítat známým, protože fotky hrobek z pouště podél cesty nikdo z cestovkářů mít nebude.
Pak jsme se vrátili na silnici a pokračovali kolem dalších památek směrem k hotelu. Cestou nám stále zastavovala auta, nebo i nákladní povozy a místní nechápali, co tam děláme a proč jdeme pěšky. U velkých soch bývalého chrámu Amenhotepa jsme potkali další žebrající děti a jak jsem byl v dobrém rozmaru z prohlídky, nabídl jsem větší holčině bankovku 10LE – normálně dávám dětem jen jídlo, nebo cukroví. K mému úžasu si ji nevzala a začala prudit, že chce víc a dolary ! Chvíli jsem nevěřícně zíral a pak bankovku schoval s poznámkou, že když nechce, nedostane nic. Pak zase chvíli nevěřila ona, pak se vzpamatovala a začala loudit alespoň těch 10LE – samozřejmě nedostala už nic, i když s námi šla pořádný kus cesty a ostentativně jsem pak ještě bankovku dal další holčině, co po ní chňapla a bez poděkování utekla. Podobné zkušenosti mám z Indie, kdy žebračka s dětmi naznačovala, že má hlad, ale když jsem jim dal svoji svačinu z hotelu, tak se ušklíbala a jedly jen děti. A další žebračka si tam také nechtěla vzít menší bankovku, stejnou, co ji dávali i místní, běžela za mnou kus cesty a pokřikovala – prostě nepochopíš.
Sochy Amenhotepa
Memnónovy kolosy pěkně v řadě za sebou
Zastavili jsme se také na fotku u Memnónových kolosů, co kdysi za rozbřesku zpívaly a až tam jsem pochopil, že ty trosky soch, které jsme předtím míjeli, jsou jejich bratříčci – takže je jich celkem šest, já vždy myslel, že jsou jen dva.
Plánek umístění děje
Po celodenním pobytu v rozpálené poušti přišel vhod bazén a ještě předtím jsem si na další ráno domluvil dvouhodinovou vyjížďku na arabském plnokrevníku na obhlídku Medimet Habu.
