Egypt bez cestovky - díl 4

Téměř klasický turistický okruh Egyptem s deitailními informacemi pro případné následovníky, kteří si rádi věci organizují sami.

Ranní výhled z okna hostelu

27.2

Hlavním důvodem návštěvy Asuánu byla pro mne návštěva chrámu na ostrově Philae - ve zdejším chrámu si Caesar vzal Kleopatru, jako spojení Egypta a Říma. Má tady také chrám Imhotep, stavitel Džoserovi pyramidy, který byl po smrti kvůli svým stavitelským schopnostem zbožštěn. Místo není úplně autentické, původní ostrov je pod vodou, ale chrámy jsou originál, postavený na novém ostrově, jehož tvar byl přizpůsoben, aby odpovídal původnímu.

Jenže cesta nezačala nejlépe – vzdálenost přístavu z města je sice jen 6 km, jenže nefungoval Uber. Zpočátku jsme myslel, že je to přechodná chyba, protože hlásil, že nemá žádné auto a mám to zkusit znovu. Když to nešlo ani napotřetí, zkusili jsme předvést své vyjednávací schopnosti. Odhadl jsem cenu a zkusil to na prvního dorážejícího taxikáře, jenže v klidu odpověděl, že tam Uber nefunguje a všichni jezdí za turistickou cenu 300LE. To je zpětně dost pravděpodobné, protože turisté z výletních lodí, kterých je tam většina, platí balík za luxus na lodích, takže nemají ani páru o místních cenách a klidně jim to dají. Naštvaně jsem zkusil přímo za jeho otravování přeinstalovat aplikaci, jenže výsledek byl stejný – zkuste to znovu. Odešli jsme tedy pryč, abychom se ho zbavili a zkusili to u dalšího, jenže opět za 300. Po náročných jednáních se nám podařilo stlačit cenu cesty na 100 LE, tedy třetinu, ale proti Uberu stejně asi dvojnásobek. Jeli jsme s nějakým dědoušem, který ani nebyl taxi, auto neuvěřitelný vrak. I tak nás dovezl úplně jinam, k pochybnému vekslákovi, co nám začal nabízet svoje výlety lodí. Zpětným pohledem to možná nebyla úplně špatná nabídka, protože přímo na ostrově nikdo nekontroluje vstupenky a oficiální převozníci jsou také pěkní zloději, jenže to jsme tehdy nevěděli. Zůstali jsme tedy tvrdí a trvali na odvozu k oficiální pokladně, jinak nezaplatíme. Taxikář měl asi provizi, takže se přidal k vekslákovi a svorně tvrdili, že se na ostrov jezdí odtud. Nakonec zabrala naše pohrůžka, že tedy odejdeme pěšky – bylo to už jen asi dva km a s tím evidentně místní opět nepočítali – stejně jako velbloudáři včera. Jsou strašně překvapeni, že by západní turista dokázal ujít pár kilometrů pěšky. Naštvaně nás tedy odvezl na správné místo, dokonce slíbil, že pro nás za tři hodiny přijede, a hned ulovil další klienty, když ho díky nám pustili až k pokladnám.

Já jsem si koupil vstupenku /450LE/ a vyrazil k přístavu, odkud odjíždějí loďky na Ostrov, kolega opět odpočíval na břehu. Naivně jsem myslel, že z přístavu na ostrov budou jezdit lodě kyvadlově tam a zpátky. Jenže místní stroj na peníze funguje tak, že lodě jsou soukromé a musíte si vyjednat cenu a čas. Protože jsem byl sám, chtěli za loď a hodinu 500 LE, takže jsem se snažil vnutil k nějaké skupině. Povedlo se to až u třetí, nikdo mne nechtěl vzít, i když jsem samozřejmě nabízel sdílení ceny. Jel jsem se skupinou asi šesti zhruba dvacetiletých turistů a očekával jsem, že si snadno dojednají dobrou cenu. Jenže oni mu kývli na 100LE osoba za hodinu celkově, protože jim prý hodina na ostrov stačí. Po příjezdu na ostrov jim oznámil, že za 45 minut odjíždí, oni na to kývli a vystoupili.

Já se s ním asi pět minut dohadoval, že 45 minut na celý ostrov je nesmysl a že pojedu zpátky, až poveze další skupinu. Nakonec souhlasil s tím, že mu zaplatím dopředu. Dal jsem mu tedy 100LE a vyrazil na prohlídku.

Ostrov a zdejší chrámy se mi líbily o to více, že to bylo jedno z posledních míst, které vzdorovalo nařízení o zákazu nekřesťanských náboženství v pozdní římské říši a i když jsou vytesané postavy silně poničené bojem prvotních křesťanů proti takzvaným pohanským náboženstvím a později zase muslimů proti zobrazování lidských postav, vypadají stále velkolepě.

Po více než dvou hodinách jsem viděl z vyhlídkového bodu na špičce ostrova připlouvat moji loď, ale s jiným kapitánem. Vyrazil jsem tedy znovu směrem k přístavu a tam se dozvěděl, že dohoda už neplatí, protože musel přijet někdo jiný, takže musím zaplatit znovu. Plavat zpátky se mi nechtělo, takže mi nic jiného nezbylo :- (

Takže dobrá rada pro moje následovníky – platí se až při cestě zpět, takže se přidejte k libovolné skupině, nic neříkejte a nechte skupinu klidně odplout zpátky – čekat na vás nebudou. Po ukončení prohlídky zaplatíte libovolnému převozníkovi, který vás převeze zpátky. Prohlídka mi trvala asi dvě hodiny, pak jsem v přístavu hledal ještě před připlutím svoji loď a sami mi tam nabízeli převoz zpět za 100LE s jinou skupinou. Jenže jsem věřil, že už mám zaplaceno a šel vyhlížet na špičku ostrova – takhle jsem sice platil dvakrát, ale pořád méně, než sám.

Přehlídka podrazů bohužel pokračovala i dál. Kolegu jsem po příjezdu našel na původním místě, ale dědouš , který nás slíbil vyzvednout zpátky, nepřijel. Naštěstí se na nás přilepil nějaký jiný taxikář, který zrovna přivezl turisty, takže jsme po urputných jednáních dohodli odvoz za 120. Bohužel při výstupu chtěl 220, protože jsme popojeli asi o kilometr dál, než jsme původně řekli. Vyjednávání k ničemu nevedlo, takže jsem mu vztekle hodil 200 a přes jeho křik jsme vystoupili a odešli. Protože jsme ještě neměli odvoz do Luxoru, oblíbený Go bus tu nejezdi a Uber nefunguje, zkusil jsem vyjednat odvoz taxíkem za 50 $ , protože je to asi 200 km a cena vlaku je pro dva cizince jen o 10 $ nižší. Zpočátku chtěli trojnásobek, ale nakonec se mi podařilo najít mladého kluka, který měl opravdové taxi a souhlasil s cenou i zastávkou na prohlídku chrámu v Esně po cestě. Bohužel kolega to pod vlivem zážitků s taxikáři abortoval, takže jsme jeli vlakem. A už jsem se tedy nedozvěděl, zda to byl opravdu takový deal, nebo jestli by po cestě začalo další vyjednávání.

Protože byly povolené turistické vlaky vyprodané, museli jsme koupit třetí třídu, samozřejmě za turistickou cenu / 2x 16$ /. Pokud by jste si zkusili koupit jízdenku pro místní, třeba i za bakšiš přes domorodce, protože je za zlomek ceny, ve vlaku vám ji neuznají a zaplatíte navíc pokutu – mají to vyvěšeno skoro všude.

Se smíchem jsme vtipkovali, že nám tam nějaká koza sežere batohy, ale po příchodu druhý den jsme se nestačili divit – vagony byly asi jako naše dvojka, společnost pestrá, kromě černých zahalených batmanek a domorodců i západní a východní turisté.

28.2

Rozloučili jsme se s majitelem hostelu, nechali se opět privátně převést a došli na nádraží. Potřeboval jsem na WC a byl z toho zase zážitek. Běhal jsem po nádraží sem a tam, jenže jsem našel jen dámské WC. Místní mě asi nerozumněli a rozhazovali rukama, až to nakonec jeden trefil – bylo to mimo nádraží na jednom z nástupišť a před WC čekala ve frontě minimálně četa egyptských vojáků. Alespoň jsem si jednou zkusil, jak těžké to mají ženy s jejich dlouhými frontami na WC - bylo to krušné, ale statečně jsem to ustál :-) Pak jsem ještě podnikl zásobovací výpravu na blízký trh. Už předtím jsem si všiml, že tu na rozdíl od Káhiry a Alexandrie mají pouliční moderátory – když k nějakému krámku přistoupí turista, majitel zavolá z ulice moderátora a ten vyjednává s turistou cenu. Pokud cenu neznáte předem, je jasné, že vás natáhne, ale třeba jen na dvojnásobek, pokud umíte vyjednávat. U zeleniny dokážu přečíst cenu, takže když po prvním překvapení zjistili, že umím číst číslovky, začali tvrdit, že je to za 100 gramů – vysmál jsem se jim a nechal to tam ležet. Další vedle už byl slušný, takže jsem koupil u něho. Zeleninu i ovoce mají vynikající, protože se sklízí zralé.

Cesta vlakem byla v pohodě, údajně asi o dvě hodiny rychlejší, než autem. Kolega mě cestou kritizoval za rozmařilé rozhazování peněz, protože jsem dal dolar pekaři za malou pizzu na cestu, žebrajícím dětem většinu koupených banánů, prodejkyni papírových kapesníčku 10LE za jeden balíček a uklízečce na nástupišti dolar za to, že nám ukázala správný vagón - nemají to nijak označené. Považuje to za kaženi místních obyvatel a prý pomáhám tomu, že nás pak vidí jako chodící peněženku. To je částečně pravda, ale já dávám jen slušným a potřebným, případně těm, které jsem o službu požádal - otravy a nevychovance ignoruji. A když vidím tu bídu, jsou potřební vlastně všichni, kdo se chovají slušně :-)

Po výstupu z vlaku v Luxoru egyptská policie u mne postoupila na další level. To, že každou chvíli něco kontrolují jsem si zvykl, ale tady dokonce dělají nadháněče taxikářům. Přímo od vlaku chytali cizince, chtěli vidět potvrzení ubytování a pak čekajícím taxikářům za bakšiš říkali, kde je který cizinec ubytovaný. Tím se na nás okamžitě přilepil taxikář a snažil se nás dostat do svého taxíku. My jsme ho ale vyšplouchli - řekli jsme, ze odjíždíme Go busem a vlezli do jejich kanceláře hned u nádraží, takže znechuceně odešel. Koupili jsme si tam jízdenky do Hurgardy /2x 230LE/ a vydali se pěšky k hotelu, / EL Messala, 145$ / 4 noci /. Je na západním břehu Nilu - dřívější břeh mrtvých, protože zde byly jen hroby a chrámy, většina v údolí králů, královen a šlechticů.

V Luxoru je proti Asuánu víc turistů a tím i násobná koncentrace otravů. Běžné jsou lži, typu že něco nejede, nefunguje, nedá se tam dostat a proto musíte využít jejich předražených služeb, vydávání se za někoho jiného a podobně. Zkoušet je odmítat, nebo jim odpovídat nemá smysl a i když je ignorujete, stejně s vámi jdou a stále něco melou. Je to opravdu otravné. Paradoxem je, že když pak na nějakou nabídku kývnete, obratem napálí cenu ne dvojnásobnou, ale klidně deseti, nebo dvacetinásobnou. Třeba vodu na pití mi v Káhiře u našeho hotelu prodali za 7 , v Alexandrii za 10 , ale už od Asuánu jsme ji museli kupovat tak, že jsem si ji vzal, podal prodejci 10 LE a šel prostě pryč, protože jinak chtějí 20 , 30 nebo i 50 LE - říkáme tomu Jirkova metoda. V opačném případě riskujete nekonečné smlouvání s nejistým výsledkem. Kolega je ještě drsnější, takže když nakupuje na trhu ovoce, ukáže prodejci bankovku, nechá si nandat ovoce, pak si tam sám nějaké doplní a podá mu původní bankovku. Většinou mu to projde, jen občas s nadávkami prodejce – snad jen jednou obchod prodejce odmítl. Osobně kolegu podezírám, že jeho zatím největší egyptský zážitek bylo usmlouváni ceny kila mandarinek na čtyři koruny, když normálně stojí osm :-)
Já jsem měkčí, naučil jsem se arabské číslovky a když mne zkusí natáhnout, ukážu na cenovku a řeknu, kolik tam je. To většinou stačí, dostanu téměř správnou cenu – tedy nominálně, obvykle ale šidí na váze. Při místních cenách nad tím ale mávnu rukou a nekazím si den. Někdy prodejci na mne zkouší, třeba že je to za čtvrt kila, nebo 100 gramů a trvá na původní ceně, tak to tam nechám a jdu pryč, i když jsem předtím dostal něco ochutnat zdarma.

Alej sfing bez sfing mezi chrámy v Luxoru a Karnaku

Trajekt je tu mnohem větší než v Asuánu

Trajekt přes řeku / opět 10LE osoba, místní asi polovinu / byl na míste podle mapy a dokonce jezdil, i když na nás taxikáři cestou pokřikovali, že nejezdí. Je nutné si hlídat vrácení peněz zpět, nebo dávat jen 10LE bankovku, prodejce má problém s vrácením na větší – jednou se mu to povedlo až napočtvrté a to už jsem začal být protivný i já.

Hotel je také pěkný, má dokonce u bazénu motiv mých oblíbených tanečnic, na které se chci jít podívat v originále do jedné hrobky. Mají i pěknou střešní restauraci s výhledem na luxorský chrám. Dostali jsme welcome drink a asi dvě hodiny strávili v bazénu a opalováním.