Egypt bez cestovky - díl 6

Téměř klasický turistický okruh Egyptem s deitailními informacemi pro případné následovníky, kteří si rádi věci organizují sami.

2.3.2024

Hlavní události dnešního dne byla moje ranní vyjížďka na koníkovi k památkám na jižní straně západního břehu, kam jsme už včera nestihli dojit. Vyrazil jsem ráno před osmou, cestou koupil pytlík mrkve a v osm jsem stál před stájí. Chtěl jsem si koně nasedlat sám a dát koníkům mrkev ještě před vyjížďkou, aby si mne očenichali, ale než jsem došel pro přilbu a chapsy, bylo už nasedláno. Bohužel mi nedali bělouška, co mi ukazovali den předem, asi byl už v terénu - cestou jsme potkali dvě skupiny jezdců ze stejné stáje.

Nejprve jsme si s majitelem a s průvodcem vyjasnili, jak si představuji bezpečnou vyjížďku. Manager mne zase upozornil, že bakšiš pro průvodce není součástí ceny, což se dalo čekat. Byly domluveny dvě hodiny po 300 LE. Koník byl zpočátku poněkud letargický a při snaze ho řídit se vzpouzel, ale časem se srovnal a poslední hodinu už šlapal jak hodinky. Navíc už od poloviny vyjížďky jsem ho musel brzdit v rozletu, abych ho udržel v řízeném cvalu, jinak by ve volném prostoru běhal tryskem, což mi v kamenité poušti nepřipadalo moc bezpečné – přece jen po třiceti letech ježdění a mnoha pádech jsem už obouchaný ze všech stran. Místní ovšem tak jezdí – hluboký záklon, nohy naopak daleko vpředu a vlají koni na uzdě. Já mám sice vlivem většinového ježdění v terénu a minima jízdárny také krosový posed, ale do takových extrémů to neženu :-)

Vyjížďka byla nádherná, jeli jsme po zadních dvorcích vesniček, stojících na místě původní nekropole Nové říše, sídelního města Veset, kolem staré úzkokolejky a třtinových políček i krajinou. Po asi hodině jsem volal managerovi a prodloužil si vyjížďku ještě o hodinu ke koptskému klášteru v poušti.

Protože provoz koně je levnější než auto, koňská drožka je tady asi za polovinu ceny taxi. Koníkům stačí trochu zelených rostlin, které z jedné strany z políčka vysekávají a než dojdou na konec, jsou na začátku už zase rostliny narostlé – a tak to jde po celý rok. Koně jsou bohužel často v bídném stavu a většina drožkářů jezdí s bičem v ruce. V téhle stáji vypadali koníci spokojeně, jinak bych s nimi nejel.

Konec vyjížďky poněkud pokazilo to, že jsem chtěl dát průvodci bakšiš 100LE, jenže jsem neměl rozměněno. Dal jsem mu 200, a chtěl vrátit, jenže jako obvykle nikdo neměl rozměnit, tak si nechal všechno - inu, klasická začátečnická chyba. Majitel zase při placení preferoval dolary, samozřejmě v oficiálním kursu, takže se se mnou nakonec všichni srdečně loučili a jistě na mne v dobrém vzpomínají – včetně koníků, kteří konečně dostali přinesenou mrkev :-)

Po vyjížďce jsem se vychladil v bazénu a pak vyrazil na obhlídku chrámu v Luxoru. Dovnitř jsem nešel, protože i když je z jiného období, připadal mi velmi podobný s chrámem v Karnaku a ten je mnohem lepší. Navíc ten luxorský jde pohodlně obhlídnout i z ulice a návštěvnost má vysokou pravděpodobně jen kvůli turistům, které tady vysypou luxusní výletní parníky na trase Asuán - Luxor. A to jsou ti, co nám baťůžkářům kazí ceny, protože za takový výlet vypláznou balík peněz a pak klidně zaplatí taxikáři 20 dolarů za cestu na druhý břeh, což je tady turistická cena. Navíc všechny kotvící lodě mají 24 hodin denně spuštěné motory, zřejmě kvůli elektřině a klimatizaci, takže to není moc eko-bio.

Chrám v Luxoru

Poprvé v Egyptě jsem se šel najíst do Mekáče. Je to samozřejmě neautentické, ale hlad byl silnější.
Jídlo je slabou stránkou většiny našich výprav, obvykle z důvodu neznalosti, kde se bezpečně najíst. Už několik dní jsem neměl maso, živíme se obvykle zbytky od snídaně, ovocem a plackami, protože masa se tu bojíme - vzhledem ke způsobu skladování a manipulace. Obvykle za sklem vitríny celkem lákavě vypadající čerstvé ryby, nebo různé typy čevabčiči rychle oželíte, když si sáhnete na sklo a zjistíte, že má pokojovou teplotu. Strategie se ale osvědčila, zatím ani jeden z nás nechytil Faraonskou kletbu.

Menu jeden kuřecí a druhý rybí hamburger, hranolky a nápoj stálo 125 LE, jako nápoj třetinka čerstvého pomerančového džusu nebo vody, za další deci džusu příplatek 9 LE – fantazie.

Pak jsem se vypravil povznést se ještě duchovně do luxorského muzea / 300LE /. Je modernější než staré káhirské, ale bylo toho tam málo ke čtení, tak mne moc nenadchlo.

3.3.2024

Dnes máme opět cestovní den, přesouváme se busem do Hurghardy, kde máme tentokrát all in - heč. Projíždíme ukázkovou pouštní krajinou, kupodivu bez vojenského doprovodu. Řidič za jízdy kouří jak lokomotiva a opět chatuje na mobilu. Asi v polovině cesty jsme zastavili na čůrací pauzu, autobus sice WC má, ale trvale svítí červeně, je zřejmě zamčené. Všechno v bistru je předražené a jako již zkušený egyptský influencer jsem si všiml, že před odjezdem dostal řidič 200LE bakšiš od provozovatele. Na čurání jsem použil Jirkovu metodu. Normálně je za 5 , tady ale lidi platili 20 i 50. Tak jsem se neptal, vytáhl 10 , vrazil je hlídači a šel dál. Koukal sice divně, ale neřekl nic.

Po příjezdu do hotelu Moon Beach / 86$ / 2 noci / jsem vyzkoušel moře i bazén - moře je již teplé, ale ještě kousek by bylo lepší, bazén je studenější než v Luxoru, asi proto, že je velký a svítí tam sluníčko jen dopoledne. Pokoj i jídlo je skvělé, k snídani, obědu i večeři byly vždy minimálně čtyři teplá jídla, zeleninový bar s šesti až osmi druhy zeleniny a salátů a k tomu tak osm druhů zákusků. S pitím je to horší, colu neměli od počátku, ale byla třeba Fanta, nebo Sprite. Druhý den ráno už nebylo ani to, jen voda a nebo tři druhy džusů z postmixu, čaj, káva a pak jen placené nápoje. Polepšili se až večer před odjezdem.
Ze služeb hotelu byl v ceně all in jen fitness - sauna, masáže, nebo kosmetika byly za poplatek. Fitness jsem dvakrát vyzkoušel, byl dobře vybavený a bylo tam jen pár lidí.

Hotel byl kousek od centra, takže jsme samozřejmě vyrazili na obhlídku. Byl jsem dost překvapen – Hurghardu jsem si představoval jako typické turistické město, kde budou místní v menšině a jen pro obsluhu turistů. S údivem jsem pak pozoroval, že to v centru vypadá stejně jako v Káhiře. Navíc zatímco jinde jsem si připadal jako lovná zvěř, tady si nás místní téměř nevšímali. Pokud se ovšem začnete od centra vzdalovat, poměr obyvatel k turistům se rychle mění.

4.3.2024

Dopoledne jsem byl na výletě na čtyřkolkách v poušti 20 Euro / 3 hodiny /, celkem i s dopravou asi 5 hodin dohromady. Původně jsem to chtěl za stejnou cenu koupit online, jenže přímo v hotelu byl prodejce, takže jsem nakoupil u něho, kolega opět nechtěl. Před nákupem jsem se zeptal, zda je to opravdu konečná cena a prodejce mi tedy dal zdarma beduínský šátek a ujistil mne, že ano. Při vyzvednutí před hotelem mne skoro odvezlo jiné taxi, naštěstí jsem to včas zjistil a vystoupil – taxikáři by to bylo jedno, je také možné, že jel na stejné místo. Po příjezdu na sraz jako obvykle ujištění neplatilo, za zapůjčení šátku a brýlí chtěli poplatek. Já šátek měl, takže jsem platil jen za brýle, asi 100LE, už si nepamatuji. Připadlo mi to docela dost peněz jen za zápůjčku, za šátěk chtěli podobnou částku.

Výlet byl pěkný, i když byl téměř zázrak, ze se nikomu nic nestalo. Jezdí se bez přilby, vedoucí to v poušti rozjedou naplno, kluci se s nimi snaží držet tempo a holčiny vlají vzadu. Pak se zastaví a třeba pět až deset minut se čeká, než všichni přijedou. Myslím, že by si to většina více užila, kdyby se jelo pomaleji a rovnoměrně. Já se snažil jet opatrně, takže jsem se držel zhruba ve středu skupiny. Obvykle mne předjela většina kluků, kteří to rvali pod plynem i přes duny a velké kameny, předjížděli půl metru kolem mne a pod. Holčiny jeli většinou vzadu, protože asi neudrželi při velké rychlosti na nerovnostech řídítka a když jsem zastavil za stojící kolonou, tak do mne jedna zezadu nabourala. Je pravda, že když holčina přijde na takovou vyjížďku v pantoflích a přiléhavých šatičkách naostro, neměl bych se divit :-)
Ještě že byly čtyřkolky zepředu i zezadu opatřeny ochranným rámem.

Po příjezdu asi v půl druhé jsem zbytek dne věnoval lenošení na pláži a přípravě odjezdu.

5.3.2024

Vzhledem ke vzdálenosti asi 15 minut od letiště taxíkem a letu bez odbavených zavazadel jsem chtěl lenošit do poslední chvíle na pláži, jenže kolegovo varování o jeho předchozích problémech při odletu nás donutilo vyrazit na letiště již 2,5 hodiny před odletem. A ukázalo se to jako moudré. Po drobném dohadování nás náhodný taxikář odvezl na letiště za 100LE + 50LE vjezdový poplatek, Uber ukazoval asi 80LE před bránu. Pak bylo nutné ukázat boarding pass už před vstupem na letiště, aby nás pustili do haly. Následně nás vrátili z pasového, protože jsme neměli odletový lístek, jenže ten nám nechtěli dát, prý jen u naší letecké společnosti. Protože tam byla neskutečná fronta na odbavení zavazadel, vlezl jsem drze na bussines odbavení a kupodivu mi nejen dali lístek, ještě mi vytiskli letenky na oba návazné lety. Kolega, který hlídal batohy, měl smůlu, musel tam pak také osobně, protože ho chtěli napřed vidět. Proč tiskli papírové letenky jsem pochopil pro průchodu pasovým odbavením, kdy hned za ním další čičmunda kontroloval, zda máme v pase výstupní razítko a razítkoval letenky svým razítkem. Kdybych neměl papírovou letenku, asi by nás vrátil, nebo mi orazítkoval mobil :-) Po další kontrole, šacování nohavic a vyzouvání jsme se dostali do odletové haly a já k údivu zjistil, že mi nechali půlitrovou lahev s vodou v batohu. Chtěli jsme si za poslední LE dát něco k jídlu, jenže jsme jako obvykle zjistili, že už na to nemáme – ceny byly asi pětinásobné, oproti běžným místním cenám – takže jsme jen dojedli již nakoupené zásoby. Další vtip nás čekal při přestupu v Zurychu, kdy mě v tranzitu vyhodili lahev se zbývající vodou a kolegovi balíček žiletek, které provezl přes všechny tři předchozí lety. Navíc na gate převažovali a přeměřovali palubní zavazadla, takže jsem musel svůj batoh dát do podpalubí, protože měl asi o půl kila víc – naštěstí nechtěli nic doplácet. Bylo nás z celého letadla minimálně dvacet, kdo neprošel kontrolou, nejhůře dopadl jeden, který měl pevný kufr a chtěl předvést, že se do rozměru vejde. Kufr opravdu napasoval do zkušení klece, jenže pak ho nemohli vyndat, ani s pomocí odbavovací pracovnice a kolegů – snad ho tam nemusel nechat, já jsem již odcházel, takže výsledek jsem neviděl :-)

Zbytek cesty již proběhl v pohodě, dostali jsme dokonce ochutnat švýcarskou čokoládu a v Praze jsem se shledal i s nepoškozeným batohem – dávat nezabalený batoh do podpalubí není úplně bez rizika.

Výlet se nám oběma líbil, za pár let plánuji návrat k dokončení Káhiry a snad už plně otevřeného Grand Musea.