Egypt bez cestovky - díl 3

Téměř klasický turistický okruh Egyptem s deitailními informacemi pro případné následovníky, kteří si rádi věci organizují sami.

25.2

Další cestovací den. Ranní taxi na autobusové nádraží proběhlo v pohodě, vzhledem k čekací době na nádraží jsem si sedl a dal čaj v nádražní restauraci, protože jsme měli snídaňový balíček z hotelu. Restaurace měla plastové stoly a židličky v klidové části nádraží, takže vypadala věrohodně. Hned mi přinesli i lahev vody a kapesníčky, to je v muslimských zemích běžné, já vybalil sadu zákusků a snědl první část snídaně. Při placení jsem se pak nestačil divit, protože po mě číšník chtěl 245 liber, to je asi 170 korun. Samozřejmě jsem se mu vysmál, jenže on slevil jen na 200 a začali jsme se hádat. Já odmítal zaplatit, dokud mi neukážou ceník, protože umím číst jejich číslovky a text bych případně přeložil Lensem. To samozřejmě nechtěli a postupně se zapojili i další zaměstnanci. Finální nabídka byla 150, ale i to byl samozřejmě nesmysl, třetinka coly tu stojí 15 a litr a půl vody 7 liber v obchodě, v restauraci asi dvojnásobek. Den předtím jsem v pěkné restauraci kupoval asi půl litru čerstvě vymačkaného pomerančového džusu za 30LE. Samozřejmě to šlo vyřešit turistickou policií, ale ujel by nám autobus. Tak jsem tam na místě odchytil nějakou dívčinu, co si přišla koupit colu, popsal jsem jí, kolik a za co po mě chtějí a požádal jí před nimi o názor. Pokud řekne, že je to v pořádku, tak zaplatím. Chvíli se vykrucovala, ale pak mi dala za pravdu. Šmejdi se do ní hned pustili, takže rychle odešla. Já vytáhl stovku a řekl, že jim víc nedám. Majitel jí sebral a začal nadávat, ale to už mne nezajímalo a odešel jsem za kolegou na autobus. Pokud si tady prodejce vezme peníze, je obchod považován za uzavřený. Kdybych zkusil odejít bez zaplacení, určitě bych měl problém, zřejmě by policii volali pro změnu oni. Na whatsup -ovém vlákně, kde jsem průběžně informoval své přátele, jsem za to dostal vynadáno, že zbytečně vytvářím krizové situace. Jenže já si myslím, že je důležité ukázat, že ne každý západní turista se nechá oškubat - i tak to bylo předražené a on to dobře věděl. Jen jsem zasáhl jeho ego, protože prohrál smlouvání. Celá akce byla vyhrocená, ale určitě bezpečnější, než otrava v parku – nevěřím, že by si troufli mne na veřejnosti napadnout.

Po příjezdu do Káhiry jsem vyrazil do starého Egyptského muzea / 450LE / a vydržel tam až do večerního odjezdu vlaku do Asuánu, / 2x 90$ lehátko v dvoulůžkovém kupé /. Kolega zvolil opět meditaci u Nilu. Muzeum je hodně zanedbané, evidentně do něho již neinvestují, přestože stále přesluhuje – nové Grand museum má již několikaletý skluz plného otevření, kvůli jeho návštěvě jsme cestu odkládali, jenže evidentně bychom se nedočkali :-)

Vlak odjíždí z Ramses station, jely čtyři najednou. Nástupiště jsme po četných zmatcích, zaviněných místními radily, očekávajícími bakšiš, našli a bez problémů nastoupili. Doporučuji si před příjezdem někde sednout a průběžně chodit sledovat informační panel, kde se časem objeví, odkud vlak ve skutečnosti jede. Jen je třeba vědět i číslo vlaku, protože náš vlak jel ve stejný čas s druhým, který měl také jako cílovou stanici Asuán. Z toho je jasné, že radilové nemohli nástupiště vědět, protože neznali číslo našeho vlaku, dobu odjezdu, ani kam ho následně přistaví. Vagony byly prastaré, vyřazené z Německa, rok výroby jsem odhadoval kolem 1960, okna téměř neprůhledná. Dostali jsme jednoduchou večeři a poté nám stevard sklopil lehátka, která byla čistě povlečená, takže se to dalo. Spaní bylo horší vzhledem ke stavu kolejí, asi dvakrát během noci jsem doslova nalétl na stěnu, docela div, že jsme nevykolejili. Je to ovšem klasická trasa do Luxoru a Asuánu, takže jsme ji chtěli zkusit. Příště bych možná raději volil letadlo – rozdíl v ceně není zase tak velký.

26.2

Ráno jsme dostali snídani a po vystoupení v Asuánu nás přivítalo horko a houfy otravů. Z nádraží jsme vyrazili pěšky, protože jsme se chtěli trochu rozhýbat a k přívozu to není daleko. I cestou se na nás vrhali prodejci všeho možného, hlavně nabizeči taxi, jizdy felukou, kočárem a pod. Někdy s námi vydrželi jít i sto metrů a stále žvanit, i když jsme je ignorovali. V přístavu přívozu jsem zavolal vodní taxi z našeho hostelu a to nás odvezlo na ubytování. Bydleli jsme na ostrově Elefantina, v hostelu Avi Guest house, 72$ / 2 noci. Připlatili jsme si za dražší pokoj, i když podle Bookingu byly popisy úplně stejné a pak se dohadovali, který pokoj v hostelu byl tedy ten levnější. Hostel je přímo na břehu Nilu, obklopen zelení, měl vlastní molo a venkovní sezení u něj. Ráno nás budil zpěv ptáků a odlesky sluníčka z hladiny řeky. Pokoj pěkný, ranní i večerní výhled z okna okouzlující, takže jsme si ubytování pochvalovali. Majitel nám navíc ihned po příjezdu nabídl projížďku po řece svou motorovou lodí a když jsme trvali na tradiční plachetní feluce, obratem ji zajistil. Bez smlouvání, 20$ privátní jízda za oba dohromady, dokud nás to bude bavit, nejpozději do tmy :-)

Pohled na hrobky dvořanů

Plovoucí hotely pro vícedenní plavby

Hostel Avi guest house

Takže jsme se osprchovali, převlékli a vyrazili. Feluka již stála před hostelem, majitel ji kapitánovi pomohl motorovkou vyvést na řeku, pak již klučina vytáhl plachtu a svištěli jsme. Nejprve jsme se projeli kolem ostrovů na Nilu a pak přistáli u cesty k bývalému koptskému klášteru svatého Simeona u velbloudí základny.

Zde jsme se dle internetových zdrojů chtěli najíst a na velbloudech vyrazit ke klášteru. Feluku jsme poslali asi tři km po proudu k hrobkám dvořanů, kde nás měla vyzvednout. Bohužel to dopadlo opět po egyptsku. I když jsou tam dvě restaurace, ani jedna neměla jídlo, jen čaj a šíšu, takže k jídlu byly jen zbytky sladkého pečiva v batohu z Káhiry a obligátní mandarinky. S velbloudáři jsme se také nedohodli, takže jsme vyrazili sami do pouště, naštěstí sebou stále nosíme dost vody. Velbloudáři na nás zpočátku překvapeně pokřikovali, že tam nesmíme sami chodit, dokonce za námi pak přijeli až ke klášteru, ale měli smůlu, jejich nabídku jsme už nepřijali ani tam. Takže pak jen překvapeně koukali, když jsme z kláštera vyrazili znovu do pouště, tentokrát směrem k hrobkám dvořanů.

Klášter je památka Unesco, původně jsem myslel, že bude úplně opuštěný, jenže uvnitř byli tři průvodci se dvěma vojáky a vybíralo se vstupné 100LE. Měl jsem opět privátní prohlídku, kolega odpočíval na vrátnici. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že Ježíš byl Kopt a průvodce má tři manželky, takže mu musím dát velký bakšiš, protože má drahý život. Stěžoval si také, že když to řekne před západními turistkami, tak ho hejtují, že je to nedůstojné, ale jeho ženy jsou prý spokojené. Protože se snažil a poctivě to se mnou prošel, nabídl jsem mu dva dolary, jenže se skoro urazil, že mi přece říkal, že má tři manželky. Vysvětlil jsme mu, že tohle jsem myslel jako bakšiš za jeho snahu. Pokud má drahý život, musí si najít lépe placené zaměstnání a dolary jsem zase schoval do peněženky. Byl tím evidentně zaskočen a celou cestu k východu mi popisoval, že v klášteře pracuje na směny, vždy sedm dní tam a sedm u rodiny, jídlo je tam drahé, vláda špatně platí a klidně si vezme i dva dolary, když mu víc nechci dát, takže jsem mu je nakonec dal.

Pak jsme prošli pouští k hrobkám dvořanů s nádhernými výhledy na Nil a Asuán. Tím jsme se zároveň vyhnuli placení, protože strážci nepředpokládají, že by někdo přišel z pouště, takže přístup z této strany není oplocen. Cesta přes poušť vypadala docela dobrodružně, jen občasné stopy velbloudů a jeden průjezd vozidla napříč. Kolega strašil, že tam bídně zahyneme, já jsem naopak tvrdil, že cesta musí být zcela bezpečná, protože kdyby na ní někdo již dříve zahynul, byly by tam přece kostry lidí a zvířat – to dá rozum :-)

Bylo pořádné horko, takže i když jsme dost pili, prvně čůrat jsme šel až v noci po další lahvi vody – poušť je opravdu zrádná a to jsme šli jen asi 4 km.

I když jsme proti dohodě měli přes hodinu zpoždění, feluka čekala a pokračovali jsme v plavbě. Projeli jsme kolem spodního cípu Elefantiny se zbytky chrámů a nechali se vysadit u hotelu Old Cataract, známému třeba z Polarota - místo ubytování tehdejší i dnešní smetánky. Hotel jsme obešli a nahlédli do zahrady – víc se nedalo, je dobře hlídaný.

Ve městě jsme doplnili vodu a zásoby, trochu se naštvali naivními pokusy o několikanásobné předražování všeho, co jsme chtěli koupit a pro cestu zpět na ostrov použili veřejný trajekt 10LE /osoba. Tady jsme objevili drobnou chybičku našeho ubytování. Když jsme poprvé vystoupili na ostrově z veřejného trajektu, nemohli jsme najít vchod k hostelu, od přístavu je jen ulička se zavřenými vchody do jednotlivých zahrad a ukázkový binec. Nakonec jsme museli prolézt těsně kolem vody a pak najít vchod směrem od hotelu ven – příště už to bylo bez problémů, ale estétům nemohu toto ubytování kvůli nepořádku kolem s klidným svědomím doporučit. Leda by jezdili tam a zpět na ostrov jen privátní lodí :-)

Takovéto výhledy ale snad za trochu nepořádku stojí :-)