Dvouocasého lva ve státním znaku bych vyměnila za travní frézu s dvanácti ocelovými noži, drtič větví či křovinořez…
Když babička vymění vnoučata za oleandr, sousedka má v hlavě jen postřik proti mšicím a za převislou břízu dá člověk dva tisíce, tak si říkám, že se jedná o posedlost.
Z výletů do ciziny se vracíme se semínky, větvičkami i celými rostlinami, které cpeme do plastových lahví, aby přežily cestu domů. Riskujeme zadržení na letištích a tahanice s celníky. Jsme tak trochu zloději rostlin a občas se nám to nevyplatí, protože lecjaká mezinárodní aférka kvůli rostlinám už tady byla. Měli bychom ale přilehlým i vzdálenějším národům jednou pro vždy vzkázat, že Češi jinak nemohou! Že když někde vidí pěknou či vzácnou rostlinu, popadne je touha přenést či zavléct ji do své domoviny. Čech, ač většinou ateista, rád uvěří : tropická rostlina bude bujet i v paneláku a středomořskou pinii naučí milovat sníh.
Ne počasí, ale řízkování, roubování a další podobná výměna informací bývají hlavním námětem rozhovorů zejména žen. Znám i pár mužů kteří se nevyhýbají těmto tématům, ale většinou oceňují jen čeleď konopovitých, kam patří chmel a konopí, případně je zajímá vinná réva. S velkou láskou dokážou vyprávět o Žateckém jemném červeňáku, který je považován za světový jakostní standard...
Naše země má zbytečně ve znaku dvouocasého lva. Travní fréza s dvanácti ocelovými noži, zahradnické nůžky, drtič větví či křovinořez se k nám hodí víc, ale uznávám, že to tak dobře nevypadá.
Myslím, že pokojové a venkovní kytky, okrasné keře, stromy a další rostlinstvo jsou pro náš národ zásadně důležité. Kdyby se našinec měl rozhodnout, jestli ten den půjde k volbám nebo vytrhávat plevel kolem milovaných růží, je to jasné. Čech ví, kde je jeho místo. Na skalce, pod dubem, ve větvích jabloně, s benzínovou sekačkou. Není nic důležitějšího než hrabat, něco pohnojit a zničit škůdce.
V práci si pak ukazujeme popíchané ruce, polámané nehty ( s jakousi národní hrdostí) a měníme semena a semenáčky. Kropáčková má fakt nejlepší sazenice jahod a Dvořáček černou borovici. Ti, co bydlí v panelácích, nesměle pípnou, že se jim na vatě skvěle chytila řeřicha a že mají zaručený recept, jak udržet pažitku v pozoru.
Už víc než rok lákám maminku, která bydlí 350 km od nás, aby také ona přijela na návštěvu. Vyloučeno. Kvůli kytkám. Říkám jí, že nás vyměnila za oleandry, ibišky a africké fialky, ale ona dělá, že neslyší, ačkoliv slyší dobře. Chápu. Copak může svou džungli opustit a někomu svěřit? Co kdyby někdo přelil, nedolil, nerosil nebo se nedej bůh podíval na rostlinu křivě a ona přestala kvést. Tak začíná rošáda.
„ Keř vajgelie, jak jsem ho kdysi koupila, bude kvést...“ „Opravdu?“ zjihla. „A musíš vidět, jak se krásně chytil cedr himalájský.“ Šach.
A magnolie je velká jako gorila.“ Mat.
„Tak já nad tím budu uvažovat. Ten cedr bych fakt chtěla vidět...“
Když někomu svěříme svoje kytky, je to projev největší důvěry a intimity. Pro takto „obdarovaného“ zase danajský dar. Nedávno mně volal známý, abych mu pomohla. Sestra mu při odjezdu na dovolenou svěřila kytky a on na ně jaksi zapomněl. Na místě činu byla hotová poušť. Ibišku visely listy jak křídla mrtvým ptákům, fikus připomínal strašáka do zelí, jen kaktus spokojeně čněl... Zahájili jsme resuscitaci jako při hromadné dopravní nehodě. Podpírali jsme, narovnávali, zavlažovali a ve vypjatých okamžicích dýchali z úst do blizny a čnělky. K večeru rostliny ožily. Jen stav rozmarýnu byl neslučitelný se životem, jak s oblibou říkávají tiskoví mluvčí záchranek. „Ségře zrovna na téhle kytce záleželo.“
Půjčila jsem si klíč, že budu druhý den v oživování pokračovat. Když kamarád přišel, měl oči navrch hlavy. „To snad není možné,“ křičel při pohledu na rozmarýn. „Seš fakt dobrá, budu to všem říkat,“ pokračoval v mánickém stavu. „Tohle už je na úrovni zázraku. Já jsem vždycky věřil jen v prachy, ale teď snad začnu.....“
Copak můžete v takovou chvíli, kdy chce někdo konvertovat, říct, že jste ten rozmarýn vyměnili za nový...
( Z mých „Molů“)
