Na lekci krájení Jamieho Olivera

Někdo lepí na stěny plakáty popových hvězd, já kdyby mně nebylo tolik kolik mi je, tak bych vesele lepila plakáty právě Jamieho. No co, každej jsme ňákej.... 

Lekce byla sice bez Jamieho, ale za to s legračním klukem jménem Jimmy.

´Ahoj, jdu trochu brzo. Já jsem tady na tu hodinu krájení.´

´No to je skvělý. Tak tady si odlož. Jo a k pití si něco dáš? Kafe, víno, nebo něco studenýho?´

Fasuju zástěru a sklenici červenýho. Pokukuju po Jamieho obchodě a jsem ráda, že moje debetka je bezpečně zamčena ve skříňce. Šmahem bych zkoupila úplně všechno. Od krásného nádobí, přes keramické misky všech velikostí až po ty malé roztomilé dortíčky, které zbaštíte na jeden vrz, stojí ´pouhé´ dvě libry padesát, ale jsou tak roztomilé!! Možná koupím jen ten kalendář. Pod rouškou jednotlivých receptů můžu mít svou modlu zcela beztrestně připlácnutou na kuchyňské zdi.

´Tak, vypadá to, že jsme tu všichni...takže začneme. Nejdřív si ukážeme, jak se ostří nože. Takže, kdo je levák, brousek do pravé ruky a kdo je pravák....´ Tak jsem se soustředila, co do které ruky vzít, že mi z toho ten těžký brousek vyklouznul.....na tu krásnou granitovou pracovní desku, za děsivého hluku a naprosto hrobového ticha všech zúčastněných se dokutálel až k topné desce nejmodernějšího sporáku. ´Takže téhle slečně už prosím nikdo nenalévejte´, ozvalo se od Jimmiho rozesmáté pomocnice. Normálně se nečervenám, ale tentokrát jsem dozajista musela mít barvu vyzrálého rajčete, toho které se na mě smálo z krájecího prkýnka a bylo nedílnou součástí italské bruschetty, kterou jsme, mimo jiné, měli ten večer připravit.

Předpokládám, že všechny nože už byly pěkně nabroušené, protože i po mém neodborném zásahu s brouskem, kdy jsem je mohla tak akorát ztupit, krájely jedna báseň.

Ten večer se sešla roztodivná skupinka lidí. Já, další dvě holky v mém věku, dva páry kolem čtyřicítky a jeden businessman v nažehlené košili s křiklavě růžovou kravatou. Přišel pozdě a jako první odešel. Asi si odskočil mezi jednáními. Byl legrační. Takový nemotorný, i když já mám po svým debaklu s brouskem co povídat, že. Byl samá ruka, samá noha, s nekoordinovanými pohyby a s neustále ustaraným výrazem na tváři. Asi nějakej účetní, který by spíše ocenil přípravu polévky s číslíčkovou a písmenkovou zavářkou.

Strachem či koncentrací zvrásněné čílko uředníčka bylo naprostým kontrastem vysmátého Jimmiho a dalších pracovníků Jamieho obchodu, ve kterém probíhají ony zmíněné lekce. Všichni pohodoví, uvolnění, usměvaví. Takový naklonovaný Jamie v ženské či mužské podobě. Ideální stav, kdy se vám koníček a vášeň promění v placené zaměstnání.

´Takže si tady nakrájíme tu kapustu, zelí, mrkev - metodou Julian, na droboulinké tenoučké nudličky. Nevím proč, ale na to že jde o obyčejné krájení, tak to zní neuvěřitelně sexy - a hrušku a uděláme si takové jinačí Coleslaw. Pořádně se narovnejte, srovnejte ramena,...takhle se drží nůž,...takhle složíte prsty, abyste se neřízli a takhle pohybujete rukou. Vytváříte takový houpavý pohyb...´ A jeho srolovaný kapustový list se rychlostí blesku proměnil v úhlednou hromádku dokonalých nudliček.

´Tak prosím, a teď vy...pamatujte, prsty pryč, houpavý pohyb nože, kdy špička neopouští prkýnko a nic se nemůže stát...´

Nalevo ode mě se ozývá hlasité ´ta, ta, ta, ta´. Slečna horečně krájí, ale přesně stylem, jakým dozajista bude její Coleslaw s příměsí proteinů. Jimmiho pomocnice promtně přiskakuje a s pobledlou tváří se zmocňuje japosnké kudly s třívrstvé oceli. Prý prakticky neztupitelného nože, který by uzounkými prstíky hubené slečny projel jako kostkou změklého másla.

Jimmy nám ukazuje, jak si připravit domácí majonézu. Tu o které bude jasné, co v ní je a nebude se pyšnit dlouhým seznamem nežádoucích příměsí, které jsou viditelné na obalu té v supermarketu.

´Takže jeden žloutek, šťáva z půlky citrónu a jelikož děláme majonézu dijonskou, tak lžíci dijonské hořčice. Promícháme metličkou a pomalu za stálého kvrdlání přiléváme olej. Nakonec trocha soli a pepře a dílo je hotovo. No a teď si to zkuste sami.´

Pár nalevo se horečně domlouvá, jestli tam patří celé vejce nebo jen žloutek a kolik že toho citrónu,..? Košiláč naproti taky neví, ale má tolik kuráže, že se zeptal. No a slečna, která by bez včasného zásahu přišla hned o několik prstů tam zase naklopila olej takovou rychlostí, že se jí celá hmota rozpojila na jednotlivé části.

Potom jsme si ještě všichni svorně pobrečeli při krájení cibule, ale nakonec se to nějak zvládlo. Společně jsme zasedli ke stolu, přiťukli si další várkou červeného (tentokrát už se nezdráhali mi nalít) a za nekonečného Jimmiho ´well done´ slupli náš výtvor.

I přes kostrbatý začátek jsem se něco naučila. Zeleninu krájím (skoro) jako profík. Příště zaběhnu na výrobu domácích těstovin. Když jsem si neuřízla prst, tak doufám, že si je příště neprojedu lisovacím strojkem.

A třeba tam bude i Jamie a mému pubertálnímu já se splní sen.