Týden v Riu, aneb jak jsem se drápala na Homoli cukru

Žádné tabule o toxické vodě tu nemají, tak snad ta občasná větší vlna, která mi smáčí nožky a před kterou musím popoběhnout, aby mě neohodila víc než by bylo zdrávo, mi je nesežere.

Bosky se procházím po liduprázdné pláži. Ač je víkend, není tu ani noha. Poslední dny vydatně pršelo a je známé, že po slejvácích se do vody chodit nedoporučuje. Voda se tváří čistě a už jsem se tu koupala a dobrý, takže asi z toho dělají víc humbuku, než je třeba, ale samo, informovat se musí! Je jasné, že co píší, dobře nezní, veškeré splašky z okolních kopců prý končí v oceánu…

Stáčím to na východ, kde je obloha nejoptimističtější, takže jak to vypadá, Ježíš ani dneska neklapne, a místo toho se budu drápat na Homoli cukru. Vzala jsem to po pláži - přešla jsem pláž Ipanema, kolem pevnosti Copacabana, pak podél Copacabany, po světoznámém vlnkovitě dlážděném chodníku, a pak se kousek popovezla autobusem k pláži Botafogo. Krása, Homole cukru přede mnou a co je hlavní, je vidět!

Na úpatí hory je z jedné strany krásná čtvrť s pěknými domky viditelně movitějších lidí, z druhé strany pak stanice lanovky a jakási vojenská základna. Všude vojáci v uniformách. Je lehce po poledni, čas oběda. Poprvé si objednávám pivo. Mají ho ve třetinkových lahvích, a pak lahvích o obsahu 0,6l. Jako správná Češka, která má opravdu velkou žízeň, přirozeně beru to větší. O trochu větší půllitr, no. Koukají na mě jak na zjevení, nechápu proč. Pochopila jsem později. Tahle láhev totiž dvojici vybavené deckovými sklínkami vydrží tak na hodinu, usrkávají to jako aperitiv. Než jsem zdlábla oběd, začalo foukat, a pršet, a přijela ta známá bílá mlha. Mobil u vojenské základny samo nefungoval, takže jsem se ani nemohla utvrdit v tom, že na předpověď stejně nemá cenu koukat, neb každá web stránka řekne úplně něco jiného, takže se člověk musí spokojit prostě s tím, co bude… Homole zmizela…

No co, pod hustými korunami stromů tolik pršet nebude, budu se držet plánu a alespoň vylezu na první stanici. Nahoru buď můžete jet lanovkou, a to do první stanice, a pak do druhé nebo si udělat procházku na první stanici po dobře značené stezce a zbytek jet zase lanovkami. Člověk moc neušetří, rozdíl je pár reálů. Já se chtěla projít bujnou vegetací. Za příznivého počasí prý člověk může zahlédnout zdejší faunu – papoušky, tukany, nebo nějakou tu opičku – já jsem samozřejmě nic neviděla, veškerá zvířena byla zalezlá. Jen občas zavřískal nějaký pták, s obrovskými černými křídly, takže jsem tak maximálně nadskočila leknutím a podklouzla na bahnitém chodníčku. Obloha se začíná protrhávat, hurá!

Plná optimismu, že za chvíli bude ještě líp, jsem koupila lanovku nahoru a zpáteční celou dolů. Po chvíli se ovšem zase rozpršelo a od vody začala stoupat hustá bílá mlha. Za chvíli zmizelo celé pobřeží a pekelně se ochladilo.

Bezva. Šortky, tílko, a naštěstí kecky, neb jsem počítala s tím, že stůj co stůj si to do poloviny kopce vyšlápnu. Samo jsem byla jediná, na stezce jsem nepotkala živáčka. Všichni turisti jedou lanovkou. Pár lidí nahoře ani netušilo, že se první půlka kopce dá zdolat pěšky. V budce se u paní snažím vyhandlovat vrácení peněz nebo výměnu za lanovku na příští den, je neoblomná. Tak to vypadá, že jsem právě do koše vyhodila skoro sedm stovek, hm… Balím se do pláštěnky, za 9 reálů kupuju maličkatý kelímek kávy – tady mají extra vysokohorskou přirážku – a choulím se na dřevěném lehátku a přemýšlím, co dál. No co, počkám – to už mám za ty dva dny docela slušně natrénovaný – pořád čekám, až přestane pršet, až odjede mrak, až se zvedne mlha,… ve čtyři hodiny to vzdávám a plouživou chůzí si to šinu k lanovce. Zbývá hodina světla. Když už jsem si to zaplatila, tak se aspoň povozím…nahoře fouká ještě víc, na displeji hlásí 19 stupňů. Pocitovka musí být tak deset, je mi děsná zima…povídám si s dvěma týpkama z Puerto Rica. Jo jo, škoda, takový nečas, taková škoda, zítra už odlítáme, tohle byla jediná šance…. Mám to podobně, sice zítra neodlítám, ale ze seznamu nic moc neubylo, za to dny v Riu se krátí! V zamyšlení ani nevnímám, že od vody se začíná vyjasňovat, husté bílo se roztrhalo a jednotlivé chomáčky mlhy pokračují nad pevninu. Objevuje se Ježíš.

S Puertorikánci se nadšeně vzájemně fotíme. Na tvářích máme přiblblý blažený výraz. Vzájemně ukazujeme … tamhle je Copacabana, aha, tak ty bydlíš na Ipanema beach! Ne, ne, stadion odtud vidět není… zima je ta tam…sundavám pláštěnku, abych na fotkách vypadala alespoň trochu normálně, fotku v pláštěnce už totiž mám. Stmívá se…začínají se rozsvěcovat světla. Na druhé straně je vidět dlouhatanánský most do města Niterói. Výhled odtud bere dech. Nádherné kopcovité panorama je před námi jako na dlani. Zátoky oceánu posety desítkami lodí. Hustě zastavěné favely v kopcích kontrastují s budovami hotelů podél pláží. Tmavé hory přecházejí do moří světýlek. Neuvěřitelný zážitek! To čekání a zima stály za to. Myslím, že veškeré endorfiny, které se vyplavily, zamezí případnému bolení v krku. Pao de Açúcar si můžu odškrtnout. Tak nevím, ale myslím, že Ježíš tohle nepřekoná….. Nebo ano?