Kanadské imigrační je neprůstřelné!!!

Ále kdeže. Není. Stačí odhodlanost, trocha štěstí a narazit na ty správné lidi. Jako ostatně všude a při všem.

Kanadské oficiální stránky hlásají, že na další roční pracovní povolení má člověk šanci, (zjednodušeně řečeno) najde-li si sponzora, čili zaměstnavatele, na kterého bude vázáno ono pracovní povolení. Stojí to peníze, nervy obou zúčastněných, je s tím spojené neuvěřitelné papírování a ještě zaměstnavatel musí obhájit, že na onu danou pozici nesehnal Kanaďana.

V praxi to vypadá následovně. Máte-li známé nebo potkáte-li rozumné domorodce, máte vyhráno.  V Albertě jsem se před jízdou na koni po okolní krajině zapovídala s místním kovbojem v typické ´uniformě´- džínách, flanelové košili, špičatých ´kozačkách´ a klobouku.

´No, to my jednou sponzorovali jednoho Dána. ´

´A co jste napsali na přihlášku? ´, vyzvídala jsem.

´Naprostou kravinu. Řekli jsme, že potřebujeme právě jeho, protože mluví dánsky a zná místní stezky. ´

´A to prošlo? ´, ptám se udiveně.

´Jo jo. Úplně bez problému….´

´A kolik k vám ročně přijede Dánů? ´, zajímám se.

´Tak jeden dva. A někdy taky žádnej. No jo, ale když ten náš byl takovej sympaťák a on fakt chtěl zůstat….´

Tak to vidíte, takhle se to dělá.

Paradoxně podobnou byrokrační mašinerií musíte projít, ať už žádáte o běžné pracovní povolení, kdy budete mít v pase konkrétní datum, do kterého musíte opustit zemi, nebo rovnou o rezidenci v dané provincii či teritoriu.

Pracovní povolení je časově omezené, a pak vás stejně vykopnou.

Takže o co jde? O šlendrián, který kvete i v zemi javorového listu.

Kanaďanům, kteří se zde již narodili a jejichž rodiny v Kanadě žijí již několik generací, se to nelíbí. Imigrační systém jim připadá zvrácený. Nesčetněkrát jsem se setkala s komentářem typu: ´My sem pozveme celou Asii, ale vzdělané lidi z Evropy, Austrálie či Nového Zélandu, s dobrou angličtinou, kteří chtějí zůstat třeba jen na omezenou dobu a stejně nemají nárok na žádné benefity typu lékařské péče,… ty sem nepustíme.´

Vancouver má třetí nejpočetnější čínskou komunitu v Severní Americe. V určitých částech Vancouveru si připadáte jak na jiném/asijském kontinentu. V Richmondu, čtvrti v jižním Vancouveru, se na vás jako na bělocha dívají skrz prsty, anglicky nepromluví ani slovo a z výrazů na tváři a gest se dá snadno vyčíst, že nejste vítaní. Statistiky uvádějí, že víc jak padesát procent lidí se identifikuje jako Číňané a ten zbytek pravděpodobně jako ´Chinese-Canadian – čínští Kanaďané´.

A teď ještě polemika, jestli je slovo Číňan vůbec ´politicky korektní´. Kanada dospěla do stádia, že Ind není Ind, ale Asiat, stejně tak jako zmíněný Číňan. Paradoxní je, že takový Ital se určitě neurazí, když někdo řekne, že je Ital. Pro jistotu ale - nebudeme radši nic riskovat - budeme ten zbytek nazývat ´Caucasian´, což je výraz, který Severoameričané používají v souvislosti s bílými Evropany.

I když ani tohle by nemuselo být politicky korektní, neb výraz Caucasian spíše referuje k určitému typu jedince, jež může být z Evropy, severní Afriky, západní Asie, blízkého východu a dalších částí asijského kontinentu.

Shrnuto a podtrženo

Již zmíněný Vancouver už prý není to, co býval. V souvislosti s výrazným přílivem Asiatů se změnil celý ráz města. Nicméně pohled na imigrační politiku se hodně liší. Jedni vidí viditelný ekonomický růst, druzí vidí 12 400 Číňanů, kteří ročně posílí čínskou vancouverskou komunitu, která pomalu a jistě mění Vancouver na ´Hongcouver´.

Vancouver či Hongcouver, já si svůj kanadský pobyt nejenom ve Vancouveru hodně užila a za čas strávený v zemi kanadského listu jsem vděčná. Ne všem se to poštěstí.