Proč Srbsko tehdy výprask potřebovalo jako sůl

Je zvláštní a i trochu překvapivé vidět, že kontroversní politika, kterou jsme před deseti lety obhajovali, byla tak správná. Míním tím bombardování Srbska v roce 1999.

Zpětně, lituji něčeho? Ano; toho, že k zásahu nedošlo dřív: už na přelomu let 1991/92, při srbsko-černohorském obléhání a ostřelování Dubrovniku, perly Jadranu. Tehdy měla americká 6. flotila kotvící ve Středomoří zaútočit na Srby a zastavit to jejich šílenství. Mnoho nevinných lidských životů by pak nemuselo zhasnout násilnou smrtí; nezřídka krutou. 

Ale pěkně po pořádku. Samozřejmě rozpad bývalé Jugoslávie nemusel být tak krvavý, jak byl. Hlavní vinu na tom měl komunista, jenž se přes nacionalistu stal fašistou, Slobodan Miloševič. Než aby raději nechal nesrbské národy v klidu jít, rozpoutal 4 (!) – slovy čtyři – války. Zajisté, v jejich průběhu se různých zločinů dopustily všechny strany konfliktů - Srbové, Černohorci, Chorvati, Bosňané i Kosovci - ale vina za jejich rozpoutání v mamutí míře leží právě na Miloševičovi.

1991: válka proti Slovinsku. 1991: válka proti Chorvatsku. 1992: válka v Bosně a Hercegovině. Po čtyřech letech utrpení a krveprolití, pak NATO (Američané) v roce 1995 útočili na srbské pozice. Chorvati v ofenzivě obsadili (okupovali, osvobodili, jak chcete) své území a válka v Bosně byla zastavena; po ní přišel nedokonalý mír z Daytonu. Alespoň již lidé neumírali v takovém počtu… 

Přelom let 1998/99: na Kosovu se schyluje k tragédii. Hrozí již čtvrtá balkánská válka v téže dekádě. Jak dopadne? Srbové zmasakrují kosovské Albánce. Co pak? Přeživší coby uprchlíci zaplaví Evropu (včetně nás; dramaticky stoupne zločinnost) a začnou se radikalizovat, islamizovat, vahhábizovat. Z Balkánu se stane druhý Beirut, pásmo Gazy a severní-jižní Waziristan v jednom. 

Severoatlantické alianci došla trpělivost. Nastává kosovská válka, letecké bombardování Srbska. Pak po třech měsících Miloševič hodí ručník do ringu, kapituluje. A zakrátko poté je sám Srby v Srbsku svržen. Pak již žádná další válka na Balkáně. Dokonce i Černá Hora se od Srbska oddělí nekrvavě, mírově. Kdo by to byl řekl před deseti, patnácti, dvaceti lety? Nikdo. Za Miloševiče, nemožné!!! Bez Miloševiče, snadno možné. 

V důsledku toho, že státníci v hlavních zemích Severoatlantické aliance byly v době kosovské války z levice – Bill Clinton, Tony Blair, Joschka Fischer – a obličeji NATO takoví ex-radikálové levice jako Javier „referendum proti NATO ve Španělsku“ Solana a Karel „Che“ Kovanda (kdysi trockista, pak maoistický korespondent českého vysílání Radia Peking), tato válka nám byla prodávána jako humanitární operace za lidská práva. 

A to byla chyba. 

Zajisté, ta válka byla válkou i za lidská práva. Především však byla válkou za náš vlastní národní zájem. A tím zájmem bylo, aby byl na našem dvorku (našem ze středoevropského pohledu), na našem předpolí, tj. na Balkáně, klid. Aby byl Balkán pacifikován a v klidu. Aby nás z Balkánu nezaplavovaly vlny utečenců-desperátů, radikalizujících se islamistů. Balkánský islám tradičně byl a dodnes je - vzdor srbské a ruské propagandě - umírněný, konzervativní a klidný. Kdyby však balkánští muslimové (Bosňáci, Kosované) byli bez milosti Srby zmasakrováni, ti přeživší by se radikalizovali, islamizovali a vahhábizovali. A jejich uprchlické komunity po celé Evropě taky. 

Klid na Balkáně, našem to dvorku a předpolí, opakovaně narušoval Slobo Miloševič. Pokud byl při moci, na Balkáně klid nebyl. A tudíž ani v Evropě. A tudíž potenciálně ani u nás. Naše bezpečnost si vyžadovala, aby Slobo odešel. Na jeho válečném řádění však neviděla nic špatného ani většina srbského národa. Bohužel. Tudíž i srbský národ, z důvodu vlastního psychologického zdraví, potřeboval výprask. Jako sůl! 

Stalo se. V březnu až červnu 1999. 

K čemu to vedlo? K našemu protektorátu nad Kosovem (stejně jako předtím nad Bosnou a Hercegovinou). Já s tím nemám problém. Když si místní neumí vládnout sami a vzájemně si podřezávají krky, nuže co, je lepší – humánnější – aby jim vládli cizinci. „Ne, pánové, jste barbaři, neumíte spolu nekrvavě vycházet, a proto nemáte právo na nezávislost a samostatnost a suverenitu – všechno to fráze, jež mají jen zakrýt svévoli (nej)silnějšího; pro nevinné lidské bytosti žijící na vašem území a jejich právo na život je lepší, abychom vám vládli my! Ve jménu civilizace!“ 

A pak, po devíti letech, tento náš protektorát nad balkánskými horkokrevnými Chachary vedl k vyhlášení nezávislosti Kosova. A mnozí se jdou zbláznit… 

Co k tomu (k nezávislosti Kosova a jeho našemu, českému uznání) říci? 

Za prvé: úctyhodnou tradicí evropských dějin bylo, že když panovník rozpoutá válku, za porážku v ní zaplatí ztrátou provincie. Je to prozíravá zvyklost, jež odrazuje vládce od pošetilého a bláhového rozpoutávání válek. Miloševič (Srbové) rozpoutali čtyři války na Balkáně, každou prohráli, bylo tudíž správné, že po porážce v každé z nich zaplatili ztrátou území. Ať se z jejich příkladu jejich následníci poučí dřív, než rozpoutají válku další... 

Za druhé: pokud se národní většina ke své národnostní menšině na území svého státu nechová dobře a spravedlivě, může velice snadno o tu menšinu - a území jí obývané – přijít. Většiny se mají ke svým národním menšinám chovat velkoryse – tak si zajistí jejich loajalitu ke svému státu. Miloševič však provozoval vůči kosovským Albáncům od roku 1989 do roku 1999 pravý opak. 

Kdybych byl útlocitný, téměř by mě dojímalo k slzám, jak se mí slovenští přátelé (a to já jsem Slovák!) rozčilují, že nezávislost Kosova je precedentem pro Maďary na jižním Slovensku. A úplně zapomínají na rok 1918. 

Co se stalo v roce 1918? Přesně to, co v roce 2008 s Kosovem. Právě proto, že většinový a státotvorný maďarský národ v Uhersku nebyl před rokem 1918 schopen velkorysosti a spravedlnosti ke svým národnostním menšinám (chorvatské, slovenské, rumunské), o tyto menšiny přišel - a rovněž o území jimi obávaná. Pokud se většinoví Slováci budou na jižním Slovensku k etnickým Maďarům chovat slušně, tito Maďaři nebudou rebelovat proti Slovenské republice; a i kdyby nějací šovinističtí radikálové tak učinili, nikdo relevantní v Evropě by jim nepopřál sluchu. (Stejně jako albánským radikálům v Macedonii v roce 2001 – evidentně inspirovaným úspěchem kosovských Albánců – nikdo v Americe a ani v Evropě nepopřál sluchu, neboť macedonský stát, na rozdíl od státu srbského, se ke svým albánským občanům nechoval špatně, tudíž jejich marnivá nacionalistická rebelie nebyla legitimní). Kdyby se však Slováci – nějaká slovenská vláda – chovala k (jiho)slovenským Maďarům stejně, jako se Miloševič choval ke kosovským Albáncům, nuže co, Slovensko o jižní Slovensko přijde. Je to jen - a jen - na Slovácích (jejich vládní většině). 

A konečně za třetí, v důsledku demografického vývoje, kdyby Kosovo zůstalo součástí srbského státu, srbský stát by se v dohledné budoucnosti (kolem roku 2050) stal z etnického hlediska většinově albánským. Prostě slovanští (pravoslavní) Srbové mají dětí málo a albánští (muslimští) Kosované mají dětí hodně. Srbské Kosovo dnes tudíž znamená albánské Srbsko zítra. Ještě jednou: srbské Kosovo dnes znamená albánské Srbsko zítra! 

Takže tak, milí přátelé. Tolik tvrdá fakta o nás a o Balkáně. Já vím, že tento názor se setká s vlnami nevole zleva i zprava. Ale, drazí přátelé, předtím, než mě začnete zatracovat, prosím o odpovědi na tyto dvě otázky – a to o odpovědi upřímné:

(1)   Ruku na srdce: přes všechny jejich nedostatky, která dekáda na Balkáně byla lepší – ta 1989-1999, nebo ta 1999-2009? Z hlediska zastavení konfliktů a záchrany lidských životů, které období v historii Balkánu bylo lepší – to 1989-1999, anebo to 1999-2009? To před zásahem NATO, anebo to po zásahu NATO?

(2)   Skutečně chcete, aby srbský stát byl za necelé půlstoletí většinové albánský? Anebo je naopak vlastním, skutečným zájmem srbského státu, má-li být vůbec zachován jako srbský, amputace území obývaného cizorodým prvkem? (Tedy obdoba toho, co nahlédli a tudíž provozují Izraelci ve vztahu ke Gaze a minimálně části Západního břehu?)

Nadávat do idiotů umí každý (Rath); já však zdvořile prosím, než mi začnete nadávat, o odpovědi na tyto dvě otázky.