Sv. Václav, rodina, svoboda, vandalismus, „krev, dřina, slzy a pot“

„Proč vy konzervativci tolik blbnete těmi svými řečmi o rodině? O údajné důležitosti rodiny pro společnost a pro stát?“ – může se kdejaká hodná levicově-liberální duše zeptat. „Přece rodina je věc osobní volby, zda ji člověk chce či nechce, a nemá nic společného s veřejným, politickým, státním. Stát a politika ať nám zajistí svobodu, a v ní ať si každý dělá, co chce...“

V souvislosti s dnešním svátkem sv. Václava, kázáním arcibiskupa Graubnera na poutní mši ve Staré Boleslavi o důležitosti kompaktní rodiny s otcem i matkou pro děti, a s projevem presidenta Klause o významu rodiny, tradice a patriotismu, mě napadlo pokusit se našim levicově-liberálním přátelům vysvětlit, proč rodinu vskutku považujeme za tak důležitou -  a světe div se, i pro svobodu  a její uchování! Učiním to tak, že zde uvedu svůj článek o letním rabování v Británii, který jsem v srpnu napsal pro Katolický týdeník. Chytrý liberál pochopí, a kdo pochopit nechce, nepochopí nikdy... 

„Vandalismus v Británii... 

...nebyl projevem rasových problémů či problémů s imigranty – členy pouličních gangů byli příslušníci ras všech, včetně té bílé, hodně zastoupené. Nebyl ani projevem problémů sociálních či chudoby – členové gangů chudí nebyli, měli k dispozici nejmodernější elektronické komunikační nástroje, jimiž se k rabování svolávali. 

Byl však projevem krize autority, krize výchovy mladých mužů, krize samotné mužnosti. Byl jedním z projevů současného úpadku Západu coby civilizace. 

Byl krizí rodiny a krizí otcovství. Otcové své syny nevychovávají dostatečně k disciplíně, sebeovládání, nezávislosti, pracovitosti a samostatnosti. Ke ctnostem kdysi protestantské britské střední třídy, které obdivoval celý svět. A mnozí mladíci ani otce nemají –jejich matky jsou a zůstávají svobodné - a muže-otce v jejich rodinách „nahradil“ sociální stát a jeho dávky. /Leč/ mužský vzor otcovství žádné sociální dívky nenahradí... 

Jakkoli tragické byly obrazy hořících britských měst v důsledku řádění pouličních gangů, mnohem tragičtější byly obrazy těch, kteří se jim podvolili bez odporu. Viděl jsem video: mladík se svlékal, tenisky a košili již členu gangu odevzdal, teď si sundával i kalhoty. Nebránil se. Toto byla a je ta skutečná krize a ztráta mužnosti. 

Je to ten samý národ, který se jako jediný na světě od jara 1940 do léta 1941 vzepřel Hitlerovi, když byl celý svět buď neutrální, nebo s ním kolaboroval? To je ten národ, který s hrdostí a stoicismem snášel bombardování a nálety a vyslyšel volání svého vůdce v hodině nejtěžší; vůdce, který lidu mohl nabídnout jen „krev, dřinu, slzy a pot“ – a učinil z té hodiny moment britské historie nejskvělejší? Strašné pomyslet na to, jak by na podobnou výzvu zareagoval tento národ nyní, kdyby taková výzva nedejbůh přijít musela... 

Ne, to není ten národ. Geneticky jsou to snad jeho potomkové, ale morálně, co se týká hrdosti, mužnosti, samostatnosti a zarputilosti, jsou to národy dva - a světelné roky od sebe vzdáleny! 

Pouhé tři generace - a úplně jiná společnost, úplně jiná civilizace, úplně jiný národ. Nadějí – malou, zajisté, ale přeci jen nadějí – je skutečnost, že jak dochází k pádům, může dojít i k vzestupům. Národa, společnosti, civilizace.“ 

Už chápete, proč je rodina – úplná rodina, s otcem, matkou a dětmi – tak důležitá pro svobodu a její uchránění ve společnosti?