Walter Legge

Šedá eminence v pozadí nahrávání klasické hudby. Zlovolný intrikán, nebo bůh nahrávání? Od každého trochu

Harry Walter Legge

(1. 6. 1906 – 22. 3. 1979),

hudební producent společnosti EMI

· Legge se narodil v rodině krejčího v Londýně

· Vzdělání získal na Latymer Upper School v Hammersmithu, což je respektovaná nezávislá střední škola, která sice poskytuje nejvyšší úroveň vzdělání, ale stále je to jen střední škola. Připadá mi vcelku zajímavé, že někdo, kdo ovlivnil nahrávání klasické hudby tak moc, měl v podstatě jenom gympl.

· Další vzdělání získal sám vlastní pílí. Naučil se německy, francouzsky a v rámci rozšiřování kulturního rozhledu se seznámil s díly Richarda Wagnera, která si oblíbil.

· Koncem 20. let upoutal pozornost hlav pomazaných a v letech následných potom, pracoval jako hudební kritik pro časopis „Manchester Guardian“ v letech 1933 – 38.

· Legge v letech od roku 1927 pracoval pro nahrávací společnost EMI v podoboru klasická hudba. V EMI vymyslel systém předplatitelských nahrávek. Lidé předem zaplatili za nahrávky, které teprve vzniknou. A tak vnikly nahrávky písní Huga Wolfa a jedny z prvních kompletních Beethovenových cyklů.

· Legge nebyl kvůli špatnému zraku odveden do války a pokračoval tak ve spolupráci s významnými hudebníky typu Richard Strauss a Arturo Toscanini.

· Legge si po válce všiml talentu mladé sopranistky Marie Callas a významnou měrou se podílel na jejím úspěchu. Legge sice nebyl první, kdo ji objevil, ale výrazně se zasadil o nahrávání této pěvkyně. Spároval ji s další legendou operního nebe tenoristou Giuseppe di Stefanem, kde s mu zdálo, že ty dva hlasy jsou zcela ideálně k sobě. Čas ukázal, že měl pravdu. Je zde ale několik kontroverzních bodů. Jedním z nich je, že Legge byl zarputilý nepřítel sterea. Je jasné, že v době, kdy nahrávky vznikaly, některé stereo ani být nemohly. Ale díky Leggeho intervencím nejsou stereo ani nahrávky, které stereo být mohly. To platí obecně a netýká se to jen Callas. On neměl stereo rád a nevěřil mu. Nevěřil technologii dané doby. Nevěřil dvoukanálovému záznamu zvuku a nevěřil, že to technologie té doby zvládnou kvalitně přehrát. Je to spojeno s jeho perfekcionismem a nároky na nejvyšší kvalitu. Že se mýlil, to se nám dnes snadno soudí.

· Další bod je složitější. Legge měl údajně tendenci podsouvat pěvcům nevhodný repertoár, což vedlo k hlasovým potížím. Pravda asi je, že to šlo odmítnout. Jenže to by zmíněného pěvce brzdilo v rozletu. Je ale nutné si pamatovat, že Walter Legge měl na pořizování nahrávek ty úplně nejvyšší nároky, které splnit bylo velmi těžké. Je velmi komplikované to jednoznačně rozsoudit.

· Jsou zde další kontroverzní aspekty. Legge některé umělce tlačil naprosto bezhlavě kupředu a některé jiné stejně talentované poněkud upozaďoval. Určitě mu ale nelze upřít, že objevil některé legendy klasické hudby jako Jussi Bjorling.

· Jeho vliv na operu Covent Garden byl čase předválečném velmi významný. Dnes je vnímám spíše v negativně kontroverzním světle. Po válce ale dostala Covent Garden nové vedení a tento vliv klesl. Legge tedy využil, že někteří umělci typu Herbert von Karajan, Elizabeth Schwarzkopf a další, si zadali s nacistickým režimem a měli na to konto trochu nedostatek práce. Legge využil jejich talentu a pomohl jim zpět na výsluní. Tím ovšem pomohl také sobě. Některá z těchto autoritativních spojení budila už ve své době poměrně rozpaky. Ale čas uplynul a asi není na nás, abychom to soudili.

· EMI v letech šedesátých s Leggem začala docházet trpělivost. K tomu přispěla událost, kdy se Legge pokusil zrušit filharmonický orchestr vedený Otto Klempererem, který Legge původně po válce založil. Hudebníci orchestru se proti Leggeho snaze postavili, zvolili si Klemperera do čela a orchestr dál pokračoval i bez Leggeho.

· Během času také síť intrik a lobbingu provozovaná Leggem vedla k odklonu jeho umělců od něj. Legge prorokoval zhoubu Culshawovu projektu na nahrávání Wagnerova Ringu dirigentem Soltim. Naštěstí se tragicky mýlil. Nakonec se i další lidé od Leggeho odklonili. Managery EMI jeho autoritativní styl definitivně otrávil a zbavili se ho.

· Walter Legge byl dvakrát ženat. Jeho druhou ženou byla od roku 1953 velká sopranistka Dame Elizabeth Schwarzkopf, jejíž osobnost je stejně kontroverzní jako Legge sám. Elizabeth byla bezpochyby velká umělkyně. Její pletky s nacistickou ideologií dávno odnesl čas. Dnes zbylo její nesmrtelné umění, nesmazatelné úspěchy na poli klasické hudby. Zbyly nahrávky, které jsou dodnes pravými klenoty v tomto oboru. Že jí manžel trochu pomohl nějakou mírnou protekcí, nemůže na tomto faktu nic změnit. Její umělecký přínos je natolik válcovací, že je to v podstatě jen taková trapná poznámka.

Legendární nahrávky pořízené pod vlivem Waltra Leggea budou žít navždy.

· A začneme legendární Toscou Victora de Sabaty z roku 1953 s Callas

https://www.discogs.com/master/259390-Teatro-Alla-Scala-With-Maria-Callas-Giuseppe-Di-Stefano-Tito-Gobbi-Conducted-By-Victor-De-Sabata-Puc

· Pak bychom tu měli Karajanova Falstaffa (G. Verdi) z roku 1956. Tato verze, ač je jen mono, má tak neuvěřitelný švih a lehkost, že tomu neuvěříte

https://www.discogs.com/master/604801-Verdi-Philharmonia-Orchestra-And-Chorus-Herbert-von-Karajan-Falstaff

· Pak bychom tu měli Giuliniho verzi Verdiho Requiem z roku 1964, kde se zdá, že by s tím stereem mohl mít Legge vlastně pravdu. Je to prostě zkreslené a master-tape té doby absolutně nezvládá dynamický rozsah nahrávky. Je to jen zdání. Jiné nahrávky té doby žádné takové zkreslení neobsahují. Dame Elizabeth zpívá sopránový part této nahrávky na hranici sil. Ale je to Dame Elizabeth Schwarzkopf, popasovala se s tím se ctí a je úžasná.

https://www.discogs.com/release/6072916-Verdi-Elisabeth-Schwarzkopf-Christa-Ludwig-Nicolai-Gedda-Nicolai-Ghiaurov-Philharmonia-Orchestra-Phi

· Pak je tu „Der Rosenkavalier“ Richarda Strausse pod taktovkou Herberta von Karajna z roku 1957, Elizabeth Schwarzkopf (překvápko), Teresa Stich Randal.. lehká valčíkovost tohoto titulu je zde neuvěřitelná a jako na obláčku valčíkové esence proplujete relativně náročnou Straussovou operou v tříčtvrtečním rytmu.

https://www.discogs.com/master/615074-Richard-Strauss-Elisabeth-Schwarzkopf-Otto-Edelmann-Christa-Ludwig-Teresa-Stich-Randall-Eberhard-Wae

· pak by tu byl Il Trovatore s Callas z roku 1957, opět je to Karajan. Já nemám v úmyslu zpochybnit uměleckou úroveň této nahrávky. Je to bezpochyby úžasné. Že já to nemám rád, je věc druhá. Já se prostě nevyrovnám s Di Stefanem jako s Manricem. Pippo nemá dost testosteronu na tu roli. Ale to je v podstatě jen můj problém.

https://www.discogs.com/master/637721-Teatro-Alla-Scala-Giuseppe-Verdi-Il-Trovatore

· Ještě musím zmínit Wagnerovu operu Tristan a Isolda z roku 1952 pod vedením Wilhelma Furtwänglera, kde s v roli Isoldy představila Kirsten Flagstad. To asi žádný další komentář nepotřebuje.

https://www.discogs.com/master/482737-Richard-Wagner-Kirsten-Flagstad-Ludwig-Suthaus-Wilhelm-Furtw%C3%A4ngler-Tristan-Und-Isolde

· pak je tu Rigoletto, G. Verdi z roku 1956 pod vedením Tullia Serafina. Zřejmě jde o jednu z nejlepších nahrávku tohoto titulu. Tito Gobbi jako Rigoletto sice není vokálně nijak zvláštní, jeho hlas je suchý a dost nepříjemný. Kamarád kdysi prohlásil, že jsou to šíleně nechutné placáky, které Gobbi vyrábí. Ale sakra, slyšeli jste to? Chcete lekci hlasového herectví? Tahle je tak neuvěřitelná, že skončíte po stolem, nebo spíš ve sklepě. Callas je tady mimo měřítka lidského chápání. Di Stefano tady září jako kometa.

https://www.discogs.com/release/13068590-Giuseppe-Verdi-Maria-Callas-Tullio-Serafin-Tito-Gobbi-Giuseppe-di-Stefano-Rigoletto

· Pak je tu Pucciniho La Boheme z roku 1957 pod vedením dirigenta Antonia Votta. Tohle je přesně to, co by stereo být mohlo ale není, protože se v tom Legge babral.

· Callas zpívá Mimi, to by asi nebylo nic zvláštního, ale Musetta je Anna Moffo a už jen kvůli ní to za poslech stojí. Rodolfo je Giuseppe di Stefano. Tady je Pippo doma, tady je neporazitelný. Člověk tady naplno chápe, proč ho jak Pavarotti, tak Carerras považují za svůj idol.

https://www.discogs.com/master/614315-Giacomo-Puccini-Giuseppe-di-Stefano-Maria-Callas-Anna-Moffo-Rolando-Panerai-Antonino-Votto-Coro-E-Or

asi by to stačilo. Méně je někdy více. Někdy to třeba o něco doplním