Leontyne Price

Leontyne Price, jedna z nejvýznamnějších operních sopranistek XX. století. Byly pro nic napsány nové tituly a písňové cykly

Mary Violet Leontyne Price se narodila 10. 2. 1927 v městečku Laurel v Mississippi, které bylo v té době rasově segregované (ano, v letošním roce jí bylo 95 let). Její rodná ulice dnes nese její jméno.

Otec byl tesař a matka porodní asistentka. Rodina byla velmi chudá a hluboce věřící. O dva roky později se narodil Leontynin mladší bratr George. Malá Leontyne se v necelých 4 letech začala učit hrát na klavír. K rozhodnutí stát se zpěvačkou vedla vystoupení černošské kontra-altistky Marian Anderson.

Osud byl zpečetěn, vystoupením bulhraské sopranistky Ljuby Welitsch (Ljuba Veličkova) v roli Straussovy Salome. Na koncert Marian jí vzala v dětství máti a Ljubu Leontyne viděla až během studií. Předpokládalo se, že Leontyne bude učitelka. Místo toho začala studovat hudební výchovu. Vystudovala hudební školu Juilliard obor zpěv pod vedením Florence Ward Kimball. Na Juilliardu věděli, že mají v podstatě jeden z nejúžasnějších hlasů století. Slečna Leontyne to myslím věděla moc dobře také.

První vystoupení v opeře byla studentská produkce Verdiho opery Falstaff (role Madam Ford). V roce začala 1952 vystupovat v Porgy a Bess po celém světě. Zpívala se svým budoucím a pak i minulým manželem Williamem Warfieldem. Manželé se rozvedli. Její první operní role ve standardním divadle byla „Dialogy Karmelitek“ (Lidoine). Pak jí celostátní televize vybrala, aby zpívala Toscu anglicky v únoru 1955. Stát Mississippi to nevysílal (její rodný), protože je Afroameričanka. V roce 1956 vystupvala v NBC produkci Mozartovy „Kouzelné flétny“.

Někdy v té době se seznámila s Herbertem von Karajanem a ten jí pomohl se prosadit. Nahráli několik zcela neuvěřitelných nahrávek. Ten Trubadúr, který mě dostal, je jedna z nich. To vánoční album také.

O Karajanovi jsem četl tolik špatného. Co si myslet o člověku, který vstoupil do NSDAP 2x a pak se hájil tím, že ani jednou nezaplatil příspěvky? Má na svědomí vokální zdraví několika pěvců a to i prokazatelně? Jehož autokratické a despotické chování vstoupilo do dějin? Ale já jsem jen posluchač. Je zde efekt, který bych nazval „Karajanův zvuk“ a ten je slyšet a to já počítám a jsem připraven za to zaplatit. Karajanovi je připisováno až 900 nahraných titulů. Jeho koncentrace na zvuk občas vede ke sporným výsledkům a nahrávky jsou „příliš umělé“. Jsem ale vždy připraven to zkusit. Myslím, že některé věci udělal, protože to mohl udělat a směje se tomu ještě dnes.

Leontyne o Karajanovi mluvila docela hezky. On prý vůbec neviděl pěvce jako člověka, ale jako hlas, jako hudební nástroj. Když na to člověk prý přistoupil, vycházelo se s ním údajně dobře. Nejlépe to jejich setkání popisuje ona sama. Karajan přijel na Juilliard, poslechnout si nějaké mladé umělce. „Kdo tohle je?“ Zeptal se. „To je Leontyne Price.“ „Je dobrá zpěvačka?“ ptal se dále Karajan. „Je vynikající zpěvačka“ A nyní cituji přímo její slova (i když poněkud volně). „Nasadila jsem na něj Vissi d´arte. Musíte vždy nasadit to nejlepší, co máte.“ (Myslím si, že je to dobrá zásada). Karajan byl v šoku. Vyhodil Juilliardovského pianistu od klavíru. Sedl si k němu sám a doprovázel jí sám. Vzniklo přátelství a drtivý tvůrčí tým.

2. 7. 1958 debutovala jako Aida ve Vídeňské Státní Opeře a o dva roky později v Covent Garden v téže roli (s Karajanem v zádech). Upoutala pozornost Metropolitní Opery, kde vystoupila v roli Leonory v „Il Trovatore“ 27. 1. 1961. Vedení MET chtělo „Aidu“. Ona ale vyhlásila, že nebude debutovat v roli otrokyně. (Je to zajímavé, protože později se s Aidou přímo ztotožnila.) Byl to dvojitý debut, její a italského tenoristy Franca Corelliho. Kritika jejího výkonu byla převážně pozitivní. Franco už tak nepřesvědčil. Franco to vnímal jako pohromu a vyhlásil, že se slečnou Leontyne už nikdy zpívat nebude, což nedodržel – naštěstí. Franco byl velký umělec, možná trochu příliš italský. Jeho neuróza a emoční labilita je pověstná. Mně jsou tyto vlastnosti sympatické. Úspěch byl jinak neuvěřitelný. Potlesk po árii „D´amor sull´ali rosee“ trval asi 42 minut (ve stoje). To jsou takové vzpomínky. Četl jsem vyprávění nějakého staršího pána. Na to představení ho nahnali rodiče. Byl velmi otrávený, že musí jít na „nějakou operu“. To, co tam ti dva ten večer zazpívali, to opravdu nečekal. Je moc rád, že to viděl a já mu to závidím. Je z toho zblblejší než já.

Nejvtipnější je vyprávění Leontyne, že jí vystupování s Francem Corellim dělalo potíže, protože se jí líbil. Ona má velmi výrazný smysl pro humor. Bohužel, USA je zvláštní země. Dva týdny po takovém triumfu, se vloupali do jejího bytu, napadli hospodyni, tu svázali. Vandalové počmárali navíc celý byt rasistickými hesly. Nemyslím si, že by to Leontyne potěšilo. Ve velmi podobném složení, jako ta premiéra, existuje živý záznam „Il Trovatore“ Salzburg, červenec 1962, pod vedením Herberta von Karajana. Technická kvalita odpovídá době vzniku. Taková umělecká úroveň se nedá dosáhnout a už v té době, to bylo těžké jen dorovnat.

Leontyne není první černošskou pěvkyní, která vystoupila na prknech MET. První byla již zmíněná Marian Anderson 7. 1. 1955 v roli Ulricy ve Verdiho „Maškarním Plese“. A byly i jiné pěvkyně, jakož byli i jiní černošští pěvci. Ale jedině Leontyne Price se stala opravdu velkou hvězdou. I když prý nebyla moc herečka, ten zpěv, to nemá konkurenci. Navíc jsem přesvědčen, že herečka byla, i když možná ne ta nejpohyblivější. Viděl jsem její koncertní provedení finální scény Straussovy „Salome“. Vzalo mi to dech, na ty oči princezny Salome plné šílenství se nedá zapomenout. Viděl jsem, jak se Leontyne v podstatě zabila s Madame Butterfly a to bylo jenom na koncertě. Když se jí chce, pošle vám do uší tolik emocí, jako nikdo jiný.

V roce 1966 byla pro ni napsána opera „Anthony a Cleopatra“ – Samuel Barber. Premiéru tohoto díla zpívala v hlavní roli při otevírání nové MET v „Lincoln Center“. Neexistuje z toho oficiální nahrávka. Připadalo mi to zvláštní. Když se o to člověk začne zajímat, zjistí, že to byl prostě propadák. Režisér Franco Zeffirelli celou inscenaci přepálil. Během zkoušky se víko pyramidy, ze kterého se měla Leontyne vynořit, zablokovalo a bylo to zřejmě dost nepříjemné. Premiéra se nevyvedla, i když na premiéře se pyramida otevřela. Z jejího vyprávění (Ve filmu „The opera house“ 2018): „Šla jsem na jeviště a viděla ten chaos. Usoudila jsem, že se to zřejmě nepovedlo a že to není dobré. Věděla jsem, že se musím soustředit na svůj výkon a zazpívala jako anděl.“ Zní to jako chvástání, ale ono to prostě tak bylo. Pro ni to úspěch byl a fenomenální. Její výkon byl kritiky hodnocen velmi pozitivně, jako naprosto výjimečný. Z této inscenace pochází její nejznámější fotografie. Má na sobě velmi těžký kostým Kleopatry. Dnes ale nikdo neví, že je to ona. Opera sama na nějakou dobu zapadla a teprve v poslední době pomalu ožívá a opět se uvádí.

Někdy v letech sedmdesátých údajně zaznamenala hlasové potíže, které ale pronikly na pódium jen částečně. Omezila pak dramaticky počet vystoupení. Hlasové potíže překonala, ale byla zřejmě donucena změnit pěveckou techniku. Hlas získal velmi charakteristický timbre. Zčásti zmizela mladistvá svěžest. Zůstalo to ale naprosto výjimečné. Mladistvost vystřídala určitá zralost. Její horní sopránový rejstřík stále patřil do říše snů. Dovolil bych si osobní komentář, prostě jí dostihl věk, jako každého. Mně připadá zvláštní zabarvení jejího hlasu v tomto období zcela úžasné a její pozdní nahrávky nade vše zbožňuji. Jen by jich mohlo být více. YT nabízí záznamy některých jejích recitálů z té doby. Úplně nechápu jejich původ. Tyto záznamy nebyly uvolněny pro veřejnost, ale vysílalo je zřejmě rádio. Já opravdu netuším, jestli se takový broadcast v rádiu přímo nahrává. Pokud ano, nechápu, proč to nebylo vydáno. To vysílání nahrál někdo doma, z toho vysílání, na nějaký magnetofon.

Nízká technická kvalita tyto záznamy zčásti degraduje. Vyšší škola je, když to nahrál někdo v publiku na něco, co měl na klíně. To má pak čistě dokumentární hodnotu a poslouchat se to nedá. Všichni, kteří to slyšeli naživo, se shodují, že Leontyne byla schopna vydávat tóny a zvuky, o kterých běžný člověk neví, že existují. Četl jsem, jak po jednom jejím výkonu, ztratil posluchač kontakt s realitou a byl několik minut zcela dezorientovaný. Připadá vám to přehnané? Není tomu tak… To jsou předsudky a zažitá klišé, které dnešnímu člověku brání tohle vychutnat. Musíte tomu dát více než chvíli a opravdu to poslouchat. Recitály dávala celý život. Měla, od dob Juilliardu, osobního klavíristu Davida Garveyho, který s ní byl téměř až do konce její kariéry. V únoru 1995 dostal David infarkt v taxíku a v nemocnici zemřel. Společná vystoupení Davida a Leontyne jsou legendární.

Bohužel se zdá, že písňové cykly, které dokázaly lidi přivést do transu, nikdo ve studiu nenahrál. Ten, který vyšel, je debut Leontyne v Carnegie Hall 28. 2. 1965, vyšel až v roce 2002 a nic z toho, co znám, se tomu ani neblíží. Problém je, že lidé nejsou dnes na takové výkony zvyklí. Ona není zpěvačka, ona je orkán. Nastaví vám vkus tak vysoko, že se vám nikdo jiný už nikdy nebude líbit. Zazpívá vám, a pokud na to máte v mozku přihrádku, budete v šoku. Moji známí mi ovšem řekli, že je to úplně strašné a že to nejde poslouchat.

Její poslední divadelní vystoupení byla Aida v roce 1985. (tedy asi v době, kdy jsem se s ní asi tak srazil). Byla to její 43. Aida a 203. vystoupení ve verdiovské roli v MET. Nedávno jsem to viděl. Její Aida je zcela neuvěřitelná. Jí vůbec nebylo jedno, že je to poslední představení. Připomíná to emocionální explozi. Záběr na její oči plné slz je neobyčejně silný. Nikdy to na královnu krásy nebylo. Tady jí bylo 58 let. Ze začátku, se během ovací, tváří jako sfinga. Pak skloní hlavu a dojetí jí dostane. Oči jí zradily. V tu chvíli je jí vidět hluboko do duše a je opravdu krásná.

Pokračovala pak v recitálech a koncertních vystoupeních po celém světě. Leontyne naposledy oficiálně vystoupila 19. listopadu 1997, bylo jí 70 let. Bylo to na Universitě v Severní Karolíně v Chapell Hill v menším koncertním sále. Poslední píseň byl spirituál „This little light of mine“. Ona má tu píseň ráda, stejně jako její matka. Po teroristickém útoku na WTC v roce 2001 vystoupila ještě jednou s písní „God bless America“. Bylo jí 74 let. Zní úplně stejně jako vždy, její hlas stoupá do výšky a letí jako šipka prostorem, jen je snad o něco více „zastřený“ než jindy.

V poslední době jsem se s ní srazil ještě jednou. Alespoň zčásti jsem zjistil, kdo to vlastně je. Ona si svoje soukromí drží pod kontrolou a neventiluje ho. Popravdě jsem nečekal až takovou výraznou osobnost. Není to samozřejmě vždy úplně pozitivní. Vím, že umí být vrtošivá, sebestředná a velmi protivná. Zjistil jsem, že je to pološílená americká patriotka. A hlavně jsem našel její výrazný a již zmiňovaný smysl pro humor. Její výklady, jak přivedla svého kouče Ruštiny do blázince a mnoho dalších historek, jsou prostě legrační. I když, já jí to s tou Ruštinou zase tak nevěřím. Slyšel jsem árii Rusalky česky a to špatné není. Její výklad, jak se po ránu rozezpívává ve sprše, to jsem si představil a málem mě to zabilo. Takové sebevědomí jako má ona, bych chtěl mít. Na stranu druhou, za ní je nesmazatelná stopa v historii hudby.

V poslední době jsem slyšel nějaké ty recitály a zjistil, že byla mnohem větší umělkyně, než mě kdy napadlo. Zaregistroval jsem, jaký má ráda typ náušnic. Vím, že má ráda hovězí vývar. Je to zlehka divné, ale vím číslo jejích bot – 9 dle US číslování. Mám nesplnitelný sen, vidět jí na jevišti. To se nesplní…. Moc mě to mrzí. Soprán je nejbohatší hlasová poloha. Většina lidí si to dnes nemyslí. Je to velká škoda. Soprán Leontyne Price je ten nejkrásnější, který jsem kdy slyšel, a nebylo jich úplně málo. A nemyslím si to jen já. Ono se to ví. Vyhodnotila to tak skupina novinářů, kterým se říká hudební kritici, a já s nimi souhlasím.

Mám pár drbů. V roce 1974 zpívala Pucciniho „Manon Lescaut“. Kdo umí počítat, ví, že jí bylo 47 let. Zkraje se tvářila, jaká je stydlivá Manon. Prý se nešlo nesmát. Při jejím sebevědomí, to asi docela bolelo.

V roce 1981 měla Margaret Price zpívat v San Franciscu Aidu s Pavarottim. Margaret onemocněla a nemohla vystoupit. Zjistilo se, že Leontyne je ve městě. Oslovili jí tedy, zda to zazpívá. Ona odpověděla, že ano, ale jedině, pokud jí dají více peněz, než dostane Luciano Pavarotti. Vedení divadla jí nabídlo o jeden dolar více, než Pavarottimu. Jí to stačilo a souhlasila. O peníze nešlo. Bylo to myslím takové škádlení mezi umělci. Dle mých informací byli s Lucianem přátelé. Do města pronikla zpráva, že Aidu nebude zpívat Margaret, ale Leontyne. Diváci vzali divadlo útokem, porvali se o vstupenky a poškodili vybavení prodejny lístků. Byl to prý ale jinak zcela úžasný večer. Vzpomínal na to statista, jak stál vedle ní na jevišti. Při zpěvu z ní tryskala šokující ženskost. On přemýšlel, že by jí objal a políbil. Neodhodlal se to udělat. Zbabělec.

Další vzpomínka praví, že Tyne měla vystoupit v Atlantě s recitálem. Paní vzpomínala, jak s manželem čekala asi 8 hodin na vstupenky. Další hodiny v koncertním sále na místa k sezení. Pak Leontyne přijela, zazpívala a zase odjela. Nedá se na to prý zapomenout.

Věnováno Leontyne Price známé jako Aida, Princezna Etiopská

Važená Leontyne, velice mě mrzí, že jsem tě nikdy neviděl na koncertě ani na pódiu. Dala jsi mi více darů, než jiné ženy v mém životě. Prý bys ráda věděla, že tě mám rád a že jsi mě okouzlila svým zpěvem. Jsi jako oheň, jsi jako anděl, jsi jako sen. Jsi nejlepší. Dala si mi celý svět opery, dala jsi mi své umění, svůj hlas a já tě obdivuji, jako umělkyni, člověka i jako ženu. Zbožňuji tě Leontyne.

Jiří Zedník

Leontyne Price – vybrané nahrávky

Existují filmové záznamy, další nebyly uvolněny.

„La forza del destino“ Levine, Nucci, Giacomini, Price, 1984. La Forza je jako příběh úplná kravina. Tohle se ale překonat nedá, a když, tak špatně.

1962 Verdi: Aida Decca (Solti, Price, Merrill, Gorr) královská nahrávka, těžko najdete lepší, vzdor Vickersovi, který je velmi neitalský a mnoho let jsem ho neměl rád.

1963 Giacomo Puccini: Madame Butterfly (Price, Elias, Tucker, Leinsdorf) Moje zbožňovaná nahrávka. Leontynina snaha hrát zkraje 15 letou holku je velmi roztomilá. Pak se to zlomí a ona začne produkovat ty svoje emoce. A to je síla.

1963 Giacomo Puccini: Tosca RCA Victor (Karajan, Price, Di Stefano, Taddei) královská Tosca, vzdor di Stefanovu utrpení. Překonat duo Taddei Price je těžké. Tohle řadím, proti proudu, nad De Sabatovu Toscu z roku 1953 s Callas

1964 Bizet: Carmen (Karajan, Price, Corelli, Merrill, Freni). Zásadní slabinou této nahrávky je Corelli. Je prostě příliš italský. Přesto je to královská Carmen a neznám žádnou lepší. První nahrávka Mirelly Freni. Mirella zde velmi lolitkoidní, i když je to jen hlas. Samotná Carmen je plná vášně a erotiky. Nejerotičtější Carmen, jakou jsem kdy slyšel. Tady vím i drby. Studio vědělo, že Corelliho franina je šílená. Najalo koučku. Leontyne to komentovala, že je to úplně na kočku, protože paní Corelliová koučce vyškrábe oči a doučování nebude. Přesně tak to prý dopadlo. Jenže stále je to Corelli a i když jeho akcent slyším i já, tak je to Corelli a on nás rozválcuje zpěvem.

1965 Giuseppe Verdi: La Forza del Destino RCA Schippers, Tucker, Price, Verret, Merrill, Tozzi. Tomu se málo co vyrovná…srovnatelné verze jsou Tebaldi, Del Monaco, Bastianini, Molinari-Pradelli na stejné úrovni a velmi dobrá je Previtali, Zinka Milanov, Warren a di Stefano. Celý příběh je zmatenost. To nemá smysl řešit. Stále zůstávají situace a nádherná Verdiho hudba.

1967 Verdi: Un Ballo in Maschera RCA Victor Leinsdorf, Price, Verrett, Merrill, Bergonzi... na podobné úrovni jako Soltiho verze s Nilsson (možná ¼ kroku za ní), Podobné jako Mutiho verze s Martinou Arroyo. Tohle je verdiovský skvost, a vůbec to není blbost.

1968 Giuseppe Verdi: Ernani RCA (Schippers, Bergonzi, Price) Tak příšerný námět, to se nevidí. Hudba je ale krásná. Soudí se, že Mutiho verze je o něco lepší. Nevím, je jiná.. jestli lepší, to bych neřekl.

1973 Puccini: Tosca, RCA, Mehta, Price, Domingo, Milnes. Mehta je výrazně za Karajanem. La Price tu zní jinak, ale stále je to úžasná verze.

1977 Verdi La Forza Del Destino RCA, Leontyne Price, Placido Domingo, Sherrill Milnes, Fiorenza Cossotto, Bonaldo Giaiotti, Gabriel Bacquier, London Symphony Orchestra, James Levine stále super verze

1972 Verdi: Il Trovatore, RCA Victor Leontyne Price, Placido Domingo, Sherrill Milnes, Fiorenza Cossotto, Zubin Mehta – neznám to, nikdy jsem to neslyšel, ale prý je to nejlepší Trovatore vůbec, moc bych nedal za to, že to tak může být.

1978 Verdi: Il Trovatore (EMI) - Leontyne Price, Jelena Obrazcova (KGB kráva), Piero Cappuccilli, Franco Bonisolli, Ruggero Raimondi, Chor der Deutschen Oper Berlin, Berliner Philharmoniker, Herbert Von Karajan - Externí recenze nejsou zrovna dobré, ale já tohle považuji za naprostý skvost.

Giuseppe Verdi, Artur Basile, Rome Opera House Orchestra, Price, Tucker, Warren, Elias, Tozzi Il Trovatore RCA Victor – LSC 6150/1-3 B Series: Living Stereo Format: 3 x Vinyl, LP, Stereo 1960. skvělá verze, I když bez chyby to není. Velmi po tom toužím

Aida 1973 – Leinsdorf, Price, Domingo, Milnes, Bumbry. Je to o něco jiné, než ta starší verze. Stále to je špičková Aida, ale na tu první to nemá

Ariadne auf Naxos 1978 – Solti, Price, Gruberova, Troyanos, Kollo – musím poslouchat, recenze to nemá nic moc, ale koho to zajímá. Dlabu na recenze..

Cosi fan Tutte (1968) - Mozart, Leontyne Price, Tatiana Troyanos, Judith Raskin, Sherrill Milnes, George Shirley, Ezio Flagello, Erich Leinsdorf, New Philharmonia Orchestra, The Ambrosian Opera Chorus, John McCarthy, Valda Aveling – Cosi Fan Tutte .. Další Leinsdrof. Neznám, musím to napravit

Don Giovanni (1960).. Leinsdorf Siepi, Price, Nilsson, Valetti .. to obsazení, to je dobrá vražda. Vůbec to neznám. Giuliniho verzi to předstihnout nemůže. Ale může jí to dorovnat. Budu to muset napravit a konečně to sehnat (dopněno, je to těžkopádné cosi a viník je dirigent)

Verdi Requiem (2 verze) 1. Fritz Reiner (1959), Price, Tozzi, Bjorling, Elias 2. Solti (1977), Price, Luchetti, Baker, Van Dam… Pokaždé je to jiné. Reiner dává velmi pomalá tempa. V nahrávce je všude zkreslení. Solti je velmi úderný a šlape to jako hodinky. Legenda praví, že Leontyne prý dala pasáž „Libera me“ najednou a napoprvé. Existuje ještě třetí verze Requiem, ale to je film. Film byl natočen v roce 1967 na jeden zátah před prázdnou La Scalou a je to v podstatě ta nejúžasnější možná verze. Myslím si, že je těžké to jen dorovnat. Komické je, jak se to všem interpretům líbí. Leontyne asi není člověk, takové věci člověk nezazpívá. Předvádí báječnou práci očima. Mně se líbí to, že se jí to líbí a také se mi líbí ona. Existují také živé záznamy.. na LP mám jednu verzi. G. Verdi - Leontyne Price, Fiorenza Cossotto, Carlo Bergonzi, Nicolai Ghiaurov, La Scala Chorus And La Scala Orchestra , Conductor Herbert Von Karajan – Requiem (Melodia 1984) zvuk není moc dobrý, jinak by to bylo asi ještě lepší, než ta filmová verze.

Leontyne Price Christmas Offering (Leontyniny vánoční cenové nabídky – viz stará verze google translatoru) nebo Christmas with Leontyne Price, Karajan a Vídeňská Filharmonie, vyšlo v roce 1961. Poslouchám to vždy, když mám depresi. Základ každých vánoc. Vydání se liší zvukovou kvalitou a je třeba si to pohlídat.

Leontyne Price and Rust College Choir (1971).. zvukový mistr nahrávky je místy na zabití, ale ona barvu své kůže nezapře a spirituály jí sedí jako z praku. Jen kdyby ty mikrofony byly lépe umístěné.

Leontyne Price and Andre Previn „Right as the rain“ (1967) Příjemné muzikálově jazzové album. Měla to zpívat více, měla na to talent.

Leontyne Price (1962) „Swing Low, Sweet Chariot“ naprosto úžasná deska spirituálů a gospelů

Leontyne Price rediscovered (2002). Nechápal jsem termín znovuobjevená. Mně vždy přišla objevená až na moc. Ale znovuobjevený je ten recitál z roku 1965. Je to jako příliv, je to jako bouře, je to jako tornádo.. zcela neuvěřitelné.

Leontyne Price „A program songs“ (1958) Její první komerční nahrávka…. A je to vrchol krásy, ona prostě zpívat umí. Položí vám do hlavy kládu emocí a zabije vás.

„Leontyne Price sings Mozart“ kde ta bláznivá ženská vzala tenhle zvuk, to vůbec nechápu. Ona není prostě žádné béčko a áčka jsou až daleko za ní.