Holubice a Drak, Renata Tebaldi a Maria Callas

Renata Tebaldi (La Voce d´Angelo) (1. 2. 1922 – 19. 12. 2004) a Maria Callas (La Divina) (2. 12. 1923 – 16. 9. 1977) Operní svět se dělí na Tebaldiány a Callasiány. Vášně sice v poslední době trochu vychladly, ale to nevadí

Maria Callas je naprostou legendou operního nebe a měl by ji znát každý. Callas vede všechny žebříčky, jakéhokoli pořadí, které lze vymyslet.

Mariin repertoár byl velmi široký. Zazpívala skoro cokoli. Její kariéra byl vcelku krátká, stejně jako její ne úplně šťastný život. Její herecké schopnosti a jevištní vzhled byly podstatnou částí té glorioly, která jí provázela. Navíc tak zvrtaný život jako měla ona, to nebyl úplně dobrý osud. Kdo nikdy neslyšel Mariin hlas, měl by si sehnat profilovou desku a napravit to.

Renata Tebaldi není legendou o nic menší. Je mnohem zapomenutější než Callas. Ani Renata to neměla snadné. V dětství prošla dětskou obrnou. Tvrdí se, že se zcela zotavila, ale občas se mi zdá, že nějaké stopy po této nemoci přeci jen zbyly. Renata prostě vypadá místy zvláštně. Bohužel, jak čas běží, upadají v zapomenutí obě umělkyně. Je to velká škoda.

Proč uvádím Renatu Tebaldi vedle Callas? To už spáchala historie. Dámy k sobě hořely „opravdovou láskou“ hraničící s vyškrábáním očí. Celé to bylo živené novináři a jejich fanoušci si šli po krku. Srovnání ale není oprávněné a je to špatně. Tvrdí se, že si šli po krku nejen fanoušci, ale i obě dámy. Není jasné jak moc. Clona bulváru je příliš silná.

Spor vyvolala zčásti Callas. Renata ale určitě není bez viny a obě dámy nesou stejný podíl. V době, kdy se Callas pokoušela dostat na scénu a prosadit se, celá Itálie již milovala Renatu. Callas vytýkali, že je nemožně tlustá, že je její hlas nepříjemný, výšky nestabilní a uširvoucí. Maria byla nechtěné „káčátko“, celý život měla lehké problémy se sebedůvěrou. Její vztah s matkou byl velmi komplikovaný. Kolem roku 1947 Maria potkala Giovanniho Battistu Meneghiniho, se kterým v roce 1949 vstoupila do manželství. Maria se zařekla, zhubla a stala se onou úchvatnou krásnou ženou, kterou známe.

Impresário MET pan Rudolf Bing je smířil po letech bojů a ony si padly kolem krku. Celé srovnání a řevnivost je přitom úplně vadné. Dámy měly úplně jiný typ hlasu. Chování Callas, která Renatě posílala po novinářích vzkazy, že jí poskytne lekce v jevištním projevu. Že proč se zabývat Colou (Renata), když můžete mít šampáňo (to jako Callas) a podobné hlody, která Maria pronášela, to se mi moc nelíbí. Renata to ale nenechala bez odezvy a v určitých fázích sporu byla ještě kousavější než Maria. Jak moc byl spor reálný a osobní, to opravdu nevím.

Doufám, že to je jenom mediální bublina a v reálu to v osobní rovině tak zlé nebylo. Fanoušci obou táboru se ale rvali před divadlem a snažili se znemožnit vystoupení té druhé umělkyně. Při jedné děkovačce s Callas přistál na jevišti velký svazek ředkviček, což je docela urážka. Krátkozraká Maria však ředkvičky považovala za kytici čajových růží. Ať bylo, jak bylo, budu navždy přesvědčený Tebaldián. A tak planu k Renatě upřímnou láskou. Navíc si myslím, že Renata byla v mladých letech i krásnější než Maria. Na modelkové stupnici určitě ne, ale Renatina vrozená ženská krása v mladém věku, to přehlédnout nelze. Jen je zde něco, co neumím uchopit a možná to souvisí se zmíněnou dětskou obrnou.

Callas byla složitá osobnost a její kariéra je provázena celou řadou skandálů. Skandály však znamenají mediální publicitu a člověk mívá dojem, že Maria tyhle věci vyvolávala záměrně. Některé věci jsou však docela přes čáru. Rudolf Bing, impresário MET, prohlásil, že Callas byla díky svému chování tou nejobtížnější umělkyní, kterou poznal.

Její vrtošivost a náladovost vedly k řadě konfliktů. Například je zde hysterický výstup s dirigentem Herbertem von Karajanem. Callas se s Karajanem pohádala a v klíčové scéně v

Lucii di Lammermoor stála Callas ke Karajanovi zády, že jí neuvidí na ústa a nezvládne ji doprovodit. Karajan situaci bez mrknutí oka zvládl. Callas se mu za tento výstup po mnoha letech v jedné pařížské kavárně omluvila. Karajan se údajně tvářil, že neví, o co se jedná. Po chvíli Callas vysvětlil, že sledoval její dýchání dle pohybu ramen. Tohle je ale v podstatě drobnost.

Byla zde řada stížností na porušení smlouvy a řada velkých divadel s Callas přerušila smlouvu (La Scala, MET). Situace vyvrcholila Callasiným útěkem z divadla během vystoupení. To bylo opravdu moc a publikum to Marii nikdy neodpustilo.

Samostatnou kapitolou je Mariin vztah s matkou. Celé je to relativně ošklivé. Maria nedovedla nic odpustit, a to si myslím, že asi měla.

Smutným bodem je Mariina vášeň. Když se o to člověk začne zajímat, dozví se věci, kde není jasné, zda to potřeboval vědět. Jisté je, že se Maria do Onassise zamilovala a Meneghiniho nakopla. Meneghini byl 27 let starší než Maria a Maria se s ním po tom nakopnutí rozvedla. Onassis Marii podvedl a nakopl jí na oplátku.

Onassis se bez toho, aby se obtěžoval Marii cokoliv říct, oženil s Jackie Kennedyovou. Nechat si zlomit srdce a utrápit se. Marie, je mi to moc líto. V poslední etapě svého života žila Callas zlomená a osamělá v pařížském bytě. Nebyla schopna unést ránu, kterou jí Onassis dal. K tomu se zřejmě připojila nějaká vážná nemoc. Snažila se udržovat kontakt s vnějším světem a údajně si domů zvala sem tam nějakého fanouška. Byla prostě jen člověk. Ale zřejmě jí to nepřineslo takovou úlevu, kterou čekala. Otázka je, zda tomu věříme. Já bych byl možná opatrný. Jisté je, že Maria zvedla telefon a hledala útěchu u někoho, kdo měl myslím plné právo Marii poslat někam. Komu Callas volala? Přeci Renatě Tebaldi. Renata jí požadovanou oporu a útěchu poskytla.

O Renatině soukromém životě se veřejně nic neví. Držela si to pod kontrolou. Žila s matkou a zpěv pro ni znamenal všechno. Ona říkala, že měla lásku, ale kdo to byl, zda žena nebo muž, to nevíme. Víme ale, že Renata měla velké srdce otevřené lidem. Byla velmi profesionální a zpěvu podřizovala vše.

Hlas Callas má neuvěřitelný rozsah od spodní polohy, kde zní v podstatě jako tenor, po velmi zářivý a mocný sopránový top. Callas má v hlase dramatický náboj, která Tebaldi občas malinko postrádá. Maria byla prostě dračice a velká herečka. Callasiánská vášeň se překonat nedá. Takový jiný hlas jsem nikdy neslyšel. Callas v určitém období asi neměla konkurenci a dělala si s hlasem cokoli chtěla.

Jasně, nemusí se vám to líbit, ale v tom případě musíte počítat s tím, že vás Callasiáni hodí do kanálu.

Tebaldi zní oproti tomu jako anděl v celém rozsahu, až se to může zdát poněkud jednobarevné, ale to určitě není. Renata měla andělský timbre a byla prostě sladká jako med. Její herecké schopnosti byly poněkud omezené, ale to je na nahrávkách jedno. Pokud se vám Renatiny výrazové prostředky nelíbí, pak riskujete, že vás Tebaldiáni hodí do kanálu, tam se ale potkáte s Callasiány. Můžete se tedy porvat nebo zkusit společně vyplavat, to už je na vás.

Callas, díky nevhodné volbě rolí zaznamenala hlasové potíže již velmi brzy. A na konci šedesátek to bylo opravdu bídné. Hlas se Marii zčásti začal vracet. Ale vrátit se nestihl. Smrt udeřila dříve.

Po smrti matky zaznamenala zlé hlasové potíže i Tebaldi, když to překročilo únosnou mez, Renata se po roce 1975 začala stahovat z divadel a odešla na odpočinek.

Nahrávky

Umberto Giordano - Andrea Chénier, Del Monaco, Tebaldi, Bastianini, Chorus And Orchestra Of The Accademia Di Santa Cecilia, Rome, Gavazzeni – Andrea Chénier, DECCA Year: 1957

Odkaz

Příběh této veristické opery je „optimismus“ na kvadrát. Oba hlavní hrdinové s výkřikem „Ať žije smrt!“ na konci skočí pod gilotinu. Na LP, zvuk je již stereo, je zde všudypřítomná stopa zkreslení. Zvuk je posunut zvláštním způsobem nahoru, a i když basy nechybí, je to malinko neobvykle znějící. Ekvalizérem to úplně opravit nejde. Ubohý posluchač nemá proti zdrcující skvadře, která na něj vybafne z desky, vůbec žádnou šanci. Je to šílená zběsilost. Del Monacův supervýkon, Bastianiniho emotivnost a Renatina andělskost, tomu se jen tak odolat nedá. Je zde problém. Je to veristická opera a je tedy v principu taková (nevím, jak to nazvat) …vášnivě kvičivá… Gavazzeni sice jede jako fretka a dává ostrá tempa, ale určitě bych nedoporučoval tím začít. Je to pro neznalé ucho příliš mnoho verisitické vášně najednou. Byl jsem poučen, že CD remaster posun frekvenčního pásma řeší, ale to nevím. To neznám.

G. Puccini „Suor Angelica“ Lamberto Gardelli, Rentata Tebaldi, Giulietta Simionato. Vydala DECCA v roce 1962.

Odkaz

Máte depresi? Pusťte si Sestru Angelicu, půjdete skočit pod vlak. Opera má tu výhodu, že je relativně hodně krátká. Moc se to nehraje, příběh je příliš tragický. Angelice okolí v klášteře namluví, že její dítě zemřelo. Ona si vezme jed a zemře. Jako jeptiška si ale uvědomí, že spáchala smrtelný hřích a prosí o život. Jed se ale uprosit nedá, smrt je nevyhnutelná. Renata.. studio mělo evidentně sadistické sklony. Je to příliš emocí najednou. Tahle verze se překonat nedá a když tak velmi těžko

https://youtu.be/lhwUM5Z4Kxs

Pak je tu Tosca, Molinari-Pradelli, Tebaldi, Del Monaco a George London 1960, tady je hlavní předností Mario del Monaco, Tosca je sice krásná, sladká, ale není moc dramatická. A já se k tomu moc nevracím.

Chceš se sjet jedním z nejúžasnějších ženských vokálů? Dej si „Madama Buttefly“ s Renatou - Serafin, Tebaldi, Bergonzi (1959) Vydala DECCA.

Odkaz

To tu mám a je to jeden z nejúžasnějších kousků v mojí sbírce. Budeš se radovat s Renatou, budeš s ní plakat, a nakonec s ní i spácháš sebevraždu. Existuje ještě příbuzná La Boheme.

Odkaz

Otello, Herbert von Karajan, Mario del Monaco, Tebaldi a Aldo Protti – úžasná verze.

Odkaz

Je to jedna z nejlepších verzí, které znám.

Existuje ještě verze v obdobném složení jako Karajanova, ale není to Karajan, je to Alberto Erede z roku 1954. Nahrávka byla v roce 1961 překanálována do stereo formátu. Jenže já to nikdy neviděl. Neumím to sehnat. To ping-pong stereo umí ucho trochu potrápit.

Asi je poměrně zřejmé, že Callas mám přeci jen rád něco málo méně. Ale přesto vzhledem k její celkové „úžasnosti“ něco doporučím.

G. Puccini, Tosca - Victor de Sabata, Callas, Di Stefano, Gobbi (1953) nahrávka je pouze mono. Vyšlo to asi milionkrát, vinylů jsou mraky, všichni to vydali (já to koupil v trafice na Karláku). Má to zcela právem takovou gloriolu, že se toho bojí i Elvis. Já nemám nic, co bych k tomu dalšího dodal. Snad jenom, že je to mnoho povyku pro nic. Zvuk je katastrofální mono. Ano, je zde Giuseppe di Stefano a Tito Gobbi. No a? Vzdor uznání, které jsem vyslovil, to prostě není můj favorit

Odkaz

Je zde chyták. Callas natočila Toscu 2x. A tu pozdější nemám rád. Mnohokrát jsem se k tomu vrátil a prostě to nedávám a nelíbí se mi to. Tosca, Pretre, Callas, Bergonzi, Gobbi (1965) vydal Supraphon a je úplně všude. Na Aukru bývá velmi pravidelně. Názory se liší, ale mně se to prostě nelíbí. Má to ten problém, že existuje ta starší. A to je kyselé jablko, přes které vlak nejede. Problém bude ale asi spíše Pretre, než pěvci.

Navíc, pro mě je Tosca jen jedna, a to není ani jedna z těchto dvou dam. Mojí Toscou je Leontyne Price ze známé Karajanovy nahrávky

U nás ještě OPUS vydal „La Traviata“ Santini byl dirigent / Maria Callas / Francesco Albanese, Ugo Savarese, Orchestra Sinfonica Di Torino Della Radiotelevisione Italiana E Coro Cetra (1953) … a to mají také všude. Musím uznat, že to je opravdu dobrá nahrávka, ale poslouchat se to dá obtížně. Hurwitz pojmenoval problém, který má La Traviata. Nároky na soprán jsou zcela extrémní. 1. dějství koloraturní, druhé dramatičtější a pak musíte tragicky zdechnout. Jenom málo umělkyň v historii se s tímhle na nějaké nahrávce vypořádalo. Pozor!! V divadle je to samozřejmě vždy jiné a o něco snažší. Málokdy s Hurwitzem souhlasím tak jako tady. Tahle nahrávka umí ale unavit, protože zbytek obsazení je prostě horší. Je to prostě staré a audio je špatné. Ale dostanete Callas a to za to stojí.

Odkaz

G. Puccini, Madam Butterfly, Karajan, Callas, Nicolai Gedda (1955) originální nahrávka je mono a Callas je tady opravdu nepřekonatelná, vzdor technické kvalitě, která odpovídá stáří. Takový přerod z naivní husičky ve zhrzenou zlomenou ženu, to jsem nikdy neslyšel a nikdy neuslyším. Ale já nikdy nebudu Callasián a více to rozvádět nebudu.

Odkaz

Georges Bizet „Carmen“, Maria Callas, Nicolai Gedda, Robert Massard And Andréa Guiot With Orchestre Du Theatre National De L’Opera, Conducted By Georges Prêtre – 1964. Tu bych vyzvedl, ta je opravdu skvělá. Nečekal bych, že v tomto stádiu Mariiny kariéry se mi to bude tak líbit. Ono to není jen o hlase, ale a Callas vášni a té je zde opravu hodně.

Měl bych asi zmínit La Giocondu, ale tu moc neznám, a ještě Belliniho Normu, tam také potřebuji více poslechu. Callas nahrála La Giocondu 2x

Co se La Giocondy týká, vím k tomu krásný příběh. Když se Tebaldi připravovala na nahrávku La Giocondy, požádala Terryho McEwana z London Records, aby jí doporučil nahrávku. Terry ztuhl leknutím. Všichni přeci víme, která Gioconda je nejlepší. Je to nahrávka Marie Callas. Terry Renatě taktně navrhl Zinku Milanov, aby si poslechla její nahrávku. Měl strach, že se Renata vztekne, kdyby jí řekl o Mariině verzi.

Renata odešla a odpoledne nepřišla na zkoušku. Telefon – nic. Terry se tedy vypravil do Renatina bytu v New Yorku, požádal hospodyni, aby mu odemkla. Našel Renatu zhroucenou na koberci, úplně mimo, pohlcenou nahrávkou Callas, které se Renata měla vyhnout. Měl z toho lehčí šok. Renata vzhlédla nahoru: „Proč jsi mi neřekl, že Maria je nejlepší?“ A tím to povídání uzavřeme … „Miluji tě Renato“