Herbert von Karajan

Herbert von Karajan - základní životopisné údaje a rozbor některých nahrávek. Popis nahrávek je založen na mých osobních dojmech. Nemám žádné hudební vzdělání, ale všechno je prověřené na moje uši.

• Jak sdělit někomu, kdo dávno odešel na druhý břeh, že ho obdivujete? Jistěže, stačí dostatečně počkat a jednoho dne mu to řeknu. Doufám tedy, že to nebude úplně zítra, kdo ví.
• A co když je ten někdo tak kontroverzní jako Herbert von Karajan?
• Herbert von Karajan (5. 5. 1908 – 16. 7. 1989) je jeden z největších dirigentů XX. století. Jsou zde kontroverze. Není na mně, abych je soudil.
• Kararajan byl členem Národně socialistické německé dělnické, kam vstoupil 2x, ale ani jednou nezaplatil příspěvky.
• On chtěl jenom dirigovat a podřídil tomu vše. Každopádně denacifikační proces řádně proběhl, a i nacismem poškození židovští umělci se za Karajana postavili. Jsou zde také další kontroverzní aspekty jeho osobnosti. Jeho autoritativní spojení s producentem Walterem Leggem budí kontroverze dodnes. Avšak kdyby těch dvou nebylo, některé legendární nahrávky by nikdy nevznikly.
• Karajan se narodil 5. 4. 1908 do hudební rodiny V Salzburku. Rodina Karajanů však pochází z Řecka. Krajanův pradědeček Georg Karajánnis se narodil v Kozani na území Osmanské říše. Georg Karajánnis byl císařem Fridrichem Augustem III povýšen do šlechtického stavu. Proto ten titul „von“. Během doby se z Karajánnise stal Karajan. Karajanovi je však v linii po matce připisován také slovanský původ.
• Karajan byl zázračným dětským pianistou a v letech 1916 – 1926 studoval hudbu v Mozarteu v Salzburku. Po absolvování Mozartea mu bylo doporučeno soustředit se na dirigování.
• První dirigentské zkušenosti získal v roce 1929, kdy debutoval v operním domě v Ulmu, Německo 22. 1. 1929. Brzy se stal jedním z nejmladších dirigentů, který dirigoval na prestižních světových scénách.
• Na konci se války se poněkud nedobrovolně vzdal spojeneckým jednotkám.
• Karajanův denacifikační proces proběhl 15. 3. 1946, kde byl dirigent sice osvobozen z hlavních obvinění, ale omezení činnosti zůstalo v platnosti.
• Zákaz dirigování byl zrušen v roce 1947, avšak některá umělecká tělesa zůstávala poněkud odtažitá. A na území USA bylo v platnosti ještě v roce 1955, kdy mu navíc hudební vedoucí Filadelfského symfonického orchestru Eugenne Ormandy odmítl podat ruku.
• Po válce se Karajan snažil o obnovení své kariéry a brzy se stal jedním z nejvíce vyhledávaných dirigentů své doby. Byl známý svým precizním stylem, zálibou v technické dokonalosti a vizionářskými interpretacemi klasické hudby. Vedl nesčetné nahrávky symfonických děl, oper a sólových koncertů, které dodnes patří k vrcholům hudebního umění.
• V roce 1982 byl Karajan jmenován ambasadorem nového systému na distribuci hudby. Jednalo se o klasické audio-CD. Jeho zásluhy o rozšíření tohoto formátu jsou velmi významné.
• Jeho umělecká činnost je velmi významná a ceněná. I když mu je často vytýkáno autoritativní chování. Spolupracoval s mnoha orchestry. Karajan byl šéfdirigentem Berlínské filharmonie od roku 1955 až do své smrti v roce 1989 (Berliner Philharmoniker). Velmi úspěšně však také spolupracoval s filharmonií Vídeňskou, kde pořídil některé ze svých nejlepších nahrávek. Dále je třeba zmínit Salcburský festivalový orchestr (Salzburg Festival Orchestra): Karajan byl zakladatelem tohoto orchestru v roce 1957 a vedl ho až do své smrti. Orchestr se obvykle skládal z členů Berlínské filharmonie a dalších světových hudebníků. Další spolupráce byly s Filarmonici della Scala (Milánská La Scala Orchestra): Karajan dirigoval toto italské hudební těleso v 50. letech 20. století, Orchestre de Paris: Karajan spolupracoval s touto francouzskou orchestrální skupinou v průběhu své kariéry, Filharmonický orchestr Vídeňské státní opery (Vienna State Opera Philharmonic Orchestra): Karajan, Londýnský symfonický orchestr (London Symphony Orchestra): Karajan nahrával s Londýnským symfonickým orchestrem a spolupracoval s ním na různých projektech, Chicago Symphony Orchestra: Karajan dirigoval Chicago Symphony Orchestra v rámci svých turné po Spojených státech amerických a samozřejmě i některé další. Byl velmi pracovitý a měl problém se zastavit a odpočívat.
• Karajanovi je připisováno až 900 nahraných titulů. Některé z nahrávek jsou považovány za referenci. Dají se dorovnat a určitě to řada dirigentů dokázala, ale vždy to bude jiné.
• On měl vždy vizi, vždy věděl, co chce a také to dostal. A pravda je, že je to někdy prostě špatně. Dirigoval většinou z paměti se zavřenýma očima. To občas vedlo k tomu, že ztrácel kontakt s tím, když se na jevišti dělo něco nedobrého.
• To on pomohl na výsluní některým legendám klasické hudby. To on Josému Carrerasovi, nebo například Grace Bumbry s stát se legendou. Pro některé tyto lidi byla tato výzva však příliš velká. Karajan byl poměrně nesoudný, co se týká hlasových dispozic, a oslovení ho nedokázali odmítnout. Na stranu druhou jsou lidé, kteří ho odmítnout dokázali – Nicolai Gedda. Nutno podotknout, že on využil talentu některých lidí a umnou vývrtkou se vyšvihl výše na žebříčku popularity. Jako příklady bychom mohli uvést houslistku Anne-Sophie Mutter nebo Pianistu Evgenie Kissina. Nutno však konstatovat, že nikdo ze zmíněných umělců na spolupráci s Karajanem určitě neprodělal.
• Zde musíme zmínit legendu operního nebe Afroameričanku Leontyne Price. Karajan má na její slávě velký podíl. Ono to ale platí i obráceně. Leontyne Price je první Afroameričankou, která se proslavila na poli opery. Zde bychom si dovolili upozornit, že bývalý člen NSDAP pomohl Afroameričance. (Takové příběhy naapíše jen sám život) Setkali se na hudební škole Juilliard, kam si Karajan přijel poslechnout nějaké pěvce. Nyní budeme citovat přímo Leontyne Price „Nasadila jsem na něj Vissi D’arte z Toscy. Musíte vždy nasadit to nejlepší, co máte.“ Mezi těmito dvěma umělci bylo navázáno umělecké přátelství, které následovala velmi plodná spolupráce. Tato spolupráce přinesla některé nahrávky, které jsou považovány za klenoty klasické hudby. (Moc rád bych ten moment viděl. Četl jsem vzpomínky lidí, kteří ten den byli ve zkušebně Juilliardu, když mladí pěvci pochodovali procesím Karajanovi na porážku. Když Leontyne otevřela ta svoje tak nemožně široká ústa a zpustila Viss D´arte, byl výraz na Karajanově obličeji prý neuvěřitelný. A já nyní udělám totéž, nasadím na vás Vissi D´arte v podání Leontyne Price… https://youtu.be/kcd6hQbPX3s)
• Jeho pracovitost a náročný průběh zkoušek budily obavy, naplňovaly interprety strachem. Jeho zvláštní povahu vystihuje historka, když poprvé přijel do New Yorku do Metropolitní opery MET, její impresário „Rudolf Bing“ zval Karajana na snídani, odepsal: „Zásadně nesnídám,“ tak na oběd: „zásadně neobědvám“, tak na večeři: „nevečeřím“. Bing celou událost shrnul ve svojí autobiografické knize „5000 večerů v opeře“, že mu Karajan přišel „poněkud plachý“. Bing však velmi oceňoval Karajanovu profesionalitu a styl práce. Průběh zkoušek byl popisován, že to bylo tak intenzivní, až si to ani nelze představit.
• V roce 1983 obdržel Karajan prestižní cenu časopisu Gramophone „Dirigent Století“.
• Pozoruhodný je jeho vztah s Leonardem Bernsteinem, který je považován za Karajanova hlavního konkurenta. Zvláštní je, že novináři tolikrát zdůrazňovaná rivalita, nikdy v osobní rovině neexistovala. Ti dva byli přátelé.
• Karajan byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Elmy de Henseler, kterou si vzal v roce 1938. S ní měl dvě dcery, Isabelu a Arabelu. Jeho druhou manželkou byla Eliette Mouret, se kterou se oženil v roce 1942. S Eliette měl jednoho syna, Arthura.
• Na funkci šéfdirigenta Berlínské filharmonie maestro Karajan rezignoval 24. 4. 1989 po velmi vyhroceném sporu se svými hudebníky.
• Karajan vlastnil vilu ve městě Anif nedaleko Salcburku. Tato vila byla centrem jeho soukromého života a uměleckého působení.
• Herbert von Karajan zemřel ve své vile 16. července 1989.
• Mezi koncerty létal tryskáčem, který vlastnoručně pilotoval. Dispečeři v Ruzyni rádi vzpomínají na skluz po křídle, který Karajan předvedl při náročném přistání za prudkého větru, při návštěvě Prahy. Měl rád rychlá auta, sport, byl vášnivý alpinista. Byl praktikující buddhista.
• Karajan věřil v reinkarnaci a v příštím životě se chtěl zrodit jako orel. A my nyní budeme věřit, že v této podobě někde krouží nad svahy svým milovaných Alp.
• Necháme prosím kontroverze spát. Po takové době jsou promlčené. Jméno Herbert von Karajan je zlatým písmem zapsáno v dějinách hudby a jeho odkaz v podobě mnoha nahrávek bude žít navždy.
• Je zde zásadní aspekt, Já asi nemám rád Karajana jako člověka, není to možné. Ale co se počítá, je tzv. Karajanův zvuk. Karajanův zvuk je věc, která se počítá, já ji chci a jsem kdykoli připraven za ni zaplatit.
• A že to může být i průšvih? Ano může, ale ukažte mi někoho, komu se vše povedlo. Navíc to bude průšvih na nejvyšší úrovni a většinou to i tak za poslech stojí.
• Jsem přesvědčený Karajanista. Ten sporý muž s vlasy vyčesanými nahoru mě fascinuje a vzhlížím k němu jako k bohovi.
• Já nevím, zda on by to ocenil.
• A proto „Vážený Maestro, děkuji vám za hudbu, kterou jste mi dal. To je jediná věc, která je pro mě důležitá. DĚKUJI VÁM!!

• A začneme na konci. Verdiho „Maškarní ples – Un Ballo in Maschera“ (1989 – Josephine Barstow, Placido Doming, Leo Nucci, Florence Quivar, Sumi Jo). Je to úplně poslední nahrávka, kterou Karajan natočil. Představitelka Amelie Josephine Barstow je v této fázi svojí kariéry malinko unavená. Ale já přesto rozumím, proč ji HvK obsadil. Její hlas, vzdor vibratu a stopám stárnutí hlasu, disponuje dostatečnou dramatickou kvalitou a prvky romantické hebkosti, která je pro tuto roli nutná. A není ta zdaleka tak zlé, jak mají někteří lidé tendenci tvrdit. Kapitolou samotnou je závěr opery. Karajan měl problém nahrávku dokončit, smrt byla těsně za dveřmi a on to věděl. Kdo ví, jak končí Maškarní ples, když umírající král se životem se loučí s frází „Tak sbohem navždy mé děti“, tak ho to prostě musí napadnout, že je to rozloučení se životem a publikem jednoho velkého člověka. Jistěže, může to být náhoda, ale já si to určitě nemyslím.

https://www.discogs.com/master/877800-Giuseppe-Verdi-Wiener-Philharmoniker-Herbert-von-Karajan-Un-Ballo-In-Maschera

• Pak bychom tu měli Verdiho Aidu, tedy vlastně jsou dvě. Ta první je kandidát na královskou verzi, ale ani ta druhá není špatná, to jenom někteří tvrdí, ale slyšeli to doopravdy? Protože někteří zase tvrdí něco opačného.
• První Aida z roku 1959 má k dispozici tenorového šlechtice Carla Bergonziho, slaďoučkou Renatu Tebaldi, hrdinného Amonasra Cornella McNeila a žárlivou Amneris Giulietty Simionato. Je to určitě jeden z kandidátů na královskou verzi, spolu s Mutim a Soltim

https://www.discogs.com/master/280725-Verdi-Tebaldi-Bergonzi-MacNeil-Simionato-Vienna-Philharmonic-Orchestra-Karajan-Aida

• Druhá Aida je z roku 1980. Servíruje nám Mirellu Freni a Josého Carrerase. Zachytil jsem kacířskou myšlenku, že je to lepší než ta první. Osobně si to určitě nemyslím, ale já nemám patent na pravdu. Možná by na tom něco být mohlo.

https://www.discogs.com/master/637030-Verdi-Mirella-Freni-Jos%C3%A9-Carreras-Agnes-Baltsa-Piero-Cappuccilli-Ruggero-Raimondi-Jos%C3%A9-van-Dam-Kat

• Tosca.. ta první je moje milovaná a uvádím ji z povinosti. Leontyne Price, Giuseppe di Stefano, Giuseppe Taddei, Fernando Corena 1963. Di Stefano je zde prostě na zabití. Místy vyje jako šakal a poměrně stresuje sebe i ucho posluchačovo. Přesto je to ultimátní a pro mě nejlepší Tosca. Di Stefanovi jsem ty problémy odpustil. Corena mi tady stejně, jako kdykoli jinde připadá neskutečně otravný. Prostě ho nemám rád a s tím nic neudělám. Zbývá Giuseppe Taddei a Leontyne Price. Leontyne Price je nádherná Tosca, šťavnatá, vášnivá, plná sexu. Nikdo se jí ani neblíží. Já navíc nikdy nepochopil proklamovanou genialitu de Sabatovy Toscy s Callas z roku 1953. Tím neříkám, že tam není, ale já jí tem prostě neslyším. Zbývá vyzvednout Scarpiu Giuseppe Taddeiho. Jasně, i Tito Gobbi v Tosce s Callas z roku 1953 je zlý a nechutný Scarpia. Taddei mi ale připadá o něco jízlivější a nechutnější.

https://www.discogs.com/master/269449-Giacomo-Puccini-Leontyne-Price-Giuseppe-Di-Stefano-Giuseppe-Taddei-Herbert-Von-Karajan-Wiener-Philha

• Ta druhá Tosca je z roku 1980. Je to kontroverzí prokletá nahrávka a mnoho lidí jí nemá rádo. (Kata Ricciarelli, Ruggero Raimondi, Jose Carreras, Fernando Corena) Proč kontroverzní? Floria Tosca je Katia Ricciarelli. Zatímco Leontyne Price láká lidi nádherou svého hlasu k laškovným erotickým radostem, Ricciarelli je jak nádherná orchidej, jako čirá lilie, která ale i přes to ukrývá skrytou vášeň, která je tak čistá až dráždí. Je to trochu skryté, pokud tu dráždivost nerozšifrujete, líbit se vám to prostě nebude. Předností nahrávky je Ruggero Raimondi, který sice na Giuesppe Taddeiho nemá, ale i tak je docela dost hnusný. Co bych zde vyzvedl, to je Jose Carreras, který zní v podstatě jako Giuseppe di Stefano, ale bez vokálních problémů, které Pippo měl v roce 1962, kdy se nahrávala ta první verze s Leontyne Price. Jde o jednu z posledních nahrávek Fernanda Coreny. Corena byl vždy poměrně otravný a tato nahrávka není výjimkou. Že mlžím a nepronesl jsem verdikt? Běžte do toho, překvapí vás to.

https://www.discogs.com/master/581024-Giacomo-Puccini-Katia-Ricciarelli-Jos%C3%A9-Carreras-Ruggero-Raimondi-Fernando-Corena-Chor-der-Deutschen

• G. Verdi, Otello x 2
• Je tu ten první Otello z roku 1960 (Mario del Monaco, Renata Tebaldi, Aldo Protti). Mnoho let jsem si myslel, že se to překonat nedá, a to stále s určitou výhradou platí. Musíte ovšem snášet Maria del Monaca, a to je podmínka nutná. Tebaldi je Tebaldi a sladkost jejího hlasu zůstane navždy klenotem v historii opery. Patří ke zvyklostem hudebních kritiků trefovat se do Alda Prottiho a jeho Jaga. Vím, že kritici jsou bytosti „prudce inteligentní“ a mají tendenci opakovat, co řekl někdo před nimi. Tyhle výtky se vztahují k předchozí verzi Otella, kterou nahrál dirigent Alberto Erede v roce 1954 se stejným obsazením. Ale ani tam to není tak tragické, jak se tvrdí.

https://www.discogs.com/master/638414-Verdi-Del-Monaco-Tebaldi-Karajan-Vienna-Philharmonic-Orchestra-Karajan-Otello

• Ten druhý Otello je zároveň soundtrack k TV film, na kterém se HvK údajně režijně podílel. (Jon Vickers, Mirella Freni, Peter Glossop 1974).

https://www.imdb.com/title/tt0249859/

• Film je poměrně statický a Karajanovy scénické představy jsou veskrze divadelní. Byl bych ale dalek toho, prohlásit to za špatné. Ale mě to nikdy nezaujalo. Krabicová statičnost Karajanovy inscenace mi vždy přišla nudná.
• Soundtrack je celkově pomalý, Jon Vickers se úplně šíleně snaží. Přesto to prostě nestačí. Ale stejně jako v případě toho filmu, odsudek není na místě. Určitě jsou lepší verze Otella, ale tohle špatné není.

https://www.discogs.com/master/476331-Verdi-Jon-Vickers-Mirella-Freni-Peter-Glossop-Berlin-Philharmonic-Chorus-Of-The-Deutsche-Opera-Berli

• G. Puccini, Madama Butterfly
• Existuje několik Karajanových verzí této klasické opery
• Maria Callas a Nicolai Gedda, z roku 1955. Takový přerod z naivní husičky ve zhrzenou zlomenou ženu, který Callas předvádí, to jsem nikdy neslyšel. Marii opravdu nemusím, ale tohle prostě tak je a nikdo s tím nic neudělá. Zvuk je omezený a jenom monofonní. A já přesto nemám dost superlativů, abych to popsal. Nicolai Gedda je poměrně neitalský, což bych asi považoval za nevýhodu, ale je to samozřejmě relativní.

https://www.discogs.com/master/259394-Giacomo-Puccini-Maria-Meneghini-Callas-Nicolai-Gedda-Luisa-Villa-Mario-Borriello-Herbert-Von-Karajan

• Studiová Butterfly existuje ještě jedna. Je to klasický Karajanův provokativní žert. Udělal z toho něco jako oratorium a a převrátil to na hlavu. (Mirella Freni, Luciano Pavarotti, Christa Ludwig, 1975). Pro neoperní lidi je tohle asi volba číslo jedna. Je to celé učesané a pozoruhodně neoperní, ale i neoperní opera je stále opera. Dostanete Mirellu Freni a Luciana Pavarottiho v ústředních rolích. Christu Ludwig jako Suzuki. Této nahrávce je často vytýkána neitalskost. Já si ale myslím, že to je její základní přednost. Chcete-li nahrávku italského typu, kupte si Tullia Serafina z roku 1959 s Renatou Tebaldi, nebo něco s Renatou Scotto.

https://www.discogs.com/master/437978-Puccini-Freni-Pavarotti-Ludwig-Kerns-Vienna-Philharmonic-Orchestra-Karajan-Madama-Butterfly

• Pak je zde film Jeana-Pierra Ponella z roku 1975 „Madama Butterfly“, Placido Domingo a Mirella Freni v hlavních rolích. Určitě to není špatné, jen Mirella nevypadá jako 15letá dívka a je to takové celkově statické. I když, u Butterfly se člověk akce těžko dočká.

https://www.csfd.cz/film/185640-g-puccini-madama-butterfly/recenze/

• Pak je tu „La Boheme“ ze stejné dílny. Mirella Freni, Luciano Pavarotti, Rolando Panerai a další (vydala Decca v roce 1973), moc to neznám, ale asi to bude dobré.

https://www.discogs.com/master/380727-Puccini-Pavarotti-Freni-Ghiaurov-Harwood-Panerai-Maffeo-Berlin-Philharmonic-Orchestra-Herbert-von-Ka

• Je zde ještě TV film z roku 1965. „La Boheme“ Gainni Raimondi a Mirella Freni.. místy je zde docela drsně manipulativní a nenápadná manipulace se stereo image. Posuneme hlasy na střed a přitlačíme. Mně pak slzí oči.

https://www.imdb.com/title/tt0058982/

• Pak bychom tu měli Verdiho Trubadúry .. Karajanovy nahrávky Trubadúra jsou vždy zvláštní. Ten první „Il Trovatore“ se mi nelíbí z roku 1956. Maria Callas a Giuseppe di Stefano. Di Stefano není opravdový Manrico. Callas se mi nelíbí už vůbec. Ale ona se mi nelíbí skoro nikde. Dostanete Fedoru Barbieri jako Azucenu, Rolanda Paneraie jako Di Lunu. Inu, špatné to v reálu asi není. Nemůže být, ale svůj názor jsem sdělil.

https://www.discogs.com/master/637721-Teatro-Alla-Scala-Giuseppe-Verdi-Il-Trovatore

• Ten druhý „Il Trovatore“ z roku 1978 má pro mě chuť osudové lásky. Kdysi mě právě tohle ulovilo a udělalo ze mě operního fanouška. Roli Leonory zpívá Leontyne Price. Leontyne je zde trochu starší, ale to nevadí. Stále je to ona, a to se prostě počítá. Di Luna Pierra Cappuccilliho je skvostný a Il Pazzo alias Franco Bonisolli je tu těsně před gradací svých excesů a je určitě výborný. Jelena Obrazcova se mi moc nelíbí, ale to je spíše můj problém.

https://www.discogs.com/master/408665-Verdi-Leontyne-Price-Jelena-Obraszowa-Piero-Cappuccilli-Franco-Bonisolli-Ruggero-Raimondi-Chor-der-D

• Pak je tu ještě jeden živý záznam „Il Trovatore“. Kdyby to zvukově za něco stálo, samo by to shořelo, to se překonat nedá. 31.6. 1962 Salzburg. Franco Corelli, Giulietta Simionato, Leonntyne Price a Ettore Bastianini, Miluju tě Leontyne..

https://www.discogs.com/master/790643-Giuseppe-Verdi-Leontyne-Price-Giulietta-Simionato-Franco-Corelli-Ettore-Bastianini-Herbert-Von-Karaj

• Pak tu máme Carmen, ty jsou také dvě
• Ta první Carmen je z roku 1964.. (Karajan, Leontyne Price, Franco Corelli, Robert Merrill, Mirella Freni). Zásadní slabinou této nahrávky je Corelli. Je prostě příliš italský. Přesto je to královská Carmen a neznám žádnou lepší. První nahrávka Mirelly Freni. Mirella zde velmi lolitkoidní, i když je to jen hlas. Samotná Carmen je plná vášně a erotiky. Nejerotičtější Carmen, jakou jsem kdy slyšel. Tady vím i drby. Studio vědělo, že Corelliho franina je šílená. Najalo koučku. Leontyne to komentovala, že je to úplně na kočku, protože paní Loretta de Leilo Corelliová koučce vyškrábe oči a doučování nebude. Přesně tak to prý dopadlo. Údajně ze schodů v hrůze letěla koučka a rozčilená Loretta za ní s rákoskou v ruce. Tahle historka je ale určitě nadsazená. Co se zpěvu týká, stále je to Corelli a i když jeho akcent slyším i já, tak je to Corelli a on nás rozválcuje zpěvem. Pravda, ty po italsku zhudebněné recitativy sevillské atmosféře moc nepřidají. Spíše to vypadá, že je to něco o gladiátorech, ale to nevadí.

https://www.discogs.com/master/580997-Bizet-Leontyne-Price-Franco-Corelli-Robert-Merrill-Mirella-Freni-Herbert-Von-Karajan-Vienna-Philharm

• Druhá Carmen je převážně neškodný odvar ve formátu opera buffa. Což je jediná výhoda nad tou první verzí, která má zhudebněné recitativy. Ale Agnes Baltsa tu je jak z jiného světa. Baltsa to celé zachraňuje a je zde skutečnou ozdobou.

https://www.discogs.com/master/374634-Georges-Bizet-Agnes-Baltsa-Jos%C3%A9-Carreras-Jos%C3%A9-van-Dam-Katia-Ricciarelli-Ch%C5%93ur-De-LOp%C3%A9ra-De-Paris

• Pak je tu Turandot
• Karajanova studiová nahrávka je ta, kterou patří k bontónu pomluvit. Já to ale neudělám, protože je to dle mého názoru velmi dobré. Jen malinko nestandardní. Giacomo Puccini, Katia Ricciarelli, Placido Domingo, Barbara Hendricks, Ruggero Raimondi, Wiener Staatsopernchor, Die Wiener Sängerknaben, Wiener Philharmoniker, Herbert Von Karajan – Turandot, Year: 1982
• Když byla Katia mladá, tak byla tak krásná … ježíš, co to melu? Všeobecný názor je, že obsazení Ricciarelli do role Turandot, je nesmysl na kvadrát. Já si to ale nemyslím. Katiu to sice úplně zničilo, ale tohle je důstojný výkon (dle mého názoru). Zajímavá a neobvyklá verze. Nenechte si namluvit, že to není dobré, protože je. Jen to není typické. Ale Karajan vždy věděl, co dělá. On nechtěl, aby byla Turandot tak strašně neženská osoba Brunhildina typu, proto obsadil Katiu, která je žensky křehká. V divadle by to nikdy neobstálo. Tohle je ale nahrávka, tam se to snese.

https://www.discogs.com/master/955151-Giacomo-Puccini-Katia-Ricciarelli-Placido-Domingo-Barbara-Hendricks-Ruggero-Raimondi-Wiener-Staatsop

• Don Carlo, G. Verdi (1979), Jose Carreras, Mirella Freni, Nicolai Ghiaurov, Agnes Baltsa a další, Berlínská Filharmonie. Přiznávám, že to moc neznám. Existuje k tomu video záznam, který se s tím ale překrývá jen z části. Karajanův zvuk je zde místy přehnaně bombastický a mě to odrazuje.

https://www.discogs.com/master/692704-Verdi-Jos%C3%A9-Carreras-Mirella-Freni-Nicolai-Ghiaurov-Agnes-Baltsa-Piero-Cappuccilli-Ruggero-Raimondi-

Verdiho requiem, Clouzotův film z roku 1967.

https://www.csfd.cz/film/116354-pavarotti-zpiva-verdiho-requiem/prehled/

• Nechme stranou ten nesmyslný název, pod kterým je to uváděno v české distribuci.
• Vím k tomu spoustu drbů. Těžko říct, zda je něco z toho pravda. Během první covidové krize jsem si psal pánem, který tvrdil, že seděl v orchestru, když to nahrávali. Bylo mu v době komunikace 88 let. Prý si vůbec neumím představit, jaké to vlastně bylo. Asi 14 dnů to zkoušeli a pak to nahráli na jeden take. Film byl natočen v prázdné La Scale v roce 1967. Karajan se stále kvůli něčemu štěkal s režisérem filmu Clouzotem. Tenorovou roli měl zpívat Carlo Bergonzi, který ale onemocněl byl narychlo nahrazen Lucianem Pavarottim. Luciano tenktát začínal a byl z Karajana šíleně nervózní a měl prostě poněkud zažívací potíže a průjem. Mezzo part měla prý zpívat Shirley Verrett, ale studio údajně rozhodlo o přeobsazení Fiorenzou Cossotto, protože něchtělo dvě černošky. (Nelze to ověřit, brát s velkou rezervou) Leontyne Price prý pila hektolitry kafe a kouřila cigaretu jednu za druhou, což se nelíbilo producentům. Pán mi psal, že Leontyne Price byla schopna vydávat naprosto neskutečné zvuky, že mu padala čelist (Také to nejde ověřit, ale tomuhle věřím). Mnohokrát mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby opravdu zůstalo původní obsazení Price, Verrett, Bergonzi, Ghiaurov. Asi by to stejně lepší nebylo, protože to lepší být prostě nemůže. Pak je tu možnost, že ten pán, který mi podal tuhle informaci, v reálu prodával párky v rohlíku v pasáži přes ulici. Já nevím, jak bych to ověřil.

Gusta Holst symfonická suita „Planety“

• První verze je z roku 1962 s Vídeňskou filharmonií. Krásná a asi ultimátní verze. Zvukově čistá magie a těžkotonážní Karajanův zvuk. Karajanovo vedení orchestru je nekompromisní. To jednoho vyvede z míry.

https://www.discogs.com/master/269448-Holst-Herbert-von-Karajan-Vienna-Philharmonic-The-Planets

• Ta druhá verze 1981 s Berlínskou a taková zdaleka není. Není to špatné, ale magie té minulé verze to prostě nedosahuje. Zvukový mistr byl jiný, a to je prostě problém.

https://www.discogs.com/master/33876-Gustav-Holst-Berliner-Philharmoniker-Herbert-von-Karajan-The-Planets

• Beethovenovy symfonické cykly. Karajan natočil Beethovenovy cykly asi 4 x nebo 5 x + separe jednotlivé symfonie.
• První verze je z roku 1951 - 55, ta je velmi ceněná, i když je zvuk jen mono. Původní vydání na deskách Columbia je velmi hledané, pokud tedy někdo hledá klasické nahrávky.

https://www.amazon.com/Karajan-Official-Remastered-Philharmonic-Orchestra/dp/B00HYFKJKK

• Pak je 1963, tam dosahují Karajnovy hrátky se zvukem maxima. Zvuk je stereo a je však přesto malinko omezený, vzdor Karajanovým snahám.

https://www.discogs.com/release/14114926-Beethoven-Berliner-Philharmoniker-Herbert-von-Karajan-The-9-Symphonies

• Pak je verze z roku 1977. Je to malinko jiné a já nevím, proč by to mělo být horší. Dle mého je to skvostné

https://www.discogs.com/release/14921497-Beethoven-Karajan-Berlin-Philharmonic-9-Symphonies

• Pak je tu verze z roku 1984 – 5 – 6 opravdu to přesně nevím. Tady je třeba dát pozor. Původní vydání na CD je špatné. Ranná digitální technologie spojená se ztrátou sluchu Karajana vedla ke katastrofálním výsledkům. Nejde to poslouchat. Zvuk je syntetický a zkreslený. Oni to však spravili a poslední vydání je výrazně lépe znějící. Skleněné digitální pasáže jsou vyhlazeny a je zde vloženo lehké zkreslení, které otepluje zvukový vjem. Ale raději bych se tomu vyhnul. Nelze jednoduše poznat, která zvuková verze to je.

https://www.amazon.com/Beethoven-Symphonies-Overtures-Karajan/dp/B000001GKP

• A nyní uvedu něco, co se opravdu nepovedlo – Camille Saint-Saens, 3. varhanní symfonie. Tohle je ale spíše chyba zvukového mistra nahrávky. Bylo to nahrané zvlášť orchestr a do toho namixovány varhany z chrámu Notre Damme, zvuk nástrojů se tak liší dozvukem, že je to naprosto nepřijatelné, a to i přes snahy remasterovacích techniků o opravit. Verze v edici Karajan Gold je asi tak středně nesnesitelná. Pryč od toho

https://www.discogs.com/master/419551-Camille-Saint-Sa%C3%ABns-Pierre-Cochereau-Berliner-Philharmoniker-Herbert-von-Karajan-Symphony-No3-Organ

• Taková legenda. Čajkovského první klavírní koncert. Herbert von Karajan a Svjatoslav Richter.
• Vzpomínám si, jak jsem se před 35 lety učil na maturitu. Tohle jsem naládoval na tátův gramofon a vytočil Transiwat na plnej ceres. Přiletěla na mě sousedka. Byla to dcera továrníkova. Továrnu jim sebrali a ona se celý život živila jako servírka. Co je lepší kvalifikace pro servírku než francouzské lyceum? Jmenovala se Věra. Byla to taková dáma od rány v letech. Já nevím, kolik jí v té době bylo, ale sedmdesát určitě. Řvala na mě, že jsem debila futrál. Pak ale zjistila, co to vlastně je. Sedla si u nás v obýváku, a dokola jsme to poslouchali. Vykládala mi o svém životě, o pobytu v koncentráku, o Rusech Američanech, o komunistech o kapitalistech. Ač byla dáma, pro sprosté slovo nešla daleko. Tak tady sedím po takové době a chytá mě nostalgie. Karajanizace tady ještě nepostoupila tak moc, aby to ovlivňovalo celkový dojem.

https://www.discogs.com/release/8204008-Tchaikovsky-Sviatoslav-Richter-Herbert-Von-Karajan-Vienna-Symphony-Orchestra-Piano-Concerto-No-1-B-F

· Mussorgsky-Ravel obrázky z výstavy a Ravelovo Boléro, Herbert von Karajan a Berlínská filahrmonie, vydal Opus v licenci DG v roce 1977. Tohle je plnopalební Karajanův zvuk. Tomu se přiblížit může být opravdu těžké. HvK vždy věděl, co chce a taky to dostal. Je to hodně karajanizované, ale mně jako Karajanistovi to nevadí.

https://www.discogs.com/master/1249097-Ravel-Debussy-Mussorgsky-Berliner-Philharmoniker-Herbert-von-Karajan-Ravel-Bol%C3%A9ro-Debussy-La-Mer-Mu

• Pak je tu Netopýr Johanna Strausse II. Řekne se Netopýr, jenže tohle je spíše NETOPÝR a pořádný. Set obsahuje slavné gala, kde vystoupily největší hvězdy opery té doby. Správný dirigent se operety nebojí, má ji rád a užije si to.

https://www.discogs.com/release/12084371-Johann-Strauss-Die-Fledermaus

• Leontyne Price Christmas Offering nebo Christmas with Leontyne Price, Karajan a Vídeňská Filharmonie, vyšlo v roce 1961. Poslouchám to vždy, když mám depresi. Základ každých Vánoc. Nad krásou toho nejkrásnějšího hlasu, který jsem kdy slyšel, každé srdce operního znaboha rozkoší taje. A pokud nejste ze železa, bude i vaše. nejúžasnější vánoční album, které znám.
• Legenda praví, že Leontyne byla nastydlá a nemohla skoro mluvit. Tohle je pravda, protože se to místy pozná.
• Karajana údajně vyvádělo z míry, jak Leontyne zpívá a dával pravidelného sprda filharmonikům, že by to takhle nešlo, že nehrají dostatečně dobře a že nedosahují její úrovně a že je všechny vyhodí. Zajímalo by mě, co si o tom chudáci mysleli.
• Jisté je, že je to jediné vánoční album, které velký Herbert doma poslouchal. Bez Leontyne nejsou pořádné Vánoce.
• Že melu pitomosti, že neznáte žádnou Leontyne? A teď padněte na kolena a slyšte zpívat anděla. Leontyne má hlas století.

· Že je to normální sopránové kvíkání a není na tom nic výjimečného? Troubové… leda prd. Máte srdce?

· https://www.discogs.com/master/242423-Leontyne-Price-Herbert-von-Karajan-Vienna-Philharmonic-Christmas-With-Leontyne-Price

• Málo bylo Verdiho Requiem, Verze s Christou Ludwig, Mirellou Freni, Carlem Cosutou a Nicolaim Ghiaurovem z roku 1972 za poslech určitě stojí. Není to tak dobré jako zmiňovaný film, ale to není skoro nic. Tady je dynamika naopak omezená a to je překvapivé.

https://www.discogs.com/release/27892605-Giuseppe-Verdi-Herbert-Von-Karajan-Berliner-Philharmoniker-Mirella-Freni-Christa-Ludwig-Carlo-Cossut

· Pak je tu Karajanův Čajkovský, jsem šťastným vlastníkem jeho nahrávek symfonií 4 – 6. Je to reedice z roku 1997. Karajanův zvuk zde dosahuje vrcholu a jeho Čajkosvký je tak bombastický, že se tomu jen tak něco neblíží. A přesně tak to má být

https://www.discogs.com/master/1018363-Tchaikovsky-Berliner-Philharmoniker-Herbert-von-Karajan-Symphonies-4-5-6-Path%C3%A9tique

· Pak je tu Mozartovo Requiem z roku 1976.

https://www.discogs.com/master/240238-Mozart-Anna-Tomowa-Sintow-Agnes-Baltsa-Werner-Krenn-Jos%C3%A9-van-Dam-Wiener-Singverein-Berliner-Philhar

· a Mozartovo requiem z roku 1961. chtělo by se mi začít řvát, že ta starší verze je lepší, ale tak to není

https://www.discogs.com/master/33903-Mozart-Wilma-Lipp-Hilde-R%C3%B6ssel-Majdan-Anton-Dermota-Walter-Berry-Wiener-Singverein-Berliner-Philhar

Sibeliovy cykly – to ale nemám v uchu.. a neumím to

• Verze textu k 8. 4. 2024