Giuseppe Verdi, Don Carlos

Jedna z nejlepších italských oper. je to interpretačně velmi náročné. Moderní doba navíc přináší úlety v podobě podivných inscenací

G. Verdi, Don Carlos,

· Děj opery je založen na dramatu Friedricha Schillera Don Carlos. Původní verze opery je francouzská.

· Je to jedna z nejlepších italských oper. Je zde ale několik problémů, které rozebereme dále. I když mám tento titul opravdu rád, bylo by chybou, nepokusit se tyto problematické body trochu rozebrat.

· Premiéra proběhla v Paříži 11. 3. 1867 v původní 5 aktové verzi, která je extrémně dlouhá. Opera má formálně formát velké francouzské opery a všechno je tedy velké, a hlavně šíleně dlouhé.

· Zajímavým bodem je, že Verdi si byl přílišné délky vědom. Již při pařížské premiéře autorizoval některé škrty. Cílem těchto škrtů bylo operu zkrátit tak, aby diváci z předměstí a okolí Paříže chytili poslední vlaky domů. Krácení od té doby probíhá vcelku náhodným způsobem.

· Když mě chce někdo rozčílit, začne mi tvrdit, že je to čistě wagnerovská opera. Jistěže, vliv Wagnera je znát. Wagner byl velmi inovativní a způsobil revoluci. Verdi musel na wagnerovské vlivy reagovat a vyrovnat se s nimi. Učinil tak po svém a zůstal sám sebou. I když je vliv Wagnera jasně znát, stále je to Verdi a nikoli Wagner. Vzhledem k formátu velké opery, kterou opera má, je místy slyšet vliv Meyerbeerův.

· Nedlouho po pařížské premiéře bylo původní francouzské libreto Josepha Méryho a Camilla du Locla bylo přeloženo do italštiny. Premiéra italské verze proběhla 4. 7. 1867, ale překvapivě nikoli v Itálii nýbrž ve Spojeném Království v Covent Garden. V Itálii byla opera uvedena 27. 10. 1867 v Bologni.

· Původní pětiaktová verze byla zkrácena na 4 aktovou samotným Verdim. Verdi sám vyrobil asi 8 verzí této opery. Další verze vyrobili dirigenti a impresáriové operních domů. Žádná jiná opera nemá tolik verzí jako Don Carlos.

· Děj nebudu opisovat do detailu, to si najdete na wikipedii sami. Uvedu některé ukázky a tam se děje částečně dotkneme.

· Já však nejsem s to udržet přehled o verzích a pořadí scén. Je to opravdu náročné. Celá zápletka je totiž poměrně zamotaná. Nutno říct, že děj, ač novoromantický, je velmi dobrý. Mírný problém je překvapivé ukončení opery elementem, kterému říkám „duch vycházející z hrobky“. Tento duch malinko nelogicky vyběhne z hrobky a celou operu ukončí.

· Náročnost a délka opery představují určitý problém ve snaze pojmout přehled stručně.

· Z titulní role Dona Carla se krácením stala vedlejší postava. A to je další komplikace.

·Zkusíme to nyní projít.

První dějství

· Don Carlo se v lese u Fontainebleau zamiluje do mladé krásné ženy. Tou ženou je mladá šlechtična Elizabeth de Valois, dcera francouzského krále. Elizabeth jede ke španělskému dvoru a myslí si, že si bude brát Carla. Chyba lávky. Scéna je velmi složitá a má politické pozadí, které je nad moje síly rozebírat. Jiskra přeskočí vzájemně. Carlo při setkání Elizabeth předstírá, že je někdo jiný. Jenomže, když si vylijí srdce, ukáže se, že si Elizabeth má brát Carlova otce krále Filipa II a než se s stihne něco vyřešit, je uzavřen mír a politika vítězí nad láskou.

· Začneme Carlovou árií „Io la vidi e al suo sorriso“

· Milenci se sejdou v tomto láskyplném duetu „Di qual amor, di quant’ ardor“

Druhé dějství

· Druhé dějství začíná předehrou a scénou v klášteře, vstupem „ducha vycházejícího z hrobky“ krále Karla V. Hrobka Karla V se nachází poblíž a není jasné, kdo se vlastně zjevil, zda Karel nebo kolemjdoucí mnich. Spíše to vypadá na toho mnicha, ale není to jasné.

· Do zahrady, kde se Don Carlo pohybuje, přichází markýz Rodrigo Posa. Rodrigo potřebuje, aby mu Carlos pomohl zajistit nezávislost Flander. Ten mu ale jako příteli sdělí, že se zamiloval do svojí nevlastní matky. Rodrigovi se to moc nelíbí. Má z toho šok. Co by jeden neudělal pro přítele. Ti dva si vysloví podporu a scéna vrcholí duetem „Dio, che nell’alma infondere amor“. Na tu scénu bychom se mohli podívat.

· https://youtu.be/qtq4Z5WedhM

·

· Do kláštera dorážejí též král Filip s Elizabethou a Carlo při pohledu na ně propadá zoufalství.

· Opera pokračuje vstupem princezny Eboli. Eboli je velmi vášnivá žena a vše, co se s ní pojí, je vášnivé a krásné. Jako je árie „Nei giardin del bello“

· Zkrátíme to, nemůžeme procházet scénu za scénou

· Do zahrad přichází Rodrigo Posa a Elizabeth. Elizabeth je předán vzkaz o Carlově lásce.

· Eboli však mylně usoudí, že to ona je ta, která je milována.

· Doráží Carlo, který se neudrží a vyznává Elizabeth lásku. Dále ji požádá, aby se u krále přimluvila, aby byl Carlo vyslán do Flander.

· Elizabeth odmítne Carlovo vyznání lásky a slibuje mu, že se tedy za ty Flandry přimluví.

· Carlo je otrávený, že byl odmítnut.

· Přichází král Filip, který je naštvaný, že je královna v zahradách sama. Jeho vztek se sveze po jedné z dvorních dam hraběnce z Arenbergu.

· Dvorní dáma je urážena a donucena se vrátit do Francie. Královna se se ní loučí árií: „Non pianger, mia compagna“

· Rodrigo Posa nakonec zůstává sám s králem. Posa lobuje za Flandry, že by možná neměl být flanderský lid tak terorizován. Královi se líbí Posův charakter, ale odmítne Posovy požadavky jako naivní.

· Král Rodrigovi svěřuje svoji obavu, že mu královna zahýbá s Carlem. Rodrigo se vyjádří, že je to nesmysl a slíbí královi, že to pohlídá. Nakonec je Rodrigo je varován před velkým inkvizitorem.

Třetí dějství

· Carlos a Elizabeth udržují korespondenci. Královna je unavená a dala Eboli svou masku na hostinu s maškarami. A Carlos vyzná Eboli omylem na maškarním plese lásku.

· Carlo je vydán Eboli na milost a zděšeně ji prosí, aby to neudávala.

· Je zde vyhrocená scéna, Eboli vykládá Carlovi, jak král Filip s Rodrigem Carla pomlouvali. Pak navíc Eboli tak trochu vydírá, že to celé prozradí.

· Přichází Rodrigo Posa chce Eboli propíchnout. Carlo propíchnutí zabrání.

· Následuje šokující scéna Autodafé, kde se upalují kacíři. Ani triumfální scéna v Aidě není tak bombastická jako tohle. Je předestřena marná žádost flanderských vyslanců. Carlo tasí meč, což asi nebyl moc dobrý nápad a Rodrigo ho přemluví a uklidní a následně je Rodrigo povýšen na vévodu. Carlo je ovšem zatčen a kacíři upáleni.

·

Čtvrté dějství

· Král Filip v jedné chvíli propadá sebelítosti, že ho jeho žena nikdy nemilovala ve slavné árii pro bas „Ella giammai m’amò“. Tato cituplná árie je jedním Verdiho vrcholných bodů v průřezu celé jeho tvorby. Legenda praví, že těsně před smrtí, když Verdi ztratil schopnost komponovat, sedával starý Maestro u piana a hodiny to vydrnkával.

· Následuje scéna krále Filipa s velkým inkvizitorem, která je psána pro dva basy. Scéna ukazuje na vazby mezi královskou mocí a církví. Velký inkvizitor je super zrůdička, slepý starý muž, který má v rukou šílenou moc a je si toho vědom. Hudebně to jen tak někde nemá obdobu. Inkvizitor chce krev. Král se dotazuje, zda by se církvi líbilo, kdyby nechal zamordovat vlastního syna. Inkvizitorovi se ta myšlenka líbí a za podporu té vraždy chce Posovu krev.

· Celé se to zamotá, a v podstatě to celé praskne. Eboli se nechala svést králem a ukradla Elizabeth truhlu s kompromitujícími předměty. Filip svoji ženu urazí a obviní. Ta omdlí a v zásadě se ukáže, že ten vášnivý vztah nebyl nikdy realizován (Carlo – Elizabeth).

· Zhrzená Eboli odchází od dvora do kláštera a před ochodem zjistí v králových papírech, že Carlos má být zastřelen. Ale ona to přeci tak nenechá, árie „A don fatale“. Zkusíme francouzskou verzi. I když ta inscenace je na zabití.

· Don Carlos bručí v base jako buřič a flanderský aktivista. Přichází Rodrigo, který má převážně dobré zprávy. Rodrigo zde má dvě árie „Per me giunto“ je ta první. Rodrigo je střelen ze zálohy žoldáky královými, umíraje zde má cituplnou árii „Io morro.“

· Přichází Filip, který chce dát Carlovi svobodu. Carlo ale Filipa obviní z Rodrigovi smrti. Nastává pozdvižení, na scénu se dostavil vzbouřený lid, který chce vidět krev.

· Příbíhá Eboli v masce a zachraňuje Carla.

· Na scéně se opět zjeví velký inkvizitor, kterého se všichni leknou a situace se uklidní.

Páté dějství

· V závěru opery se Elizabeth modlí před hrobkou Karla V.

· Je zde Elizabethina árie „Tu che le Vanita“, která je velmi krásná.

· Přichází Carlos, který naposledy vyznává Elizabeth lásku.

· Tito jsou přistižení králem Filipem a velkým inkvizitorem. Inkvizice Carla chce.

· Z blízké hrobky vystartuje duch Karla V a odvede Carlose dovnitř hrobky. Konec opery je tedy otevřený a naznačuje, že člověk nemá svůj osud v rukách. Osud člověka je v rukou božích.

Nahrávky:

· Nahrávky jsou problém, a to vzhledem ke složitosti děje, interpretační náročnosti a milionu existujících verzí.

· Mým základem je Carlo Maria Giulini (1971), dostanete mladou Monserrat Caballe, Placida Dominga, Sherrilla Milnese, Shirley Verrett, Ruggera Raimondiho. Obsazení je věru úžasné. Obzvláště bych vyzvedl Verrett jako Eboli. Je to skoro dokonalé. Přesto jako celku, jako by tomu něco chybělo. Jsem prostě v poslední době z Dominga otrávený a nevím, co si mám o něm myslet. Vysloveně mi tu vadí Sherrill Milnes, kterého mám jinak moc rád. Jeho Posa mi prostě není sympatický. Jsou to ale jen drobnosti. Lepší nahrávka pro mě není. A Maestro Giulini tvrdě vede na body.

Odkaz

· Pak je tu Karajan z roku 1979, José Carreras, Mirella Freni, Nicolai Ghiaurov, Agnes Baltsa, Piero Cappuccilli, Ruggero Raimondi, José van Dam, Edita Gruberova. To je naprostá superpuma, jen je to pouze 4 aktová verze. Chybu to nemá asi žádnou, jen možná je Karajanův zvuk zde trochu moc bombastický. Myslel jsem si vždy, že ten podivuhodný zvuk způsobuje lisování Balkanton, ale tak to není. Ono to tak zní i jinde. Jako by to bylo celé v jeskyni s brutálním dozvukem. Platí ale zmínka, jako v minulé nahrávce, něco tomu chybí. Jako by to některým pěvcům vůbec nesedělo. Ale je to jen můj dojem. 4. aktovka žádná lepší není.

Odkaz

· Pak by tu byl Claudio Abbado z roku 1985, to je 5 aktová verze, ale francouzsky, Plácido Domingo,· Ruggero Raimondi, · Leo Nucci, · Nicolai Ghiaurov, · Katia Ricciarelli, · Lucia Valentini Terrani. Hurwitz to šíleně pomluvil, já bych to ale viděl velmi pozitivně. Není to špatné. Jen ten kousek, který tomu chybí, je o něco věší než v těch minulých verzích.

Odkaz

· Ještě bych měl zmínit Soltiho (1965), ale to neznám, nikdy jsem to neslyšel, soud tedy pronášet nebudu. To obsazení ale vypadá opravdu nebezpečně

Odkaz