Co se to děje?

Mocní posilují a bezmocní oslabují. Hroutí se eurozóna polapená do dluhové pasti. Chudí chudnou ještě více a mocným je hej.

Nic nového v dějinách lidstva. Ale to má být nejmodernější společnost v dějinách lidstva, výtvor západní kultury a civilizace, západního křesťanství zkombinovaného se scientismem? Proč se vracíme? Chceme snad znovu nějaký orwellovský nevolnický systém?

Co s tím? Je nutné analyzovat situaci. Co na to například sociolog a filosof Jiří Přibáň, který žije a pracuje ve Velké Británii:

-          Podíváme-li se do českého kontextu, tak je zřejmé, že pomalu kolabuje politický systém.

-          Existuje tu demokracie, ústavní svobody, ale zároveň tento systém kdysi doplňovaný sociální solidaritou nebo sociálním občanstvím pozvolna mizí. Jenže právě solidarita legitimizovala nejen sociální stát, ale ústavní demokracii v celé Evropě.

-          To, aby svobodný člověk mohl své svobody důsledně naplňovat, znamená, že musí mít určité rovné příležitosti, musí být emancipovaný nejen ve smyslu politické, ale také sociální rovnosti. Tato myšlenka musí být vlastní liberální, sociálnědemokratické i konzervativní politice. Ralf Dahrendorf tomu například říkal rovnost životních šancí.

-          John Stuart Mill jako jeden ze zakladatelů politického liberalismu požadoval přístup všech ke vzdělání již v první půlce devatenáctého století. Stejně jako dnes šlo i tehdy o to, aby nadané děti ze všech vrstev mohly studovat.

-          Bezbřehá víra v samoregulaci finančního průmyslu byla jednou z největších stupidit vzdělanostní ekonomiky.

-          Český problém spočívá v tom, že zde nedošlo k propojení vzdělání a ekonomiky.
Tady automaticky neplatí, že lepší vzdělání znamená šanci na slušnější živobytí.

-          Tady nefunguje tržní, ale naopak tu kvete kmenové hospodářství – „špinavá sounáležitost“.

-          Taky o této „dirty togetherness“ někdy mluvím jako o pospolitosti špinavých rukou, tedy těch lidí, kteří na sebe něco vědí, a proto drží pospolu. To je klíč k tomu, proč v postkomunistických zemích nefunguje tržní ekonomika.

-          Tyto „lovecké družiny“ žijí z toho, že si navzájem přihrávají obrovské zakázky, ze kterých mají velké zisky. To vede k tomu, že státní zájem a soukromý zájem se tu vůbec nerozlišují. Tady je vše pod kontrolou stranických bossů a kmenových náčelníků, nebo jak se tu říká, krajských kmotrů.

-          Víme, že korupce tu dosáhla takových rozměrů, že už si skoro nemůžeme klást otázku, jak proti korupci bojovat.

-          Pád komunismu jako kdyby potvrdil primitivní poučky ekonomického neoliberalismu, že jakákoli regulace představuje socialismus a že kapitalismus znamená naopak osvobození od každé regulace. To je největší nesmysl, který naši ekonomové začali tvrdit. Naopak všichni, kdo se teorií kapitalismu kdy zabývali, vědí, že se kapitalismus neobejde bez pravidel. Kapitalismus od počátku představuje svébytný systém kombinující seberegulaci s vnější institucionální regulací, jakou je například právo.

-          Tady se věřilo, že kapitalismus se vytříbí sám, spontánně, což byla velká iluze.

-          Řeči o spontaneitě znamenaly jen nálepky, které měly zakrýt bezbřehou privatizaci ve stylu Hoří má panenko, kdy se zhasne a po rozsvícení se zjistí, že z kuponů do tomboly jsou jen bezcenné papíry.

-          Jediná šance spočívá v tom, že si politické elity uvědomí, že tu je totální krize ústavní demokracie a stranické politiky.

-          ODS je zprivatizovaným spolkem, ve kterém vládnou jednotlivé kmeny, korupcí je, byť asi méně, postižena i sociální demokracie, nemluvě o nových populistických stranách, které se zaštiťují bojem proti korupci, a přitom jsou ještě nebezpečnější a zkorumpovanější než ODS nebo ČSSD.

-          Šance pak je v tom, že se v zavedených stranách najdou politici, kteří si uvědomí, že politika má svou vlastní logiku, že není jen prodlouženou rukou trhu, má svoje vlastní úkoly a že tyto úkoly lze realizovat jedině v ústavním státu a ústavní demokracii. To znamená, že se najdou politici, kteří nebudou prosazovat jen svůj stranický, ale také veřejný a státní zájem.

Jiří Přibáň (44) Vystudoval Univerzitu Karlovu a je profesorem právní filozofie a sociologie na velšské Cardiff University ve Velké Británii. Je autorem mnoha knih v angličtině a češtině, například Právní symbolismus (2007), Disidenti práva (2001) nebo Sociologie práva (1996). Vydal i dvě knihy o současné kultuře a umění – Pod čarou umění (2008) a Obrazy české postmoderny (2011). Kromě jiného přednášel na UC Berkeley, Stanford University, New York University, European University Institute, University of Pretoria nebo University of New South Wales v Sydney.

Zdroj: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=15459