Takhle skvěle se mám já. A co Vy?

Fakticky. Nic mi nechybí. 1. Jsem relativně zdravý. 2. Mám kde bydlet. 3. Mám co jíst. 4. Mám práci, která mě baví. 5. Manželka moc nezlobí. 6. Obě dcery zdárně studují. Co víc si může člověk přát?

krásný večerjá Může, samozřejmě. Právě teď bych chtěl mít víc času na rodinu, mít jistotu, že mi moji spokojenost v bodech 1-6 nic nezkazí, mít doplacenou hypotéku, na zahradě vyhřívaný, zastřešený bazén s prosklenou stěnou, jet několikrát ročně na dovolenou, svézt se aspoň jednou ve formuli 1, mít dostatečně pevnou vůli, abych už konečně přestal kouřit a určitě bych si chtěl koupit hromadu věcí, o kterých se tu ani nebudu rozepisovat.

To jsou všechno věci, u kterých cítím alespoň minimální možnost ovlivnit je a pokud možno jich dosáhnout, vynecháme-li tu s tou formulí :-) A pak je tu hromada věcí, u kterých začínám cítit, že ač se mě dotýkají, nejsem s největší pravděpodobností schopen cokoliv s nimi provést, jakkoliv je ovlivnit.

Začnu u zdraví. Doopravdy mi vadí, že politici (zprava, zleva, odprostřed) nejsou schopni „lidu prostému podhradnímu“ prodat myšlenku. Myšlenku o tom, zadarmo není nic. Že co zadarmo bývá, obvykle nejdražší bývá. Myšlenku o tom, že chceme-li léčit a vyléčit vážně a těžce nemocné, bude stát spoustu a spoustu peněz. Že v medicíně se pokrok nezastavil.
Že je prostě potřeba rozhodnout, zda budeme za daň odváděnou na zdraví národa zvanou nemocenská, léčit rýmu, kašel a kdejakou prkotinu a těžce nemocné necháme jejich osudu nebo to pojmeme obráceně. Sice jsem to zaslechl někoho z nich kdesi prohlásit, ale opravdu podat a vysvětlit a vysvětlovat, tak to už ne.

Bydlení je taky kapitola sama pro sebe. Já bydlím dnes už ve svém, kdysi jsem bydlel v nájemním a ještě před tím jsem bydlel v regulovaně nájemním. V regulovaným nájmu jsem se ocitl ještě za dob, kdy zítra znamenalo nejspíš nikdy. Když mě změna práce donutila opustit to dotyčné 3+1 v paneláku, došel jsem na „byťák“ a vrátil klíče, za což jsem byl hromadou známých považován ne-li za debila tak alespoň za pitomce. Pochopil jsem později. Domnívali, že si byt ponechám a budu ho načerno najímat dál. Že se budu chovat jako hromada „potřebných“. Že budu na jedné lodi s darebáky, kteří opravdu, ale opravdu potřebují bydlet v regulovaném. Příkladů takových lumpů máme nepočítaně a že jsou to většinou ti, kteří to nepotřebují, je nad slunce jasnější.
V nájmu mi nic nechybělo a když, tak to pan domácí musel řešit. Dnes jsem ve svém a řeším takové „drobnosti“. Jak ten starší dům, co jsme si pořídili, zateplit, čím topit, co studna, septik atd. Momentálně mě nejvíc pálí topení. Kdysi tady proběhla taková akce – přímotop každému blbci a předchozí majitel se chytl. Prozatím jsem je ještě nevyhodil. Mám k tomu blízko. Pokaždé, když dorazí vyúčtování za elektřinu, jsem blíž a blíž infarktu. Čili změna je už nedaleko. Jen doopravdy nevím, za co ty elektrožrouty vyměním. Plyn? To je skoro totéž a bude hůř. A to ještě může Rus zavřít kohoutek. Uhlí? Tak to bychom nesměli mít ve vládě zelený. Dřevo? Tam cena taky vyskočí. Hned, jakmile projde ta zhovadilost se zákazem uhlí.
Takže zatím čekám, jestli se třeba zeleným nerozsvítí a nedojde jim, že jaderná energie je, vyřešíme-li odpad, nejčistší řešení. Že bych mohl topit elektrikou dál, že by cena nemusela být taková, jaká je. Že je jen potřeba umět přiznat chybu.

Jídlo je takové krásné téma. Stačí se podívat na titulky v novinách nebo tady na internetu. Běda, když vyjde najevo, že bude dražší. To je „rámusu“. A to většina lidí neví, že ona už cena jídla dávno není jen to, co platí v obchodě. Že si od války cenu jídla dotujeme. Že zemědělci v EU jsou jednou z nejsilnějších a nejhlasitějších lobby. A ani to, že bude hůř. Pominu-li to, že bude díky ekodotacím jídlo čím dál tím dražší, bude ho nakonec nejspíš i nedostatek. Pokud nezvítězí rozum. Tak doufejme, že se k těm „odpovědným“ odstraňovačům oteplování dostanou i informace, co způsobují svou líbivou politikou. Oni na jídlo budou mít vždy, neboť na prodeji obav nadělají jmění.

Práce. To je slovo. Mnozí se ho bojí :-). Po devíti letech na jednom místě a s šestým zaměstnavatelem tamtéž, když dotyčný zkrachoval, po dvou měsících na nechtěném a nečekaném „volnu“ se mi naskytla možnost. Možnost živnostničit. Tak jsem z téměř ničeho, pomalinku, polehounku začal budovat něco, o čem jsem byl přesvědčen, že už je to navždy. Navždy? Ani náhodou! Chyba? Ano. Šest let práce v trapu. Stěhování. Tehdy jsem si sáhl na dno psychických sil. Chlap a není schopen zajistit rodinu….Kdo to nezažil, neví o čem píšu. Po půl roce dojíždění na námezdničinu, jakou jsem si ani v nejhorším snu nedokázal představit, přichází nabídka. Po rodinné poradě přijímám. Opět živnostničím. Navždy? Asi ne. Ještě tak 15-20 let a pokud se nic nezmění, nebudu tu potřeba. Poptávka po tom, co právě dělám, se pomalu vytrácí. A nejspíš se to nezmění…

Manželka. Nezlobí. Kdysi byla mladší. To já ale taky. Navzájem jsme se „vychovali“. K obrazu druhého. Když bylo nejhůř, byla se mnou. Teď je dobře a je se mnou. A doufám, že to takhle vydrží. Už bych nechtěl znovu někoho učit vařit moje oblíbená jídla, žehlit moje košile, zvykat na můj humor… A ani já už nejsem vhodný typ k převýchově. Na to je už nejspíš pozdě.

Dcery mi dělají radost. Nechci je tu přechválit, aby nezpychly. Ale po takových těch klasických problémech a hloupých nápadech snad konečně pochopily, že vzdělání je základ, že jak si dnes „ustelou“, tak si budou v životě „ležet“.
Musely doma pomáhat. Jako kdysi i já. A tak postupně zjišťovaly, že nikdy nic není jen tak. Že všechno v životě si musí člověk zasloužit. Dnes už se vidíme s jednou jen o víkendech a druhá jezdí domů na „stařečky“ kouknout 4-5krát do roka. Tak doufám, že jsme je vychovali dobře, že se k nim budu moct vždycky hrdě hlásit.

A kdo vydržel až sem, zaslouží si vědět, proč tenhle dlouhý elaborát píšu. Dnes jsem si proskočil diskuze pod blogy pánů kolegů a zjistil jsem, že si většina z nás neumíme vážit toho, co máme. Že si jen stýskáme a nadáváme. Že od doby projevu bývalého prezidenta o blbé náladě, tato tady je a není k ní prozatím nijak zvláštní důvod. Že většina se ptá, co pro mě společnost (stát) udělá. Místo aby se zeptala: „Co pro sebe a pro své sny a cíle jsem ochoten udělat sám?“