Mělo by se udávat? Tedy práskat?

Skoro soused. Pětapadesát. Běloch. Chlap v nejlepších letech, dalo by se říct. Ale. Má to jedno ale.

Loni zjara jsem likvidoval akumulačky. Fakt. Už to nešlo. Nenasytnost otesánka překročila meze. Bylo potřeba něco provést s účtem za elektřinu. Všechny jsem je nechal odpojit. Odtáhli jsme je do skladu. A tam ležely. Teda stály. Pak se pletly. Až mě naštvaly. Pohrozil jsem jim vyhazovem. Stejně se pletly. Na ulici jsem je vyhodit nechtěl, takový nejsem.

Slovo dalo slovo a dohodli jsme se s oním sousedem, že si je odveze. Že mu je věnuji. Že za ně nic nechci, jen mi nesmí zůstat před barákem. On je to takový přičinlivý človíček. Fakt. Jde-li kolem kousku železa, sebere ho. Odnese ho. Nějakou tu korunku dostane. Na pivečko, na cigárka.

Přišel den D. Venku třicítka. Před domečkem asfaltka. Takže vlastně čtyřicítka. Samozřejmě teplota. Žádná slečna. Soused přijel. S dvoukolákem. Že prý si ty kamna napřed venku rozebere a pak odvozí. A že prý všechny naráz. Na zítra už něco má.

Bylo jich pět kousků. Pomohli jsme mu s nimi ven. Šest hodin se s potvůrkami mordoval. Než roztřídil zrno od plev. Tedy kov od cihel. Teklo z něj, až mi ho bylo líto. Nepolevil, cítil svoji odměnu.

Jak slíbil, tak udělal. Kamna zmizela, on taky. Všichni bychom měli být spokojeni. Ale. Tady přijde to ale. On si zhruba měsíc před tou akcí strašně chválil. Vyběhal invalidní důchod. Na záda. Že prý nic neuzvedne. Ani kousek železa.

Tak nevím.
Od té doby o tom občas přemýšlím.
Práskat?
Strkat hlavu do písku?
Dělat, že se mě to netýká?
Ignorovat to, že jsou lidi, kteří by ty korunky potřebovali opravdu?

To mě ještě občas popíchne: „Jen hloupí chodí do práce“.
A v klídku chodí po okolí.
A táhne tu svou káru dál.
Naplněnou šrotem.