Jak se máme dneska špatně...

Tak jsme si dnes se sousedem - zákazníkem, důchodcem, milým starším pánem zavzpomínali, jak se v současnosti máme špatně. Měl jsem již tradiční mezeru, čili klídek a jsa, co se týče hovoru, spíše ženskou než chlapem, probral jsem s ním všechno dopodrobna.

Začali jsme, jako dnes s oblibou začínají všichni, máslem. A dobrali jsme se zajímavých čísel. Pomohl nám v tom časopis Týden, který oba čteme. Kupříkladu v roce 1937, kdy plat dělníka v textilním průmyslu činil téměř tři sta korun, stála kostka másla šest kaček. V roce 1965 to už bylo korun deset a průměrná mzda byla necelých šestnáct set. Dnes, dejme tomu, stojí máslo čtyřicet korun. Z toho vyplývá:
1937 - za celou výplatu 50 kostek krát 40 Kč = výplata by činila 2000,- dnešních Kč
1965 -                        160 kostek -„-                                         6400,-        -„-


Poté jsme se dostali k nákladům na bydlení a protože soused bydlí odjakživa ve svém, musel jsem posloužit čísly já. Aby to nebylo moc složité, vzali jsme v potaz celé inkaso – čili nájem, energie, vodu, TV a rádio. V roce 1988 jsem za toto vše zaplatil 1120,- Kčs a můj příjem byl 2980,-, dnes to samé v neregulovaném, za stejný byt na stejném místě (jen já už tam nebydlím) 4700,- čili :
z celé výplaty jsem mohl zhruba zaplatit 3x inkaso. 3x4700,- = 14 100,- dnešní měsíční plat.


Tímhle stylem jsme probrali vše, na co jsme si vzpomněli a ani jednou jsme se nedostali na dnešní průměrný plat. Což je samozřejmě dobře, protože oba víme, že průměrný plat je číslo, které je naprosto k ničemu, nic nevypovídá o většinou pobírané mzdě a nelze z něj tedy seriozně vycházet.


Čeho jsme ale oba dva svorně litovali, to bylo ono neproduktivní shánění. Shánění toaletního papíru, televize, mandarinek, banánů, stavebního materiálu……atd. :-)


Vzpomněl jsem si při tom, jak jsem v předchozím působišti, ještě jako číšník, najednou postrádal několik zákazníků. Taky sousedů. Zvyklých denně skočit na dvě, tři. Jen tak rychle z kotelny či zahrady. Aby ženy nevěděly. A oni najednou nebyli. Neměli žízeň. Nepotřebovali pokecat. Až po týdnu, když se v jejich garážích objevila nová Škoda-Favorit, se přiznali. Spíš přiznávali. Postupně. Oni, chlapci jedni ušatí, aby měli nové auto jako první, týden kempovali ve Vrchlabí a každé dvě hodinky se chodili hlásit. Jako že tam ještě jsou, že to auto chtějí, že chtějí zůstat v pořadí…


Zhruba v té době jsem zatoužil po barevné televizi. Myslím takovou tu velikou neforemnou bednu, kterou už tehdy šlo ovládat dálkáčem. A protože se mi nechtělo prostát noc před krámem, musel jsem si poradit jinak. Vedoucí prodejny, jak jsem zjistil, měl rád v té době nedostatkový originální Fernet stock. Slovo dalo slovo. Já odvezl jednu z těch tří televizí, co soudruzi dodali jednou za čtrnáct dní na téměř desetitisícové město. On u mne vždycky měl schovaného panáčka, když měl chuť.


Tak mi krásně uběhla dnešní pauza a shodli jsme se i na tom, že rozdíl je jedině v tom, že dnes se zboží neshání. Že je potřeba rozhodnout se, co potřebuji, co chci, ale hlavně i to, zda si to mohu dovolit. A také jestli jsem ochoten i udělat něco pro to, abych si to dovolit mohl. Ne jen nadávat, stěžovat si a skuhrat.