Jen člověk ví, jen člověk tuší, kudy vede cesta. Nevydávat se na scestí, ale jít rovnou ke zdroji je otázkou budoucí generace. Člověka nevyjímaje.
Poznatek doby zní, jsem Evropan, a tohle hrdinství je přenášeno do stavu, kdy se člověk cítí být členem Evropské unie. Jak to ovšem je doopravdy? Toto pojetí této úvahy bude znít podobně, ale jinak. Kdo jsem a kam jdu? Jsem členem Evropy nebo jsem Evropan? Tyto otázky se postupně budu snažit zodpovědět.
Jedna věc je otázka a druhá věc je odpověď. Proto pro odpověď musíme se vrátit do počátku Evropy, Evropy, která se rodila jako kontinent. Kdo pochopí tuhle úvahu bude mu jasné co jsem tím vším myslel.
Byl jeden Bůh, který si říkal Evropa. Tento Bůh byl významný a bylo na pováženou pokud se mu něco nezdálo. Proto ho každý poslouchal a dělal tak jak chtěl. Dny toho Boha však byly sečteny tím, že se jako starý a neschopný stal tím, že lidé ztratili o něj zájem. Do této doby se lidé snažili žít tak, že lidé byli na všem závislý a byli na něm tak závislý, že dělali vše podle jeho vůle. Tohle bylo dílem Boha říkali lidé a chtící poznat víc byli jako on. Tato doba bohužel skončila a lidé se nesnaží dělat věci jako on, ale jdou vlastní cestou. Tato doba je koncem dětství a je nástupem dospělosti. Jak to vypadá vidíte vše kolem. Lidé blázní a dělají vše jako by se utrhli ze řetězu a politici jakbysmet. Tito lidé dělají vše co by dělat mohli, přesto jsou nespokojení, proč? Nedávají totiž ničemu to co si zaslouží a chtějí být jako on, přesto nejsou jako on. Tahle disharmonie dělá lidi hrubšími a nepochopení, které plyne z této situace je takové, že lidé dávající jen to málo jako nyní, jsou ve své škodě nepochopení, nejen Bohy, ale sami sebou.
Proto uvedu jeden příklad, který bude ukazovat to, čemu čelíme:
Byl jeden člověk, který byl člověkem vědomým. Žil bohabojně a byl člověkem vědomým tak, že byl skoro jako ten kdo jej poslal. Přesto nedokázal radit lidem co mají dělat, protože si všímal toho, že lidé jednají tak, že nechápou sami sebe a jak by pak mohli chápat toho, kdo je poslal, přeci? Lidé byli neoblomní, tak nám řekni co víš, žadonili. Ale já nemohu říci víc, než jsem, zněla odpověď. Lidé však nepochopili odpověď, jejich pochopení bylo totiž omezeno na požitky světa a nechtěli slyšet nic o Bohu, který je prodchnut světem. Lidé nakonec ztratili zájem a byli neoblomní, protože tušili, že doba kvasu končí a každý se snažil naposledy urvat co můžeš.
Tento příběh je pojednáním člověka, který ví, přesto není výjimečný, jsou lidé vědomější a mají stejný problém, lidé jsou hluší a slepí k jejich slovům, které pronášejí. Lidé potřebují změnu a tak ji dostanou, ale ne podle Boha, který vše řídí, ale podle jeho souputníka, který se rozhodl převzít vládu nad světem. Jeho doba se počítá na tisíce let a přesto až nyní dostal příležitost, která se vyskytuje jen zřídka. Tak ji využil, protože na ni již čekal pěkně dlouho.
Co bude s lidmi? Lidé najdou to co zaseli, kdo žil životem fyzickým, bez ducha, bude jen obrazem člověka, nebude to člověk doslova, protože mu bude chybět víra a tento hendikep, nebude lidem překážkou k tomu aby se rouhali Bohu čím dál víc. Lidé prozřou až teprve tehdy až jim skutečně půjde o život, protože fyzický život považují za alfu omegu a nic jiného neznají.
Takto skončil člověk rozumný, který si říká moudrý. Jaký plyne z tohoto příběhu závěr?
Závěr zní tak, že člověk musí prve ztratit to co má najít, dříve se nestane zázrak v znovuzrození člověka ve víře než tehdy až lidé budou jako on.
A jak to dopadne s Evropou? Evropa bude rozklížená a lidé nešťastní, přesto nebudou vědět co mají dělat, ti lidé co by mohli přinést řešení, nebudou jim věřit a raději se oddají cestou hříchu, než pokání. Toto poznaní bude lidem Evropským dobře známé, přesto bude výjimečné, kolik lidí tímto projde.
Tímto bych tuto úvahu ukončil slovy, bude lépe a bude taky více Boha, ale jedno je jisté, lidé budou muset projít obrodou, aby byli schopni jej přijmout jako svého přítele.
Do té doby buďte zdrávi a buďte lidmi, co hledají.
