A co takhle dát si šlofíka? Nedělejte to, prý to škodí zdraví

Když jsem ještě chodil do práce, líbily se mi články kde se psalo, že někteří zaměstnavatelé umožní svým zaměstnancům dát si po obědě dvacet.

Když jsem po škole nastoupil do svého prvního zaměstnání ve Státní bance československé, neměl jsem žádná přehnaná očekávání. Vlastně jediným důvodem proč jsem tam nastoupil, byla logická úvaha, že se mi snadněji podaří získat devizový příslib a splní tak sen podívat se za "železnou oponu". A to se také stalo. Do roka a do dne jsme s kamarádem vyrazili do Paříže, kde jsme strávili nezapomenutelné 3 týdny. A protože jsme bydleli v bytě mého utajeného strýčka,  který byl tou dobou pro změnu u nás doma, tak nám 400 USD k životu bohatě stačilo. Byli jsme totiž zvyklí na studentský způsob života a tady se to hodilo. Nestrádali jsme. Pravý opak byl pravdou, ale to není předmětem mého dnešního blogu. Takže zpátky k věci.

Provozní praxe na pobočce Praha 1, kde jsem vypomáhal ve vrcholné turistické sezóně na směnárně, byla náročná. Prakticky jsem se nezastavil a byl jsem šťastný, že jsem si vůbec mohl odskočit na WC. V té době (v roce 1979) jsem měl tu "čest" poznat skoro všechny pražské veksláky, kteří k nám chodili směňovat zobchodované valuty. Po absolvování pobočkové praxe, kde jsem měl možnost seznámit se kromě jiných i s Janem Stráským, který tam v té době pracoval jako řadový úvěrový zaměstnanec. Po pár letech mého působení na Hlavním ústavu pro ČR jsem nastoupil na ústředí SBČS do odboru metodiky platebního styku a zúčtování, kde jsem byl tehdy nejmladší. Mými kolegy byli pánové v předdůchodovém a důchodovém věku, kteří si každý den po obědě dopřávali pravidelného šlofíčka u kancelářského stolu. Měl jsem z toho tehdy srandu, ale přál jsem jim to s tím, že jsem si kladl otázku, co asi budu dělat já až budu v jejich letech. No a je to tady.

O spánku v zaměstnání jsem si ale mohl jenom nechat snít a maximálně tak číst, že mikrospánek v zaměstnání prospívá jak zdraví tak i produktivitě práce. Jó spal jsem ráno ve vlaku cestou do práce, spal jsem na cestě domů, ale v práci nikdy. A teď v důchodu si po obědě taky nechodím lehnout přestože spím rád. Ale jenom v noci, kdy si nechávám zdát hezké sny. O kom a o čem to si s dovolením nechám jen pro sebe.

Včera jsem se dočetl, že dělám dobře. Až doteď se totiž krátká odpolední zdřímnutí brala v podstatě bezvýhradně jako přínosná věc, nejnovější "vědecké" studie ale ukazují, že pravda je úplně jinde. Jak totiž upozorňují média, vědci z tokijské univerzity zjistili, že lidé, kteří  si denně dopřávají šlofíky delší než půl hodiny, mají skoro o 50% vyšší riziko onemocnění cukrovkou oproti těm, kteří uléhají až večer a celý den fungují bez "dobíjecích pauz". Pokud si ale zdřímnete na míň než půl hodiny tak to můžete být v klidu. Několik studií prokázalo, že krátká zdřímnutí naopak zlepšují motorické schopnosti a pomáhají soustředit se.

A jak to máte vy?