17. listopad je pro mne symbolem svobody

Názory na náš polistopadový vývoj jsou různé a pravdu o událostech ze 17. listopadu 1989 se asi nikdy nedozvíme, ale to nic nemění na skutečnosti, že já jsem na Václaváku zvonil klíčema proto, že jsem chtěl svobodu a kapitalismus.

A jsem toho názoru že jedno bez druhého nemůže existovat. Po 32 letech je má touha stejná, ale bohužel marná. Realita všedního dne doma i ve světě je však jiná než si mnozí z nás představovali. Zásadní problém je v tom, že Západ je diametrálně odlišný od Západu tehdejších let. Doby, kdy mráz přicházel z Kremlu, jsou dávno pryč a na Václaváku asi nikoho tehdy nenapadlo, že přijde doba kdy potlačování svobody a cenzura bude přicházet z opačné světové strany. Nehledě k tomu, že novináři už dávno nejsou hlídacími psy demokracie. V této souvislosti se mi honí hlavou Orwellova slova: "Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost".

A nejhorší na tom je, že pro dnešní mladou generaci je rok 1989 vzdálená historie a to nemluvím o roce 1968 nebo 1948. Řeší se hlavně covid, klima, gender, rasismus a já nevím co ještě. V konečném důsledku však dochází k postupnému omezování osobních svobod a mnozí tomu ještě tleskají. Člověk, který nesdílí mainstreamový názor, se stává nepohodlným zpátečníkem... 

Zažil jsem na vlastní kůži dobu, kdy soudruzi chtěli poručit větru a dešti a jejich cílem bylo vybudovat psychologicky nový lidský typ. To se jim sice nepovedlo, ale ty snahy stvořit nového člověka, který bude loajální vládnoucí liberální demokracii, jsou více než zjevné a netroufám si odhadovat kde to skončí. Čeká nás nějaká nová revoluce? Jak dlouho se ještě nechají lidé oblbovat politiky a médii? Obávám se, že mnohým to vyhovuje, ale procento chudých lidí nebezpečně narůstá a už Karel Marx psal, že otroci mohou ztratit jen své okovy. 

A to, co se teď děje na polsko-běloruské hranici, mne taky nenaplňuje velkým optimismem. Líp už prostě bylo. Osobně jsem rád, že už jsem v důchodu a že si ještě mohu relativně svobodně dělat co chci a nedělat co nechci. Je sice otázkou jak dlouho, ale já už mám leccos odžito a budoucnost zas tak moc neřeším i když očkovat jsem se nechal. Ne proto, že bych se bál covidu, ale že chci chodit na fotbal, do kina, do divadla, do sauny a že chci cestovat dokud mi zdraví slouží. Takže je otázkou času kdy si budu muset nechat píchnout i třetí dávku, když budu chtít příští léto vyrazit někam do světa. 

Ať tak či onak nedělám si iluze, že nová vláda s novým premiérem bude lepší než ta v demisi. Těžko i když bych si to moc přál. Ne že ne, ale rád bych se mýlil. V globalizovaném světě a konkrétně v EU už prostě líp nebude, protože kapitalismus už nikdo nechce a to v konečném důsledku znamená, že ani tu svobodu.. 

A proto ten 17. listopad rozhodně není pro mne přežitek, protože svoboda je i nadále mou prioritou číslo jedna. A možná ještě víc než před 32 lety. Starýho psa holt novým kouskům nenaučíš.