Jakékoli předstírání vydrží jen dočasně. Známe to dobře z hesla "Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak!". Ať je to svaz nebo unie, věčnost nezná ani mumie. Aneb že je král nahý, se vždy provalí.
Opravdu nestojí za to, hrát si před druhými lidmi na někoho, kým člověk není. Protože každá falešná snaha prozrazuje nějakou nedostatečnost charakteru a bude posléze odhalena.
Až na výjimky. Těmi jsou podvodníci všeho druhu, kteří takové předstírání používají k navození zdání a získání důvěryhodnosti. Jsou-li úspěšní, je jim odměnou zpravidla nějaký nemalý majetkový prospěch. Pak jsou to herci, o nichž se ví, že se vydávají za někoho jiného vždy. A potom politici.
Podvodník, prozradí-li se jeho předstírání, jde za své počínání sedět. Poučí-li se, předstírá lépe nebo se začne živit poctivě. Nepoučí-li se, jde si sednout znovu.
Herec, je-li dobrý a jeho role mu věříme, nás za čas obtěžuje v televizi v každém druhém filmu, a klid nemáme ani během reklam, kdy je schopen propagovat téměř současně třeba povinné ručení i slipové vložky. A vydrží-li to dostatečně dlouho, dostane se do Národního divadla, obdrží titul Národní umělec, a po smrti po něm pojmenují i nějakou cenu nebo i ulici v rodném městě.
Politik má zcela jiné záměry a úmysly, než podvodník a herec. O něm se totiž odjakživa (co je v politice) ví, že dobré úmysly jen předstírá, lež je jeho přirozeností a že tím, kým se právě prezentuje, ve skutečnosti není. Jde mu jen o zvolení coby prostředek dosažení moci a peněz. Moci především. Peníze jsou příjemným bonusem, který přece nebude odmítat. Naopak. Jako příklad politika, jenž nepochopil, že toto lidé dobře vědí a cítí, bych uvedl bývalého předsedu vlády Stanislava Grosse. Na předvolebním billboardu v roce 2004 slovy „myslím to upřímně“ vyjádřil (snad nechtěně), čím je celá politika ve své podstatě. Politik proto není ani trestán (jako podvodník, vyjde-li přetvářka najevo), ale ani po smrti oslavován (jako herec, hraje-li dobře).
Je ovšem pravdou, že málokdy se člověk setká s někým, kdo sám sebe podceňuje či nedoceňuje. Častějším úkazem bývá, že se lidé chlubí svými údajnými úspěchy a schopnostmi. Přičemž blbec se k vlastní chybě nepřizná většinou nikdy. Nebo alespoň ne dobrovolně. Nemá na to. Neboť čím větším je blbec blbcem, tím má větší sebevědomí.
A i upřímnost Čulibrka má své meze.
