Chtějte třeba po tajné službě, aby dodržovala zásady GDPR. Je to totéž, jako požadovat po poslanci pravdomluvnost nebo po létu počasí bez mráčku, právě když máte dovolenou. Aneb marnost nad marnost, jak říká už Bible.
Jsou věci a jevy, které patří k sobě, a je zcela marné proti tomu cokoli namítat, protestovat, neřku-li pokoušet se měnit je. Olomoucké syrečky budou vždy smrdět, vlaky ČD nikdy nedocílí čistoty, ani japonské dochvilnosti, a uplácením lenochů stát z žádného z nich nevychová daňového poplatníka. Žádná zásadní změna na obzoru není.
Někteří lidé stále brblají na naše členství v EU. Říkají, že nemáme už téměř žádné kompetence k provádění vlastní politiky, k přijímání zákonů, jež by prospívaly i nám samotným a našemu státu. Že nás tento moloch vede do bídy a zdražování všeho. Že jsme toto netušili, když jsme do Unie vstupovali. Že dotace likvidují české zemědělství a křiví tržní prostředí. Že duch rudého ďábla vládne nyní z Bruselu nebezpečněji, než kdysi soudruzi z Moskvy. Že jsme kolonií, porobeným protektorátem Německa. A bylo by už na čase se trhnout, odejít od té mafiánské party.
Šílenci. Copak z mafie se odchází? Leda nohama napřed, pod dekou a směrem k patologii. A kdo by to asi zařídil? Nějaký náš politik? Vládní? A z které strany? Já bych sice věděl, ale… To už je asi lepší počkat, až se ten vehikl rozpadne pro neschopnost.
Chtít odejít z EU je stejně bláhové, jako věřit, že někdy v budoucnu politici přestanou lhát, krást, podvádět a začnou se chovat slušně, ku prospěchu voličů, budou mluvit pravdu a nad hlavou se jim objeví svatozář.
Copak tihle politici, ať už sedí kdekoli. Víc starostí máme s našima dvěma ptáčkama, Vilíkem a Čendou. Jsou to papoušci, pyrury. Přítulní, vychovaní, rozmazlovaní především mou ženou Milenkou. Ale bydlení mají každý v jiné kleci. Nesnesou se mezi sebou. Mají dny, že je ani nemůžeme pouštět z klece oba najednou. Roztrhali by se. Přesto doufáme, že snad jednou přijdou na to, že je lepší se kamarádit, než se prát. Alespoň je k tomu vedeme.
Jsou prostě věci, které se změnit můžou, a jiné, které se nezmění, ani kdyby se člověk upsal pekelníkovi. Marně se rozčiluji nad úrovní divácké obce, když manželka hltá německý seriál Doktor z hor. Jsem naivní, když čekám na slevněné meruňky za loňské ceny. Dočkám se ještě v tomto životě, že s námi vrchnost přestane zacházet jako s nesvéprávným dobytkem?
Co nemůžu změnit, mám nechat být? Myslíte to vážně?
