Zapomínání je známkou stáří. Samo o sobě nebolí. To až teprve jeho důsledky. Což platí i pro společnost, která je jím postižena a ani si to neuvědomuje.
Zapomínáme. Na lidskou paměť není spolehnutí. Co si nenapíšeme nebo jinak nezaznamenáme se pomalu ale jistě vytrácí do nenávratna. A to si říkáme informační společnost!
Vše důležité je nutno a hodno zapsat do knih, natočit o tom filmy, složit oslavné básně, postavit pomníky velikánům, slavit státní svátky ve výročí událostí a učit o tom ve škole děti. Nejlépe hned, rychle a za ideologického dohledu. Tak se to děje na nejvyšší úrovni.
Já sám jsem se několikrát pokoušel psát si deníček, ale kdo by se s tím pořád čmáral. Ani památníček se v dětství neujal, přeci jen nejsem holka. Dodnes si pamatuji pouze několik málo tváří a jmen ještě méně. A to nás bylo požehnaně, kteří jsme spolu bojovali blátivými koulemi a šutry proti těm bídákům z baráku přes ulici. Na třídních srazech je pro mne čím dál tím těžší se upamatovat s kýmže se to vlastně srážím. A o lidech z doby mé vojenské služby nevím už dnes zhola nic. Kdybych si nyní nevedl diář, byl bych naprosto zmatený a nejistý. Stejně i tak musím občas večer přemýšlet, co bylo odpoledne k obědu.
Ale možná, že je dobře, že některé nemoce se hlásí o slovo až ve stáří. I ta zapomnětlivost. Která navíc ani nebolí. Jsou i horší a bolestivější. Nicméně člověk ztrácí samostatnost a svou důstojnost.
Chtěl jsem psát o historické paměti, o nutnosti poučit se z dějin, o zbytečnosti dělat dvakrát i vícekrát stejné chyby, o přepisování a ohýbání minulosti, o účelovém vykládání faktů, o přehnané i nedostatečné národní hrdosti (my trpíme spíše tím druhým), o vlivu dějepisu na vnímání dobra a dalších věcech. Ale bylo by to podobné, jako jít v létě u vody s flintou na komáry.
Lidé jsou nepoučitelní a budoucnost společnosti je závislá jen na tom, který psychopat přinese davům lákavější porci slibů. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli by se do parlamentu dostat zloději, kteří už tam kradli dříve, kolaboranti prodávající suverenitu České republiky znovu do zahraničí, patlalové, kteří ani neumějí mluvit, profíci vlastního prospěchu a zrůdy a vrazi. A natož do vlády.
Někdy mám dojem, že se i lidstvo motá v kruhu v temném lese. Nikdo neví kudy jsme šli a všechny cesty nám připadají nové. Přitom jsme jen překročili bludný kořen.
Zapomínáme moc často.
