Zkreslené vidění - Šéfovy vtipy

Smích patří k těm několika činnostem, které nelze dělat na povel. Stejně jako pláč, láska nebo nadšení. Lze je předstírat, což však není to samé jako je prožívat.

Jeho vtipy možná byly dobré. A snad i vtipné. A je možné, že je uměl i správně podat. Ale on neměl šanci to zjistit. I kdyby tomu tak totiž nebylo, smáli by se jim stejně.

Už princ Drsoň si ve hře Járy Cimrmana stěžoval na devótnost poddaných. Je to vlastnost, která je vyjádřením ochoty společensky níže postavených lidí projevovat navenek svou nepatrnost obdivem k velikosti a moudrosti svého chlebodárce. Bez ohledu na vlastní názory, zásady či záměry. Ale právě sám chlebodárce jí nejvíce trpí, protože je stále utvrzován v bludu o své jedinečnosti, neomylnosti, vtipnosti, originalitě, inteligenci a nenahraditelnosti. Proto kdysi dávno ve středověku mívali králové šaška, který mohl vládci sdělovat nepříjemné pravdy a jehož vždy bylo možno nakopnout, když už takové drzé kecy nešlo dál poslouchat.

Středověk je dávno za námi, králů je nedostatek, šašků také, vládci se oblékají do hávů demokracie a devótní poddaní jsou davem v ulicích. Je mi líto lidí z obou stran devótností deformovaných vztahů. Nejhorší jsou politici, novináři, můj šéf a já.

Názory politiků jako celku mi připadají dosti odtržené od reality. Alespoň těch vlivných. Mají jistě své poradce, ale i ti chtějí mít svůj chlebíček jistý, takže proč si to s šéfem rozházet? Novináři střídají podlézavost s arogancí, podle toho, odkud vane jaký vítr. Politici i novináři mají největší vliv na veřejné mínění, proto jsou i nejnebezpečnějšími společenskými třídami (řečeno s Marxem).

Když se ke mně v práci blíží můj hlavní nadřízený, už z dálky se směji. Aby bylo vidět, že vše běží, jak má. Žádný problém, pohodička. Nepospíchá, ostatně má času dost. Také se usmívá. Co mi asi chce? Zdravím ho na sto metrů dopředu, jestli on mne – nevím jistě. Snad to pokynutí rukou patřilo mně. Blíží se. Už vidím, že se dnes i oholil. Tisknu mu ruku, kterou mi letmo podává, a zdravíme se: ,,Ahoj!“… Míjí mne a vítá se s kýmsi, kdo mi stál za zády. To jsem si oddychl. Podle toho úsměvu už vše vypadalo na nějakou katastrofu. Po několika minutách se mi i vrací obvyklý tep.

Čulibrk šéfuje sám sobě, a proto tyto problémy nemá a ani je nevyhledává.