Pomluva je zákeřná zbraň zbabělce, který si netroufá útočit fakty. Vypustit do světa pomluvu dá mnohem méně práce, než pak uvádět věci na pravou míru. Což je někdy i nemožné.
Pomluva coby záměrně nepravdivá a poškozující informace napáchala už mnoho zla. Nikdo a nic proti ní není imunní, a ani napravování na správnou míru se nedaří tak rychle, jako předtím šíření dezinformace.
Poslední dobou jsem v některých fórech na facebooku zaznamenal doposud kdesi pozapomenutý nebo ukrytý projev fobie vůči Židům. Takové věci, jako že všechno zlo pochází od nich. Židé byli téměř všichni zločinci, vykořisťovatelé a vůbec odporní lidé od Henryho Forda, přes Stalina i Gottwalda, po současné zrůdy. Že lžou, mohou za hladomory, války a ve všem prachšpatném mají své odporné pracky. Pravda, o tom, že pijí krev batolátek, která kradou z kočárků na ulici, a przní panny, nikde nebylo ani slovo. Zatím. A to jsem si kdysi bláhově myslel, že genocidou během 2. světové války a vznikem Izraele židobijství skončilo. Komunisté sice ještě zpočátku do sionistů rýpali, ale pak se zdál tento nesmysl překonaný. Že by dočasný návrat demokracie pomohl oživit i mrtvolu v takovém stupni rozkladu?
Pomluva bývala kdysi trestným činem. Ona je jím dodnes, ale doba zdrsněla a ne každému stojí za to podávat trestní oznámení. Už jen proto, že právo a spravedlnost je něco zcela jiného a člověku, který by živil advokáta a soudní výdaje, nemusí být souzeno při vyhrát. Jsou ovšem výjimky. Nejznámější z nich je někdejší Zlatá slavice Helena Vondráčková, které se bývalí kolegové na hony vyhýbají pro její podivnou zálibu vyvolávat soudní spory, zvláště kvůli urážce na cti. Jak se říká – lidé jsou různé.
Pomluvami se stávají i nepohodlné informace. I takové, kterými se cítí být někdo ohrožen či zneuctěn. Bez ohledu na jejich pravdivost. Jde totiž o obranný postoj levicových vyznavačů společensko-ideologické lži nazývaný politická korektnost. Nechci zde nyní vyjmenovávat jednotlivé příklady, protože každý jistě ví, že se jedná o dlouhodobě problémové etnikum, postoje k imigraci, práva homosexuálů, feministky a podobné podivnosti.
Pomluva není, když o mně soused řekne, že vypadám jak brambor, že slyší večer můj zpěv ve sprše a že mi někdy padá bláto z bot. Pomluva je, když jeho paní o mně začne tvrdit, že se na ni koukám chtivě a k tomu stojíme všichni před domem. No, nezabili byste ji?
Já i Čulibrk se snažíme o každém říkat jen to, co bychom mu řekli do očí. A vy?
