Co kdo za mne udělá, vždy si nechá dobře zaplatit. I vděk bývá účinný nátlakový prostředek. A nikdy nebude výsledek stejný, jako kdybych to provedl já sám.
Každý neseme svůj díl odpovědnosti za to, co se kolem nás děje. Ať už máme na něco přímý vliv, či se jen připojíme k mnohým dalším. A odpovědnosti se nezbavíme, ani když se žádného dění neúčastníme.
Člověk má dnes pocit, že věci veřejné lze ovlivnit pouze odevzdáním svého hlasu nejlepšímu nebo nejméně škodlivému kandidátovi do funkce během voleb. A pak čekat, zda ten se zachová podle svých slibů, nebo jako vždy každý. Tedy začlení-li se do politickohospodářské mafie a na voliče do příštích voleb zapomene. Druhá možnost je o dost pravděpodobnější.
Mnoho lidí proto propadá zoufalství a trudnomyslnosti a brblají jen v kruhu přátel, spolupracovníků a v hospodě u piva. Někteří už ani nechodí k volbám. Mají pocit, že není v jejich moci něco změnit. Vláda pak občany trápí, státní správa obtěžuje, kleptokracie si dělá co jí libo a poslanci vymýšlejí nesmyslné zákony.
Zlu stačí, když slušní lidé mlčí a nic nedělají. Tak se dostal k moci Hitler v Německu, u nás Gottwald a do vedení Evropské unie neobolševici. Začíná to sliby a proklamacemi, s nimiž musí každý a rád souhlasit. „Dáme práci každému!“, řval führer. „Všechnu moc lidu!“, znělo od komunistů. „Životní úrovní doženeme Západ!“, a hnali jsme se do EU. Nacisté i komunisté lhali, vraždili, kradli a zničili, čeho se dotkli. Evropské unii jsme odevzdali suverenitu, srovnání životní úrovně je směšné a nedostali jsme ani záruky bezpečnosti. Zlo podobno jeskyňkám si jen ohřeje pár prstíčků, pak celou ruku a najednou je tu celé. Jako když jdeš bahnem a ono tě pohltí. A s hrůzou zjistíš, že už tě močál nepustí.
Naštěstí jsou i lidé, kteří nevěří, že člověku je jen souzeno podřizovat se bezvýhradně záměrům mocných a sloužit systému. Ti píší petice, organizují demonstrace, vznášejí dotazy a zveřejňují usvědčující důkazy. Někteří z nich se ale občas kamsi ztratí.
Šílenou zoufalou volbou zklamaných občanů je nějaká forma atentátu a teroru. Což se u nás, bohudík, neděje. A buďme tomu rádi. I daleko mírnějšími prostředky se dají ničit životy milionů nevinných. Což se děje běžně a legálně.
Být spokojen se vším kolem je už opravdu poslední možnost jak přežít. Jenže takové štěstí mají jen blázni a hlupáci.
