Dnes už, bohudík, nikdo nikoho na šibenici neposílá. Čímž neříkám, že se o to zase nějaký dobrotvůrce nepokusí. Ale lidé si zvyknou na různé podivnosti, které by jim dříve ani ve snu na mysl nepřišly.
Zvyk je železná košile. Neboli leváka na praváka nepředěláš. Ačkoli kdysi se to dělo. Jsou i lidé, kteří usnou jen při lomozu vlaků nebo ruchu ulice. Já byl zvyklý na sobotní diskotéky v Neprakta klubu. Někdo by si za nic neosladil čaj. Podle autorů seriálu Návštěvníci si bez paruky bude člověk připadat nahý.
Lze si asi zvyknout na všechno. Kdysi jsem byl vojínem a sloužil u pohraniční stráže. Měl jsem to štěstí, že jsem nemusel na nikoho střílet a nutit ho vzdát se úmyslu zdrhnout přes čáru. Tedy přes hranici. Ale dvakrát jsem takové zoufalce viděl po zadržení po výslechu kontrášů. Podle toho, jak vypadali, si myslím, že metody StB se od gestapa příliš nelišily. Mně bylo nevolno, ale vyšetřovatelé byli zvyklí. O přestávkách kouřili před barákem a vesele se smáli.
V bývalém rudém režimu sice scházela svoboda, ale co jsme o ní tehdy věděli? Bylo to tak odjakživa a nikdo nečekal žádnou výraznou změnu. Komu a jak moc pochlebovat, když jsme od panstva něco chtěli, každý věděl. Proto byl tak důležitý třídní původ, pionýrský šátek, účast na schůzích, domovní důvěrník a nemluvit o tom, co jsme o soudruzích slyšeli doma a o ničem, co nám říkala Svobodná Evropa. Zvykli jsme si číst mezi řádky, poslouchat písničkáře a jezdit na chaty.
V novém posametovém režimu nám připadalo, že konečně s námi někdo zachází jako s lidmi. Zdálo se, že se noví politici zajímají o náš názor a že volby navěky zajistí demokracii. Jak nám tvrdili. Postupně opojení z ráje vyprchávalo s inflací, s poznáním, že politická smečka není zdaleka žádnou skutečnou elitou společnosti, se stoupající kriminalitou, s opětovným omezováním svobody a znovu jako bumerang vracejícím se autoritářstvím šířícím se ze všech stran. A nemožností jakkoli stav našich věcí ovlivnit.
Jsem zvědavý, kdy a komu se budou zodpovídat papaláši, kteří veřejnost České republiky nutili represivními opatřeními v době kampaně Covid-19 k nesmyslnému dodržování nařízení, která odporovala nejen základní hygieně, ale i zdravému rozumu. A dodnes se nevyšetřilo veškeré kriminální pozadí prosazování takzvaných vakcín a napojení domácích politiků na mezinárodní farmaceutické mafie.
Je téměř jisté, že moc je natolik návykovou drogou, že je pro většinu jí zasažených lidí už nemožné se bez ní obejít. Dá se to nějak léčit bez násilí?
-------------------
Čulibrk použil aforismus pana Jana Sobotky. S jeho laskavým svolením.
