Černý pasažér je každý, kdo se veze zadarmo na úkor těch, kteří zaplatili. Přitom ale vůbec nejde o množství takzvaných černochů, ale o škody, které svým jednáním působí.
Černým pasažérem se rozumí člověk, který se veze, aniž má k tomu legální oprávnění. Také ten, kdo nezaslouženě parazituje na druhých. Čili někdo, kdo nemá co dělat tam, kde mají jiní své místo zaslouženě.
Černí pasažéři v původním slova smyslu mají dnes dobře propracovaný systém vzájemného informování se o revizorech, kontrolách a pohybech průvodčích a své cestování berou jakožto adrenalinový sport. Já na to nemám. Raději cestuji legálně, ačkoli si někdy myslím, že by se občas i vyplatilo spíš letět letadlem, než si sednout do vlaku.
Ve škole mi nijak zvláště nešla ruština. Za vlády soudruhů jazyk imperátorů, tak důležitý, jako je dnes angličtina. Když jsem zase jednou na dotaz tavárišče učítělja odvětil: „Izvinítě meňá, ja zabíl učíťsja.“, zkoušející zrudl a já byl hned nato po zásluze otitulován coby příživník. Čemuž jsme se po hodině, celá třída, upřímně smáli celou přestávku. Ale propadnutí hrozilo jen mně. Ruštináři infarkt.
Příživníky, parazity a pijavicemi dělnické třídy byli nazýváni po Vítězném únoru 1948 kulaci, sedláci, šmelináři, továrníci, duchovenstvo a vůbec třídní nepřátelé. Neboli ti, kteří by jakkoli mohli omezovat panství KSČ. Proto také přišli o majetky i lidská práva, mnozí o zdraví a jiní další o život. Poté, když skomírající mrtvolu komunismu oživila invaze tanků Varšavské smlouvy v srpnu 1968, byli spodinou společnosti a agenty západu označováni disidenti. Je příznačné, že nikoli veksláci. Po převratu zvaném pro sebeuspokojení davů Sametová revoluce a postupném prorůstání ekonomické moci s politikou se chapadla mafie stávala stále sebejistějšími a moc je dnes přesvědčena o vlastní nesmrtelnosti. Přístup k penězovodům, sféry vlivu a ovládací páky režimu ovládá roky stejná parta arogantních psychopatů. Samotné volby jsou jen dobře zinscenovaným divadýlkem. Učebnicové příklady parazitů a upírů.
A nelze si v této souvislosti nevzpomenout na ilegální migranty z Afriky. Kdo za doby vlády komančů překonal železnou oponu, skončil většinou v Rakousku nebo Německu, kde zažádal o azyl. Pak tam zůstal nebo putoval jinam. Stejné by to měli mít i oni. Přijít do první země, kde se nebojuje. Proto je tu lidé nechtějí – oni to mají jinak. Politika neziskovek z nich vytváří černé pasažéry sociálního systému. A ve Francii i Německu není daleko doba, kdy se tyto země přemění v chalífáty.
Je opakem černého pasažéra bílý pasažér? Cestujete vždy s platnou jízdenkou?
-----------------------------------
P.S. - Zkuste kliknout na mou fotku vpravo nahoře.
