Na dovolené můžete chytit cokoliv. Zhýralci syfilis, opilci kocovinu a teplomilci úpal. Nás navštívil první noc malý, lstivý a úskočný nepřítel – řecký komár. A ten malý zmetek vydrží všechno!
Náš pokoj na dovolené nebyla žádná Hilton světnice, prostě obyčejný, slušně zařízený s klimatizací, jejíž hukot se rovnal přistávání Boeingu 737. Ale lépe si zacpat uši než umřít vedrem.
Při příletu mělo naše letadlo velké zpoždění. Do hotelu jsme se dostali kolem dvou hodin v noci. Na recepci nás přivítal jeden z majitelů, který na pultík položil klíče od pokoje a dodal, že šéfová spí. Máme se ubytovat, ráno nás zapíšou. Vytáhli jsme kufry do druhého patra a vešli dovnitř.
„Uf,“ vylétlo z mé ženy, posadila se na postel, rozhlédla se a dodala: „…no, hezký. Otevřeme dveře na terasu, hodíme tam závěs a ráno doobjednáš klimatizaci pro zbytek pobytu!“
Co bych pro ni neudělal?
Po vybalení věcí a nezbytné hygieně jsme ulehli ke spánku. Naše dcera byla po cestě letadlem a následné jízdě autobusem natolik unavená, že usnula v manželské posteli. A nehnula se z místa. Tak jsem se přesunul na její přistýlku, která měla pod prostěradlem igelit. Ten už nepotřebuji. Doba, kdy ho budu zase potřebovat, ještě nenastala. Proto letěl do kouta. Malá postel? To zvládnu.
Co bych pro ni neudělal?
„Se nedivím, že ty Italky jsou takový placatý!“ řekla kdysi Helenka Růžičková. Tato hláška mi prolétla hlavou, když jsem zjistil, že máme na přikrytí prostěradla.
Na dovolené vás může napadnout cokoliv, třeba myšlenka nebo kolonizující ručníkoví kolegové z Česka na pláži. Nás, sotva jsme zhasnuli světla v pokoji, napadli malí, drzí, odolní a všudypřítomní řečtí komáři. Jako kdyby čekali na to, až si lehneme. Poté vylezli ze svých skrýší a rozezněl se doslova koncertní bzukot následovaný frontálním útokem a pískotem při náletu.
„Tu máš, zmetku!“ zakřičela do tmy manželka. Orosil jsem se jako čerstvě natočený půllitr v domnění, že to bylo na mě. Nikoliv. Rozplácla prvního komára, který jí ocucával koleno.
„Maminko, mě něco štíplo!“ zašeptala tiše dcerka.
„Už jsem ho zlikvidovala,“ uklidnila ji žena. Mařenka se ponořila znovu do hlubokého spánku. My dva jsme místo odpočinku poskakovali po pokoji jako řečtí tanečníci. V rukou jsme ovšem neměli ouzo, ale ručníky, jimiž jsme trefovali tu krvelačnou havěť. Po několika úderech se dcerka probudila, chvíli nás pozorovala a dodala: „…já chci taky trefovat!“
Co bych pro ni neudělal?
Z honu na bzučivce se stala noční hotelová bojovka. Rozdělili jsme si s Mařenkou role. Já byl naháněč, ona zase úderník. Když jsme měli pocit, že jsme zneškodnili posledního prevíta, zhasli jsme světlo a dali se ke spánku. Ten nám vydržel zhruba hodinu. Ti malí šmejdi znovu vylezli a hladově obsypali mé spící tělo.
„Maminko, proč biješ tatínka?“ bránila mě Mařenka zhruba v pět hodin ráno, když jsem dostal smotaným ručníkem ránu přes levé lýtko.
„Táta měl na noze komára!“ odvětila manželka a já doufal, že je tomu skutečně tak. Nutno dodat, že v místnosti bylo přibližně pětatřicet stupňů.
„Já už to nezvládnu,“ ozvala se během několika minut žena, „na stěně nad postelí sedí další dva! Teď jsi na řadě ty!“
Co bych pro ni neudělal?
Takto jsme se střídali až do doby, než se horké řecké slunce probudilo opět k životu. V ten okamžik jsme všichni tři tvrdě usnuli. Komár sem, komár tam…, spánek byl silnější. Probudili jsme se kolem deváté.
V okamžiku, kdy jsme odcházeli do přízemí hotelu na snídani, byl na nás žalostný pohled. Vypadali jsme jako rodina po neštovicích. Mařenka to schytala v obličeji, žena na rukou a já skóroval. Na nohou jsem si napočítal pětačtyřicet bodnutí. Padla na to mastička z aloe. Komplet.
„Do jídelny takto nemůžeme,“ procedil jsem mezi zuby, „…si budou myslet, že máme lepru či co?“
Hlad byl mocnější. Sedli jsme si ke stolu a nahodili výrazy týraných domácích zvířat. Všichni kolem nás ale vypadali úplně stejně.
Po snídani jsem se vydal do blízkého supermarketu a koupil takový ten prevít do zásuvky, který měl noční návštěvníky přesvědčit, že u nás jim pšenka nepokvete. Když jsme po celodenním rožnění na pláži přišli večer na pokoj, zjistili jsme, že řecký komár je odolný a horší než saranče. Přežije prostě všechno. Zabednili jsme se, zapnuli klimatizaci a pustili se do dalšího souboje. Mařenka manželku dokonce jmenovala kapitánem demoliční čety. Je pravdou, že poté, co jsme pořídili klimatizaci a měli zavřeny dveře, tak se už neukázali. Oddechli jsme si.
„Holky,“ řekl jsem po vyhrané bitvě, „půjdeme si dát večerní džus! Co vy na to?“
„Jupí!“ vykřikla dcera a upustila na zem ručníkovou plácačku. Podezírám ty obtěžující pacholky, že na terase vyčkávali, až se objevíme venku. Chtěli pomstít své mrtvé kolegy. Sotva jsme dosedli k barovému stolíku u hotelového bazénu, vyrazili dokonat své dílo. Během několika minut se jich několik promenádovalo po mém ksichtu, ženě po nohou a Mařenka dva utopila ve svém pomerančovém drinku.
Řešení? Zakoupený repelent, ale hlavně slunce a mořská voda. Proto se v Řecku, dá-li Bůh a zdraví, objevíme znovu. Ta země se vám totiž do srdce dostane velmi rychle, zabydlí se tam a nechce se jí ven. A komáři? Doma budeme trénovat! To je detail, na který se připravíme!
Váš Honza
