Mé auto si zvyklo, že v něm žena vozí hlínu či pytle s listím. Dcerka občas přilepí na čalounění lízátko, pes v kufru simuluje zadní stěrač, ale z blbé strany. Svého Tucíka musím tedy konejšit, aby nebyl smutný. Až jednou...
Vyzkoušel jsem řadu aut. Ford se po dvou letech začal rozpadat jak Michael Jackson, Suzuki byla rychlá, ale malá jako ustřižené kecky. Tak nějak jsem hledal auto, které mi sedne. Plechového miláčka, který zvládne dlouhé rodinné jízdy, ale zároveň se mu do kufru vleze nákup z Ikea či čtyřicet kilo mé chlupaté boxeří lásky. A po dlouhém hledání jsem nalezl svého Tucka.
Po letošní podzimní údržbě zahrady, kdy jsem v kufru vozil pytle s listím, složenou sekačku na trávu i truhlíky s hlínou, jsem se na auto bál podívat. Byl v něm čurbes a chaos jak v bejrútské telefonní ústředně. Proto jsem úklidu auta věnoval dobré dvě hodiny. Vyčistil jsem každý kousek, naleštil vše, co se naleštit dalo, poslední muší samolepku ze skla nehtem odstranil a navoněl jej natolik, že i dámské kadeřnictví by puklo závistí. Dmul jsem se pýchou, protože tyto schopnosti by jistě využil každý autosalon. Sedl jsem do auta a rozhodl se, že splním další ze stovek úkolů, které mi žena každý den ukládá. Už jsem si zvykl, že jich je mnoho…, mám radost, že nemusím řešit, co s volným časem.
„Zajeď do lékárny, potřebuji tyto prášky,“ políbila mě manželka, dala mi prázdnou krabičku od léků a já, zjevně očarován, si nasadil své nové brýle.
Sedl jsem do vozu a udiven tím, že konečně vidím do dálky až na konec ulice, jsem rozjel svého plechového miláčka.
Lékárna, kam obvykle jezdíme, měla inventuru. Rozhodl jsem se, že zajedu do jiné. S novými brýlemi jsem se cítil jako znovuzrozený. Měl jsem pocit, že i kolem letícím vrabcům vidím jejich tepláky. Rozhled jako Bůh.
„To zvládneš,“ řekl jsem si, když jsem parkoval před druhou lékárnou, „máš ještě prostor, ty černé sloupky podél chodníku odhadneš! Řídíš už víc jak dvacet let, to dáš, Jéňo!“
Rána jako u Stalingradu. Pravý blatník dokonale otřel černý sloupek.
„Zasraný brejle!“ zakřičel jsem na celé kolo. Dáma sedící na nejbližší autobusové zastávce přiběhla k autu a zaklepala na okýnko.
„Jste v pořádku? Já jen, že jsem zdravotní sestra, kdybyste potřeboval první pomoc!“
„Ne,“ vykřikl jsem, „děkuji. Možná až za chvíli, protože mě jistě trefí šlak!“ Brýle letěly na zadní sedačku. Vyskočil jsem z auta ladností maratonského běžce, což způsobilo, že úděsná zdravotní sestra vzala do zaječích.
„To bude drahý, viďte!“ podotkl pán, který šel zrovna okolo.
„Hm,“ procedil jsem mezi zuby, „asi jo!“
„Já bych to sundal, vyklepal, vytmelil a přestříkal…, to bude nejmíň za třicet tisíc, pane. Ale jestli máte pojistku…, máte pojistku?“ drmolil znovu ten chlap, který létal kolem mého auta jako vítr v bedně a při prorockých řečech mu táhlo z pusy jako z žebrácké igelitky.
„To se rozleští pane,“ snažil jsem se ho odbýt.
„Tak to chci vidět,“ řekl znovu chytře, „no, jak myslíte…, já to s vámi myslím dobře, ale komu není rady.“
Naštěstí zmizel pryč a já zase do lékárny.
Když jsem vyšel znovu ven, zjistil jsem, že se kolem auta tvoří procesí jako o pouti. Lidé zjevně čekali, který ubožák do toho krámu vleze. Cítil jsem se jako Agáta Hanychová po rozpadu sedmatřicátého partnerského vztahu. Nadechl jsem se a s pocitem totálního vola vlezl dovnitř.
Při cestě domů jsem přemýšlel, jak manželce vysvětlím pochroumaný blatník. Nemohu přece v očích drahé polovičky působit dojmem pologramoty a řidičského nemehla. Její „já jsem ti to říkala“ jsem očekával, ovšem nemohl jsem dopustit, aby si myslela, že jako rodinný řidič jsem definitivně selhal. Začal jsem si v hlavě přehrávat pomyslnou historku o zlotřilém řidiči náklaďáku.
„Co se stalo?“ přivítala mě u dveří, „to auto je nabouraný!“
„Není,“ odpověděl jsem, „to je jen odřený. To se rozleští!“
„Cos dělal?“ dala ruce v bok. Tomuto postoji říkám „poslední výstraha před popravou.“
„Víš,“ posadil jsem se na lavičku u domu a snažil se působit dojmem zmláceného boxovacího pytle, „stojím si tak před supermarketem…, a když jsem vycházel, ten náklaďák, co do mě naboural, se rozjel a byl pryč. Chápeš to? To jsou dneska lidi. Nabourají ti auto a nedají ani lístek za stěrač!“
„Táto,“ zkrabatila čelo na znamení, že tohle mi hned tak nesežere.
„Fakt,“ zkoušel jsem poslední záchvěv milosrdné lži, „ten náklaďák byl černý…, koukej na ten blatník, to jde poznat!“
Na krku se jí objevila žíla, že by na ní utáhla tank.
Za téměř dvacetileté manželství mě má přečteného. Když lžu, cuká mi levé oko. Nezbylo nic jiného než vytáhnout vosk, lehnout si k autu a dobrých padesát minut leštit. A podařilo se. Blatník je jako nový. Sice jsem minimálně měsíc tím leskem oslňoval protijedoucí vozidla, ale kdo z vás to má?
P. S. A objednal jsem se znovu k očnímu…, možná mi ty oči taky přetáhne hadrem!
Váš Honza
