Jak jsem bouchl blatník aneb Nikdy nejezděte s novými brýlemi!
Vyzkoušel jsem řadu aut. Ford se po dvou letech začal rozpadat jak Michael Jackson, Suzuki byla rychlá, ale malá jako ustřižené kecky. Tak nějak jsem hledal auto, které mi sedne. Plechového miláčka, který zvládne dlouhé rodinné jízdy, ale zároveň se mu do kufru vleze nákup z Ikea či čtyřicet kilo mé chlupaté boxeří lásky. A po dlouhém hledání jsem nalezl svého Tucka.
Po letošní podzimní údržbě zahrady, kdy jsem v kufru vozil pytle s listím, složenou sekačku na trávu i truhlíky s hlínou, jsem se na auto bál podívat. Byl v něm čurbes a chaos jak v bejrútské telefonní ústředně. Proto jsem úklidu auta věnoval dobré dvě hodiny. Vyčistil jsem každý kousek, naleštil vše, co se naleštit dalo, poslední muší samolepku ze skla nehtem odstranil a navoněl jej natolik, že i dámské kadeřnictví by puklo závistí. Dmul jsem se pýchou, protože tyto schopnosti by jistě využil každý autosalon. Sedl jsem do auta a rozhodl se, že splním další ze stovek úkolů, které mi žena každý den ukládá. Už jsem si zvykl, že jich je mnoho…, mám radost, že nemusím řešit, co s volným časem.
„Zajeď do lékárny, potřebuji tyto prášky,“ políbila mě manželka, dala mi prázdnou krabičku od léků a já, zjevně očarován, si nasadil své nové brýle.
Sedl jsem do vozu a udiven tím, že konečně vidím do dálky až na konec ulice, jsem rozjel svého plechového miláčka.
Lékárna, kam obvykle jezdíme, měla inventuru. Rozhodl jsem se, že zajedu do jiné. S novými brýlemi jsem se cítil jako znovuzrozený. Měl jsem pocit, že i kolem letícím vrabcům vidím jejich tepláky. Rozhled jako Bůh.
„To zvládneš,“ řekl jsem si, když jsem parkoval před druhou lékárnou, „máš ještě prostor, ty černé sloupky podél chodníku odhadneš! Řídíš už víc jak dvacet let, to dáš, Jéňo!“
Rána jako u Stalingradu. Pravý blatník dokonale otřel černý sloupek.
„Zasraný brejle!“ zakřičel jsem na celé kolo. Dáma sedící na nejbližší autobusové zastávce přiběhla k autu a zaklepala na okýnko.
„Jste v pořádku? Já jen, že jsem zdravotní sestra, kdybyste potřeboval první pomoc!“
„Ne,“ vykřikl jsem, „děkuji. Možná až za chvíli, protože mě jistě trefí šlak!“ Brýle letěly na zadní sedačku. Vyskočil jsem z auta ladností maratonského běžce, což způsobilo, že úděsná zdravotní sestra vzala do zaječích.
„To bude drahý, viďte!“ podotkl pán, který šel zrovna okolo.
„Hm,“ procedil jsem mezi zuby, „asi jo!“
„Já bych to sundal, vyklepal, vytmelil a přestříkal…, to bude nejmíň za třicet tisíc, pane. Ale jestli máte pojistku…, máte pojistku?“ drmolil znovu ten chlap, který létal kolem mého auta jako vítr v bedně a při prorockých řečech mu táhlo z pusy jako z žebrácké igelitky.
„To se rozleští pane,“ snažil jsem se ho odbýt.
„Tak to chci vidět,“ řekl znovu chytře, „no, jak myslíte…, já to s vámi myslím dobře, ale komu není rady.“
Naštěstí zmizel pryč a já zase do lékárny.
Když jsem vyšel znovu ven, zjistil jsem, že se kolem auta tvoří procesí jako o pouti. Lidé zjevně čekali, který ubožák do toho krámu vleze. Cítil jsem se jako Agáta Hanychová po rozpadu sedmatřicátého partnerského vztahu. Nadechl jsem se a s pocitem totálního vola vlezl dovnitř.
Při cestě domů jsem přemýšlel, jak manželce vysvětlím pochroumaný blatník. Nemohu přece v očích drahé polovičky působit dojmem pologramoty a řidičského nemehla. Její „já jsem ti to říkala“ jsem očekával, ovšem nemohl jsem dopustit, aby si myslela, že jako rodinný řidič jsem definitivně selhal. Začal jsem si v hlavě přehrávat pomyslnou historku o zlotřilém řidiči náklaďáku.
„Co se stalo?“ přivítala mě u dveří, „to auto je nabouraný!“
„Není,“ odpověděl jsem, „to je jen odřený. To se rozleští!“
„Cos dělal?“ dala ruce v bok. Tomuto postoji říkám „poslední výstraha před popravou.“
„Víš,“ posadil jsem se na lavičku u domu a snažil se působit dojmem zmláceného boxovacího pytle, „stojím si tak před supermarketem…, a když jsem vycházel, ten náklaďák, co do mě naboural, se rozjel a byl pryč. Chápeš to? To jsou dneska lidi. Nabourají ti auto a nedají ani lístek za stěrač!“
„Táto,“ zkrabatila čelo na znamení, že tohle mi hned tak nesežere.
„Fakt,“ zkoušel jsem poslední záchvěv milosrdné lži, „ten náklaďák byl černý…, koukej na ten blatník, to jde poznat!“
Na krku se jí objevila žíla, že by na ní utáhla tank.
Za téměř dvacetileté manželství mě má přečteného. Když lžu, cuká mi levé oko. Nezbylo nic jiného než vytáhnout vosk, lehnout si k autu a dobrých padesát minut leštit. A podařilo se. Blatník je jako nový. Sice jsem minimálně měsíc tím leskem oslňoval protijedoucí vozidla, ale kdo z vás to má?
P. S. A objednal jsem se znovu k očnímu…, možná mi ty oči taky přetáhne hadrem!
Váš Honza
Jan Vavřík
Jak jsem byl ve volební komisi aneb Hrnce fakt neprodávám
Já se vždycky někam přihlásím a oni mě pak všude zvolí. Ale že i u tohoto mizerně placeného krasosmutnění zažiji kopu legrace, to jsem fakt nepřepokládal.
Jan Vavřík
Jak jsem mocinky zešedivěl z jednoho rozhovůrku
Pokud používají zdrobněliny lidé mladšího vydání, dokážu to s přimhouřením všech tělesných otvorů (nejen oka) pochopit. Ale lidé starší?
Jan Vavřík
Jak jsem boural plot aneb Tohle doma nezkoušejte!
Pro svou ženu udělám cokoliv..., teda skoro cokoliv. A tak jsem po jednom z víkendových hrdinských počinů skončil poprvé v životě na neschopence. A manželka? Zatím mě nezavrhla.
Jan Vavřík
Jak jsem stavěl zahradní chatku aneb Pusť mě k tomu!
Moje žena je skvělá. S ní se člověk opravdu nenudí. A ctí ji, že mě i po dvaceti letech, přes má veškerá technická klopýtnutí, vidí jako domácího kutila. Tentokrát mi dala za úkol smontovat zahradní domek. A to byla výzva!
Jan Vavřík
Jak díky náhodě přijít o dobrou pověst aneb Paní, ten váš chlap je divnej!
Možná jste to někdy zažili. Jdete k lékaři se zraněním, které působí celkem divně. Napoprvé to jde ještě vysvětlit. Podruhé se na vás dívají hloupě, argumenty docházejí. Ale potřetí? To už je na přinejmenším na OSPOD!
Další články autora |
Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince
Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...
V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel
Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...
„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ
Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...
Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři
Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...
Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti
Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...
Převrat v britské politice? Nacionalisté v průzkumech poráží vládní stranu
Premium Do britských parlamentních voleb zbývají ani ne tři týdny a vypadá to na velký propadák vládních...
Past na mobil v ruce. Chorvatské radary řidiče vyfotí a rovnou mu pošlou pokutu
Premium Řidiči cestující v létě na dovolenou do Chorvatska mohou být nemile překvapeni, když jim do Česka...
Čokoládová holčička osladila život v SSSR. Boj o svou tvář ale prohrála
Seriál Kdo by neznal Aljonku. Nejslavnější ruská čokoláda je na trhu už téměř šedesát let a její věhlas...
Do konce měsíce výrazně zúžíme tým, slíbil Bartoš po volebním debaklu Pirátů
Reformy vnitřního fungování a kampaní Pirátské strany je třeba provést do konce příštího měsíce....
Realita práce s dětmi: Nikdy neuhádnete, co o svém povolání říká setra Lucia
Dětská sestra a laktační poradkyně Lucia Berešová se pohybuje ve zdravotnictví již 19 let. Přestože se ke studiu střední zdravotnické školy dostala...
- Počet článků 106
- Celková karma 29,78
- Průměrná čtenost 2504x
Knihy: Kolotoč strachu (2015), Návrat z pekla (2016), Případ Kláry P. (2019), Pošahaný svět (2023), audioknížka Návrat z pekla, čte Jaromír Meduna (2023).
E-kniha Kolotoč strachu (2024), reedice Návrat z pekla (2024).
Připravovaná knížka: Ve stínu levandule (2025).