Jak jsem byl ve volební komisi aneb Hrnce fakt neprodávám

Já se vždycky někam přihlásím a oni mě pak všude zvolí. Ale že i u tohoto mizerně placeného krasosmutnění zažiji kopu legrace, to jsem fakt nepřepokládal.

Volby máme za sebou. Dopadlo to zajímavě. Pečení holubi začali létat po okolí hned v pondělí, zelení začali páchat hromadné sebevraždy a Tomio byl i ve svém domě zahnán do rohu. Po sečtení preferenčních hlasů jsem rovněž nabyl optimistického přesvědčení, že i bez znalosti jazyka Shakespearova je možno udělat díru do světa. Tak nějak to dává naději všem, kteří chtějí v životě mnohého dosáhnout. A k tomu potřebují voliče a poté nás, dobrovolné sebevrahy, jež si ukrojí téměř dva dny svého času k tomu, aby v místnostech tlačili očima ručičky nástěnných hodin ke kýženému konci, kdy mohou zavřít dveře a sčítat projevy vůle občanů doufajících v lepší zítřky. Volební účast byla vysoká, člověk by ani netušil, kolik kolem něj bydlí lidí.

V čase, kdy už vám padají víčka v domnění, že na nich máte betonové špunty, se objevil ve volební místnosti starší muž. Mávaje občanským průkazem a působíc zmateným dojmem pronesl: „…já bydlím v tomto městě a jdu volit!“

„Moment,“ podívali jsme se všichni na adresu, „to musíte jinam. Tady je jiný okrsek!“

„Ale já nevím, kam mám jít,“ tvářil se zmateně, že by jej člověk politoval.

„Počkejte,“ přiskočila se srdečnou statečností předsedkyně komise, „já vám najdu v seznamu, kam máte jít…, moment!“

Jakmile se dozvěděl o cestě na druhou stranu města, začal koukat jako puk na novou hokejku, prohodil něco o tom, že to není žádná sranda, protože je tady všechno do kopce a vypařil se.

„Chlapci,“ prořízla vydýchaný vzduch rázným tónem zapisovatelka, „vezměte přenosnou volební urnu a hybaj obejít nemohoucí spoluobčany!“

Jsem zvyklý poslouchat. Jsem tak nějak od přírody udělaný. Společně s druhým kolegou jsme nasedli do auta a vyrazili po bytech. V tom prvním nám byl do rukou vtlačen nedobrovolný úplatek v podobě malé čokolády, prý vypadáme bídně a je třeba obalit nervy tukem. Druhá seniorka nám nabízela bonbony, ovšem u třetí jsme málem dostali výprask.

„Člověče,“ podíval jsem se na svého kolegu s výrazem, jako kdyby mi spadly hračky do kanálu, „tady na té brance nemají zvonek!“

zdroj: www.pixabay.com

„Běž dovnitř,“ podotkl.

„To určitě,“ odsekl jsem, „při mé smůle vyletí stoprocentně zpoza rohu německý ovčák a kousne mě do prdele!“

„Hele,“ řekl ten druhý, „to je riziko. Ale jít tam musíme!“

Než jsem stihl zmáčknout kliku, vylezl z druhého domu muž v nátělníku, proměřil si nás pohledem buldoka a vykřikl: „…co chcete po té staré paní? Ona žádné hrnce, levnější energie nebo deky nepotřebuje!“ Ihned poté se začal hlasitě smát.

zdroj: www.pixabay.com

„Tak,“ zašeptal jsem, „a jsou z nás regulérní šmejdi!“

„My jsme z volební komise,“ zvolal jsem pisklavým hlasem eunucha a ukázal na přenosnou volební urnu.

„No,“ smál se, „vypadáte jako ti podomní prodejci!“

S nálepkou darebáků jsme dorazili zpátky na základnu. Než jsme se stačili rozkoukat, objevil se ve dveřích volební místnosti znovu ten starší pán, jenž zhruba před hodinou hledal svůj volební okrsek. Ztrhaný jako borůvka, v obličeji čitelné zoufalství a pocit naprosté bezmoci.

„Copak?“ řekla s laskavostí v hlase zapisovatelka.

„Já…,“ koktal, „já jsem to nenašel!“

I tohoto voliče turistu jsme nakonec doprovodili tam, kde mohl svůj lístek vhodit. A právě jeho odhodlání mě potěšilo. Letošní volby byly jasným důkazem, že nerozhodují billboardy. Americký politický poradce Mark Penn jednou řekl: „masivní negativní reklama dokáže utvářet názor voličů, aniž jim předložíte jediný důkaz.“ Tento citát byl vysloven v šedesátých letech minulého století. A to ještě neexistoval internet a sociální sítě. Kdo ví, co se objeví za pár let. Trošku se toho bojím.

Váš Honza