Jak jsem mocinky zešedivěl z jednoho rozhovůrku

Pokud používají zdrobněliny lidé mladšího vydání, dokážu to s přimhouřením všech tělesných otvorů (nejen oka) pochopit. Ale lidé starší?

Na chodbě finančáku, kde jsem byl nucen chvíli počkat, než přijdu na řadu a odevzdám další část nesmyslných papírů, si vedle mě přisedla dáma okolo padesátky. Uvelebila se a koukala zmateně kolem sebe. Vypadala, že někoho hledá. Po celém těle jí vyskákaly červené fleky. Laciný parfém byl cítit snad až do suterénu. Na tom zpoceném obličeji by se dalo klouzat jako po zamrzlém rybníce.

„Ahojky Fanka,“ vykřikla tak hlasitě, že mi v levém uchu zazvonilo, „já už jsem myslela, že nepřijdeš, ty drndo moje! Těšinkovala jsem se na tebe!“

Nechápal jsem, na koho vůbec mluví. Pootočil jsem hlavu a vytřeštil oči jako čuník po první ráně. Ta její Fanka, která se chodbou šinula přímo k nám, byla věrnou kopií mamuta z doby ledové.

„Čauky Andulinko,“ řekl mamut a přisedl si vedle přítelkyně s mastným obličejem, „já jdu zrovna z obídku, tak proto jsem se opozdila. Promiň. Dala jsem si dobrý bůčíček s brambůrkem, k tomu malé pívínko. To ti hned zlepší náladu, když to počasíčko dnes stojí za psí štěk. Dopoledne dusno, pak deštíčkovalo, ale teď už svítíčkuje!“

„Taky jsem si říkala,“ podotkla mastná kamarádka, „ale kávinku a super dortínek, až to tady skončíme, bychom mohli pozobinkovat, nemyslíš? Znám dobrou kavárničku tady kousínek. Hopsneme tam, ne?“

zdroj: www.pixabay.com

„Tak to můžeme,“ souhlasila Fanka, „ale jen na chvilku. Dneska odpoledne dorazí dcerka. Ona to s manžou nemá jednoduché. Je neustále s tím svým náklaďáčkem po Evropě, takže je pořád sama. Proto k nám chodí často i s vnoučínkem!“

„Tak to je prima,“ potvrdila Andulka, „ale musíme všechno probrat. Já se na tebe těšila. To je doba, co jsme se nesčuchly. Hned, jak jsem věděla, že musím tady s těmi papírky, jsem si řekla, že ti zavolám, abychom se sešly! Já sedím pořád doma, luštíkuju si, dělám v časopisech kvízečky a vzpomínám na Pepu.“

„Jo,“ pronesla soucitně Fanka, „jak je to dlouho, co ho kleplo?“

„Ani mi to nepřipomínej,“ zašeptala Anička, „mám to pořád před očima. Pruhované pyžámko, ve kterém jsem ho toho rána našla, mám dodnes schované! Ale náš malý obchůdek už asi neudržím. Pomáhá mi sice syn, ale zrovna před rokem otevřeli v blízkosti další supermarket, takže nemáme kšeftíky. Vykašlu se na to!“

Trhalo mi to uši…, tady vlastně oušíčka, jak by asi řekly obě dámy. K mému rozradostnění přispělo, že jsem se dostal na řadu.

„Dobrý den,“ pravil jsem úřednici s drdolem sedící na židli za mohutným plexisklem, „nesu vám přehledy, jak jsme si kvůli toho volali!“

„Tak mi ty papírečky dejte,“ podotkla tak nějak zrychleně, „na kopii vám dám razítečko!“

Během okamžiku jsem raději zmizel. Fanka s Ankou mezitím na chodbě probíraly nějaký recept na domácí buchtu. A já se rozhodl, že si doma přečtu něco od svého milovaného Karla Čapka, abych se hodil zase do normálu. On je totiž, jak by řekly Fanka s Ankou, můj topík!

Váš Honza