Turecko autem: 8. díl - K hranicím s Gruzií

Při hranicích s Gruzií se krajina i počasí mění skoro na každém kroku. Někdy je to ohromující, jindy děsivé, někdy oboje. Jak vypadá severovýchodní konec Turecka?

Artvin má pověst nejdeštivějšího města v Turecku. Já mám tu čest vidět ho v přívětivém rozpoložení. Cesta k němu je příkrým klesáním do hluboké ale široké rokle značně poznamenané Derinerovou přehradou. Pata hráze je 250 metrů nad mořem, zatímco naokolo jsou na dohled vrcholy, které mají hodně přes 2000 metrů. Krása na pohled leda tak pro zaryté technokraty. Ostatní budou spíše kroutit hlavou nad tímto triumfem člověka nad přírodou.

Není důvod se okolo Artvinu moc zdržovat. Nad městem sice je národní park, ale ten je spíše izolovanou rezervací než turistickým cílem. Zato směrem na východ podél gruzínských hranic je to jiný příběh. Silnice směrem na Şavşat se kroutí úzkým kaňonem s divokou řekou. Za každou zatáčkou je hezčí a hezčí výhled.

V Şavşatu už je nadmořská výška zase přes 1000 metrů a kopce okolo směrem k gruzínským hranicím se zvedají až ke 3000 metrům. Opět nastupují husté lesy, oči trhající zelené louky a zasněžené vrcholy na horizontu. Dojem nekazí ani to, že se už začíná horšit počasí.

Po cestě mám dvě krátké zastávky. Tou první Tbeti Manastiri z 10. století. Dostat se sem je trochu detektivka a při pohledu na něj se vkrádá otázka, jestli to není “ten druhý zachovalý gruzínský klášter v Turecku”. Moc z něj nezůstalo, ale stojí to zato už jen kvůli těm scenériím kolem.

Druhou zastávkou je jezero Karagöl, které obklopuje dvoudílný Karagöl-Sahara Milli Parki. Saharou je náhorní plošina jižně od jezera, kterou protíná silnice dále na východ do Ardahanu. Turistů je kolem pomálu, ale je tu nádherně. Mít lepší počasí nebo alespoň předpověď, zůstal bych i několik dní.

Mířím proto dál směrem na Ardahan přes Saharskou náhorní plošinu. Silnice se škrábe až nad 2400 metrů nad mořem, lesy nahrazuje tundra a sněhu přibývá. To je ta Sahara.

Za průsmykem se dramaticky mění krajina. Ta je teď plochá a pustá. Nadmořská výška, v níž se vine silnice, osciluje kolem 2000 metrů. Dnešním cílem je Çildir, město u posledního hraničního přechodu do Gruzie. Za ním už je permanentně uzavřená hranice s Arménií.

I tady na konci Turecka mě nepřestává ohromovat infrastruktura. Takřka všechny páteřní silnice mají parametry, za které by se v Evropě nemohla stydět žádná dálnice. Podstatný rozdíl je v tom, že po místních komunikacích skoro nikdo nejezdí.

Před Çildirem mě nakonec dohání bouřka, která je tak kolosální, že se v ní skoro nedá jet. Stěrače jedou na maximum a z rychlostní silnice se stává řeka. Naštěstí jsem téměř v cíli, kterým je pro dnešek Çildir Gölü Konagi.

Nocleh v tomto hotelu je poněkud rozporuplným zážitkem. Ubytování se snídaní je levné, ale když si řeknu o večeři stojí skoro tolik, co nocleh. Personál je připraven v počtu deseti, ač jsem přijel bez rezervace a jiný host tu není. Spím sice v luxusním pokoji, ale pod peřinou jsem oblečený, protože v noci klesá venkovní teplota k nule a ústřední topení nejede, topí se jen dole v krbu. Celé to vypadá jak mafiánská pračka na peníze. Dojmu pomáhá vzezření domácích ani Superb v kůži před domem.

Hned v pět ráno sedám do auta a jedu se podívat po okolí. Snídani jsem domluvil na devátou a je potřeba využít toho, že mi přeje počasí. Okolní krajina je až kýčovitá. Jezero a za ním v dáli zasněžené kopce, obdělávaná políčka a o kousek dál kaňon, u jehož hrany je altánek na posezení.

A v tomhle bohem zapomenutém kraji se najednou objeví dálkový cyklista. Jede z Anglie, odkud vyrazil na začátku roku. Úsměv od ucha k uchu, byť je mi jasný, že to musí být řehole. Sám pak říká, že včera v té průtrži to bylo docela divoký a když přijde řeč na to, že jedu autem z České republiky, říká, že březen v Čechách nebyl pro dálkového cyklistu nic moc. Ptám se kam dál, on že si dá Gruzii a Arménii a pak se uvidí. Do Ázerbajdžánu pořád cizinci po zemi z Gruzie nemůžou, proto asi přeletí do Kazachstánu.

Opět se kazí počasí tak uháním dál. Směrem k Arménským hranicím, do regionu, který by se dal nazvat Arménským Tureckem. Ale před Turky tak o něm nemluvte.