Turecko autem: 7. díl - Vzhůru do hor

Pohoří podél černomořského pobřeží se směrem k východu zvedá až k bezmála čtyřtisícovému Kačkaru. A právě tam mířím.

Ráno v Bayburtu je polojasné. Bayburt má pověst bašty nacionalistů a naprostého zapadákova. Jak mi poví Jihad, později téhož dne, říká se, že až bude v celém Turecku výpadek proudu, jako poslední to pozná Bayburt. Samo padesátitisícové město toho nemá moc co nabídnout, krom působivé citadely a krásných kopců na horizontu.

Nocuji přímo na hlavním bulváru, ze kterého je na citadelu nádherný výhled. Ještě hezčí výhled je z mostu přes řeku Çoruh Nehri. Tahle nepříliš známá řeka, která ústí do moře, trochu překvapivě, až v Gruzii, je pro region klíčová, protože je na ní celkem 10 přehrad s vodními elektrárnami s celkovým instalovaným výkonem 2,5 GW, tedy o trochu víc, než je součet pro všechny české vodní elektrárny. Nejvyšší a druhá nejvýkonnější (výška hráze 270 metrů, instalovaný výkon 540 MW) z nich je Yusufelijská. K té se dostanu později.

První kroky po ránu míří na pevnost. Její historie sahá 5000 let do minulosti a klíčovou roli hrála hlavně za osmanské nadvlády. V roce 1828 byla ale vypleněna ruskou armádou a původního věhlasu už nedosáhla. Přesto je to výjimečné dílo, koneckonců hradby mají po obvodu 3 kilometry.

Pevnost se otevírá v 9 ráno a dá se až k ní dojet autem. Vstup je zdarma, nikde nikdo. To platí i pro vnitřek areálu. Přesto se nedá říct, že by to byla jedna z těch opuštěných památek, kterých je v Turecku mnoho. Až ke vnitřnímu hradu je pěkná dlážděná cesta s informačními tabulkami na vysokých sloupcích.

Nitro hradu už působí trochu zpustle. Celkový dojem tak je, že citadela stojí za návštěvu především kvůli výhledu do okolí, který je nádherný i za ne úplně optimálního počasí, nebo pokud hledáte zašívárnu.

Další zastávkou na mé cestě, která se nabízí, je Erzurum, skoro milionové regionální centrum, které má pověst nejchladnějšího velkoměsta v Turecku. Město, které je z nedávné doby známé asi jen tím, že odtud pochází turecký filozof a aktivista Fethullah Gülen, kterého svého času byly plné zprávy, toho nemá moc co nabídnout. 

Za dobrého počasí by mohla stát za návštěvu astronomická observatoř jižně od města v sousedství lyžařského střediska. Největším zpestřením je proto sama cesta do Erzurumu, která vede přes průsmyk v výšce 2400 metrů nad mořem. Průsmyk se nachází v Kop Dagi Müdafaasi Tarihî Millî Parki, tedy v národním parku okolo hory Kop. Mít tak větší štěstí na počasí..

Kolem Kačkaru ale má být dobré počasí a jak plynou kilometry, začínám předpovědi věřit. Než se dostanu k nejvyššímu pohoří na severu Turecka, je potřeba pořádně vyklesat a po cestě se nabízí hned několik zastávek.

Tou první je pevnost Üngüzek těsně před městem Uzundere. Volně přístupný hrad vysoko nad řekou je obklopený úzkým kaňonem. Autem lze dojet až přímo pod pevnost na pravém břehu řeky Tortum (silnice, samozřejmě čtyřproudá, vede po levém břehu). Odtud vyběhnu na citadelu ani ne za 10 minut. Na kole nebo s endurem by se dalo vyjet až nahoru.

Údolí řeky Tortum je jedním z několika v regionu, kterým se říká gruzínská údolí. Pár středověkých gruzínských památek tu zbylo. Jenže jak asi tušíte, je na ně spíše smutný pohled. Zatímco silnice a scenérie jsou pompézní..

..stav křesťanských památek je žalostný. Konkrétně Oşkvank tituluje Lonely Planet jako “nejpamátnější gruzínský kostel v regionu”. Na jednu stranu ono se to tituluje, když přežily jen dva. Jsou sice vidět náznaky snahy o renovaci Oşkvanku, jenže..

Z jiného soudku je Tortumský vodopád. Šířku má 600 metrů a takhle v květnu je při maximální síle.

Stačí ujet pár kilometrů a Turecko opět ohromí. Opět ale úplně jinak. A opět je dojem řekněme ambivalentní. Blížím se k Yusufelijské přehradě, nejvyšší v Turecku, osmé nejvyšší na světě. Infrastruktura kolem ní je kolosální. Tunel za tunelem, ani jména nemají, jen číselné označení.

A pak dojedu k Yusufeli, které je pod vodou. Přesnější řečeno staré Yusufeli je pod vodou. Turecká vláda nechala postavit nové město vysoko na stráni a domácím řekla ať se přestěhují, že jak se začne přehrada napouštět, bude se zvedat hladina každý den o čtvrt metru. Ještě v dubnu obletěly svět fotky místních, kteří vytahují poslední věci z potápějících se domů. V květnu už jsou vidět jen vrcholy nejvyšších budov.

Ne vše šlo ale optimálně a most mezi novým Yusufeli a sítí tunelů na páteřní komunikaci ještě není hotový. Je to další příklad toho, jak to v Turecku chodí. Způsob jakým se buduje infrastruktura, je ohromující, ale ta cena... A to je ještě otázkou, jaká je kvalita.

Mířím do vesnice Olgunlar na konci silnice do nitra národního parku Kaçkar Daglari. Cesta úzkým kaňonem se postupně více a více zužuje. Nakonec začne rychle stoupat směrem k Olgunlaru, kde silnice končí.

V Olgunlaru je Kaçkar Pansiyon, který má skoro až legendární status. Vede ho Ismail se synem Jihadem. Je to ohromné místo. Byť mám po čem sáhnout, objednávám polopenzi a dávám se s nimi do řeči. Ukazuje se, že jsem přijel v první den letní sezóny a tak jsem úplně prvním hostem. Později dorazí ještě pár. Ona je z Austrálie, on ze Srí Lanky.

Ta pravá show začíná ráno. Jsem na východě Turecka, ale čas je Istanbulský standardní, proto na začátku května svítá už krátce po 4 ráno. Ještě před snídaní se jdu projít. Jsem vysoko v horách, nikde ani noha, vesnice se teprve probouzí.

Projdu se zhruba kilometr za vesnici směrem ke zasněženým vrcholům a říkám si, že bych tak rád šel i dál, jenže vidím předzvěst horšícího se počasí a předpověď mi bohužel dává za pravdu.

Proto po snídani vyrážím dál na východ zkusit aspoň na chvíli ujet frontě od západu. Dál na východ už jsou hranice s Gruzií. K těm se dostanu příště.