Turecko autem: 6. díl - Zelené Turecko

Turecké černomořské pobřeží má přes 1300 kilometrů, přesto mu Lonely Planet věnuje jen 20 stran. Je to jiné Turecko než většina zná. Zelené a deštivé. A nebo taky ne, když máte štěstí.

Zatímco večer bylo v Samsunu mokro a pod mrakem, ráno je obloha polojasná. V hotelu Kent se setkávám s něčím, s čím pak ještě několikrát v Turecku. Snídaně se podávají v nejvyšším patře, které je celé prosklené. Při dobrém počasí je výhled znamenitý. I snídaně je znamenitá. Trochu se tak vylepšuje dojem z chaotického večera, kdy nejprve byl problém se k hotelu dostat, zaparkovat u něj (mají tři parkovací místa před vstupem) a i komunikace s personálem byla trochu dobrodrůžo.

Ze Samsunu mířím na Yason Burnu, mys, na němž dle legendy přistál Jason s Argonauty na cestě Kolchidy (dnes převážně v Gruzii), kam mířili pro zlaté rouno. Na cestě mě poprvé staví policie. Chtějí pas a techničák, jinak nic. Z podobných kontrol se brzy stane rutina, zvláště na východě země.

Mys není u hlavní pobřežní cesty, ta vede po nové čtyřproudovce jižněji, mimo jiné čtyřkilometrovým tunelem. I proto je na mysu nebývalý klid, tedy aspoň do chvíle, než dojede autobus s turisty.

Dominantou mysu je kostelík z 19. století postavený řeckými osadníky. Když přijedu, je zavřený, ale brzy se vynoří správce a otevře ho pro mě. I když spíš ho asi otevřel, když viděl přijíždět autobus.

Nejsilnější dojem udělá kýčovité množství zeleně kolem. Ne jinak tomu je o kus dál na pláži u vesnice Çaka. Na kilometrové pláži jsme dva. Já i můj z dálky nerozeznatelný společník sedíme v rybářském křesle, svačíme a čumíme do dáli. Na koupačku to zrovna není, ale to nevadí. 

Z klidu mě vyruší až hafan, který se přiřítí a začne se po mě sápat. Asi to nemyslí zle, přesto to zrovna příjemný není. Vytratí se, až když na něho dominantním hlasem zařvu. Zatváří se dotčeně a ustoupí.

Než dojedu do Trabzonu, dobré počasí je to tam a nastupuje černomořská klasika. Předpověď na následující hodiny a dny není zrovna nejlepší, proto se moc v Trabzonu nezdržím.

Navštěvuju jen trabzonskou Hagia Sofia, kostel ze 13. století, jak jinak, přestavěný na mešitu po dobytí Trabzonu osmanskými Turky v roce 1461. Aby toho nebylo málo, na kostelu se podepsali i Rusové, kteří z něj udělali za 1. světové války muniční sklad. V tomto kontextu je překvapující, o jak zachovalou památku se jedná.

Nocleh mám domluvený Meşeiçi Butik Hotel. Už jen cesta k němu je impozantní. Podle Google Maps je to z Trabzonu 48 km, ale více než hodina cesty. Počasí je docela nekompromisní a kvalita cesty rozmanitá. Přesto je to zážitek. Jestli u pobřeží bylo zeleně až to trhalo oči, tady je to ještě někde jinde.

Hotel vede Taifun, mladý borec, co neumí prakticky ani slovo anglicky, ale má hned připravenou překládací appku. Moc se s tím nepáře. Hned po pár větách říká, že když zruším rezervaci na Booking, dá mi slevu a lepší pokoj.

Butik hotel je zařízený perfektně a k večeru jsou výhledy ohromující, navzdory ne úplně optimálnímu počasí. Ptám se, jak je to tady s počasím, jestli jsou některé měsíce lepší než jiné. Odpoví něco v duchu, že kvůli vlhku od moře je tady furt podobně, v zimě chladněji, v létě tepleji, ale počasí se střídá i několikrát denně. Koneckonců je květen a na dohled jsou kopce, které jsou zasněžené, přestože mají sotva 2000 metrů.

Tajfun je dobrý hostitel. Ráno mi připraví velkorysou snídani, dáme selfie a poradí, jak to funguje v klášteře Sumela, kam od něj mířím.

Sumela je bezpochyby největším tahákem široko daleko a jedinou památkou, kde v tomto regionu narazím na větší koncentraci lidí. A to jen proto, že krátce po mě dojede autobus se studenty střední školy.

Jde o řecký klášter založený ve 4. století, dramaticky přitisknutý ke strmé skále. V nedávné době prošel rozsáhlou rekonstrukci a režim se hodně liší od popisu v průvodcích. Konkrétně auto je třeba nechat na placeném parkovišti, nahoru jezdí kyvadlově mikrobusy, stezka hustým lesem je uzavřena, uzavřená je i kaple vedle kláštera.

Podobně jako den předtím odpoledne, nemám moc štěstí na počasí. Lije jak z konve a je vidět jen na pár desítek metrů.

Klášter byl, podobně jako spousta křesťanských památek, v minulosti vystaven vandalismu a úřady jej ponechávaly volně chátrat. Byť se situace pozvolna lepší, a nejen v Sumele, je to docela smutný pohled.

Ze Sumely vyrážím směrem do vnitrozemí. Po pár kilometrech ukáže Turecko zase svoji světlou stránku. Na cestě z Trabzonu do Bayburtu je dvoutubusový 15 kilometrů dlouhý tunel. Ještě není ani na mapě, kterou jsem stahoval týden před odjezem. Na druhé straně je to jako bych přijel do jiné země.

Mířím do Bayburtu a odtud vysoko do hor. O tom příště.