Turecko autem: 5. díl - Z Istanbulu k Černému moři

Navzdory zažité představě, že Turecko je suchá subtropická země, je to zem, kde se klima i počasí střídají rychle. To se dá dobře ukázat i na mé cestě z Istanbulu přes Hattuşaş do Samsunu.

Meziměstské cestování autem je v Turecku jak z jiného světa. Potkává se tu ohromná vyspělost infrastruktury s naprosto minimální vyspělostí tureckých řidičů. Na druhou stranu, jak se v tom naučíte chodit, doceníte, jak rychle se přes Turecko přesouváte.

Z Istanbulu je to do Ankary nějakých 500 kilometrů, přesto, jakmile vytančím z kolon megapole stačí 4 hodiny a už jsem před branami Ankary, protože předimenzovanost tureckých dálnic, které se staví hlava nehlava, téměř zaručuje minimální zdržení na cestě.

Nadto je to i krása na pohled, protože po cestě se několikrát úplně mění vegetace a v nejvyšším bodě se dálnice vyškrábe až na 1600 metrů nad mořem. V okolí Ankary opět houstne provoz a dojem z řidičů převáží nad dojmem z infrastruktury.

Já mířím do města Bogazkale. Není to první volba, tou bylo Safranbolu, které ale v těchto dnech ukazuje, proč se kolem daří zeleni. Bogazkale je proto jasnou volbou, protože se v jeho okolí nachází Hattuşaş, archeologické naleziště tak velké, že po něm mnozí jezdí autem.

Už při příjezdu do Bogazkale je znát, že je to trochu jiný kraj než Istanbul. Předchozí dny jsem se radil, kam jet a kam ne v kontextu voleb. Pinar i Ender, o nichž jsem se zmiňoval v minulých dílech, se shodli na tom, že Centrální Anatolie a černomořské pobřeží jsou regiony, které stojí za prezidentem. “Pokud se tam chceš podívat, naplánuj si to tak, abys odjel ještě před volbami”, říká Pinar. Co si pod podporou prezidenta představit?

Říkali mi, že země je rozdělena a že bez ohledu na výsledek voleb je pnutí ve společnosti  takové, že to smrdí občanskou válkou. Turci, ač jsou často vstřícní a přátelští, mnohdy jsou takoví, jak působí jako národ navenek. Podporovat mnohdy znamená fanaticky podporovat, vlastenectví je spíš šovinismus. A to raději ponechme stranou náboženskou rovinu.

Hotel Baykal, kde nocuju, má od každého něco. Pominu-li hotel ve Fatihu, jde o nejdražší nocleh na celé cestě (30 eur bez snídaně), přesto je to nejhorší doupě, v jakém jsem v Turecku spal. Zhruba padesátiletý Ahmed, který ho vede, je na první pohled fajn borec. Na přivítání nabídne čaj, ukáže studený pokoj, dokonce prohodí pár slov o tom, jak měl kdysi přítelkyni z Československa. Zeptá se, jestli piju alkohol, když povím, že občas si dám, zamračí se a rezolutně poví, že tady nesmím, nikdy, nikde. Nemám z hotelu dobrý pocit. Ani závěsy tu nejsou, takže mi přijde, jako bych spal pod pouliční lampou. V teplákách a s mikinou. Ráno je Ahmed už je zase usměvavý a ukáže, kudy na archeologické naleziště.

Do Hattuşaşe lze dojít od hotelu pěšky. Takhle v květnu lze celé naleziště bez problémů obejít, nicméně je třeba brát v potaz, že je to de facto otevřená krajina, navíc v příkrém svahu. V létě tu bývá běžně 40 °C a to na stráni bez stínu může být jednoduše na kdekoho příliš.

Hattuşaş bylo od 17. století před Kristem centrem Chetitské říše. První osídlení sahají až 8000 let do minulosti, větší rozvoj pak do chalkolitu. Později se ve městě usadili Asyřané, které vytlačili Chetité a na troskách vybudovali své nové hlavní město.

Důvodem, proč se tu střídaly civilizace, je strategická poloha. Chetité město o rozloze 170 hektarů obehnali hradbami. Nejzachovalejší část, tzv. spodní město, je hned za vstupem do areálu, kde se rozkládal palác, v němž se odehrávaly rituály. V jeho sousedství byly rezidence a administrativní budovy.

O něco výše směrem na jihovýchod jsou Büyük Kale, pozůstatek pevnosti, která sloužila jako královský palác a archív. 

Celkový pohled na město se nabízí až z úplného vrcholu. Tady je i nejzachovalejší část hradeb. V úplném vrcholu hradeb je sedmdesátimetrový tunel pod umělým návrším dlouhým 250 metrů a vysokým 30 metrů. Tunel působí trochu děsivě, protože jde fakticky o na sebe volně ložené kameny. Na konci tunelu je tzv. brána země se sochou sfingy.

Právě tady, u tunelu, potkávám poprvé někoho dalšího. A hned jsou to Češi. Rodák z Plzně, s plzeňským pivem v ruce, pracuje v Ankaře a hostí v Turecku svoje přátele. Naleziště projíždějí autem.

Na závěr nelze opomenout symbol města, kterým je lví brána. Jde o nejzachovalejší část fortifikace města se dvěma sochami lva na vnější straně. Na rozdíl od sfingy, která byla nahrazena kopií, jsou sochy lvů na lví bráně původní.

Prohlídka Hattuşaşe (pěšky) zabere minimálně 2 a půl hodiny. Navíc, tím to ještě končit nemusí. O několik kilometrů dále je Yazilikaya, svatyně Chetitů s dvěma galeriemi reliéfů vytesanými do skály.

Potom, co si projdu Yazilikaya, s osmi kilometry v nohách sedám k altánku na oběd. Tady po chvíli potkávám polskou rodinku. Míří opačným směrem, zpátky do Evropy. Vyměňujeme si postřehy, kam jet, kam ne, kde hledat předpověď počasí, nabídnou mi meloun, já jim dám kartu na istanbulské metro.

Jsem právě na rozcestí. Jet do Kappadokie nebo na sever k moři. K nemalému překvapení je to černomořské pobřeží, co má na následující den lepší počasí. Není to jen tak ledajaké rozcestí. Zatímco cesta do Kappadokie znamená dostat se do regionu, kde je toho mnoho k vidění a nabízí se, že následně se začnu otáčet zpátky na západ, cesta k Černému moři vede spíše k dalšímu vzdalování až směrem ke Kavkazu. V hlavě si promítám místa, která může stát za to navštívit a nakonec volím odvážnější variantu a rezervuju hotel v Samsunu.

Následující kilometry na mě působí jako z jiného světa. Zjišťuju, že všechny páteřní silnice, ekvivalent našich jedniček, jsou čtyřproudé. Kdyby se za každým rohem neměnilo počasí a já co chvíli nezastavoval na focení, těch 200 kilometrů by se dalo projet za 2 hodiny.

Krajina se rychle mění a počasí taky. Chvili je sucho, chvíli lije, že stěrače nestíhají. Posledních pár kilometrů je solidní sešup, na dvaceti kilometrech 600 výškových metrů dolů. Na konci toho všeho je jeden a čtvrt milionový industriální Samsun, největší město na černomořském pobřeži.

Je to zase něco dost jiného. Samsun je spíše městem průmyslovým, než pěkným. Památek pomálu, ošuntělosti nemálo. Místní jsou evidentně hrdí na svůj fotbalový tým, že hraje druhou ligu nevadí. Zapamatovatelná je i vůně rybiny na každém rohu.

V Turecku uvidím i půvabnější místa, přesto Samsun je skvělým strategickým bodem a dobrá předpověď na následující den je velkým příslibem.