Turecko autem: 2. díl - Příjezd do Istanbulu

Hned za hranicemi s Bulharskem je trochu jiný svět. Chystám se strávit pár dní v Istanbulu. Nejprve je ale potřeba se tam dostat.

První výzva za hranicí je zaregistrovat se do HGS. Jde o mýtný systém, kdy si účet nabijete kreditem a ten se vám strhává podle průjezdů mýtnými branami, které jsou obvykle bez závory. Má to výhody i úskalí.

Mezi výhody se řadí, že se nezdržujete na mýtnicích, že můžete jít s kreditem i do mínusu, dokonce si HGS nemusíte pořídit hned na hranici, ale po celých 15 dní můžete být beztrestně v mínusu. Nevýhodou je, že HGS koupíte jen za hotové a to ani ne všude, kde se píše (píše se že bankách, na poštách a na čerpacích stanicích, ale reálně je to najisto jen na velkých poštách). Nadto neexistuje žádná kalkulačka poplatků, poplatky za jednotlivé úseky se mění v čase a aktuální zůstatek se sice dá najít online, ale je to docela dobrodružství. Rada proto zní, kupte HGS až v Istanbulu a pak po čase na jiné velké pobočce pošty ověřte, na čem jste.

Za hranicemi to před příjezdem do Edirne vypadá jako v lunaparku. To asi nepřekvapí. První větší změna přichází na čerpací stanici. Litr benzínu stojí zhruba euro, nenatankujete si ho ale sami a ještě než vůbec na tankování dojde, zaregistruje obsluha do systému vaši SPZ. Druhá velká změna je, že dálnice mají tři proudy každým směrem, je na nich oficiálně omezena rychlost na 140 a jezdí se na nich hlava nehlava. Jinými slovy pravidla pro pohyb na dálnici, ať už jsou jakákoli, tu pozbývají relevanci. Předjíždí se zprava, kamiony využívají všechny jízdní pruhy a omezení rychlosti je spíš formalita

Příjezd do Istanbulu je pompézní. Je to největší evropské město. Rozkládá se sice na dvou kontinentech, ale ze 16 milionů obyvatel je 10 milionů na evropské straně a to na evropské prvenství stačí. Přijíždím ve všední den k večeru, takže hustá doprava jede především proti mně. Hladce se dostanu až do Fatihu, starého Istanbulu, kde.. poslední 3 kilometry mi vezmou hodinu.

Na následující tři noci mám ubytování v Galley Hotel, 15 minut pěšky od Hagia Sofia. Se zajištěným parkováním zní 95 eur dohromady pro sólo cestovatele jako skvělá nabídka. Mám štěstí na pokoj do jednosměrky, kde parkuju, takže je tu i docela klid. Na druhou stranu je Kennedyho bulvár s nájezdem do Bosporského tunelu s hustým provozem ve dne v noci.

Ještě večer vyrážím za největším highlighty Istanbulu. Hagia Sofia i Sultanahmet camii, známá jako Modrá mešita, jsou nádherně nasvícené. Jako do každé mešity, i sem je vstup zdarma, a moc se tam nemá lozit při modlitbách. Protože je večer, nejsou před památkami velké tlačenice.

Sultanahmet camii je v podstatě plagiátem slavnějšího souseda. Je to kolosální dílo s poměrně světlým interiérem. Dojem z prostoru trochu kazí závěsné systémy pro osvětlení umístěné zhruba 3 metry nad podlahou. To je ale bohužel všude, i v Hagia Sofia. 

Ta byla donedávna muzeem, jenže z rozhodnutí prezidenta se stala opět mešitou. A to je neštěstí. Nejen, že se nedostanete na horní galerii plnou cenných mozaik, poznamenaná je i veřejně přístupná část - podlaha je pod kobercem, obrazy sundané, nadto je to mešita, takže ženy nemají přístup ani do velké části toho mála, co je přístupné.

Je 8 večer a protože má Turecko standardní čas, je už venku při začátku května tma jak v pytli. Město se vylidnilo, přesto se občas vynoří nějaký obchodník s průpovídkou ve stylu: “už si viděl můj obchod” nebo “mám pro tebe ohromnou nabídku”. Turistu si tu nespletou ani potmě. Přesto je město klidné. Ráno to bude jiný šrumec. O tom příště.