Turecko autem: 19. díl - Okolo Dardanel

Zatímco Bospor s největším evropským městem Istanbulem je hojně vyhledávaný, Dardanely jsou trochu opomíjeny, ač mají dost co nabídnout.

Potřebuju urychlit odjezd, a tak za sebou nechávám Izmir, poloostrov Çeşme i Pergamon. Je to trochu škoda, ne že ne, ale v časové tísni raději dávám přednost poklidné projížďce kolem pobřeží s výhledy na řecký Lesbos, než abych se hnal od památky k památce.

Výběžek pevniny zasahující až do těsné blízkosti ostrova Lesbos se nazývá Biga, resp. poloostrov Biga. Navzdory své poloze je to poměrně zapomenutý kraj, což zvláště vynikne, když se páteřní komunikace odkloní do vnitrozemí směrem k Çanakkale.

Je to kraj plný zpustlých vesnic, které musely opustit zdejší řecké komunity po 1. světové válce. Památek je spíše pomálu a za větší pozornost stojí asi jen Assos, pozůstatky antického řeckého města na vysokém skalním ochozu nad divokým pobřežím. Na poloostrově Biga jsou v hlavní roli především výhledy na středomořské pobřeží a krajinu kolem.

Pevnina končí v Babakale. Babakale je ospalou vesnicí u nejzápadnějšího bodu Anatolie. Tomuhle zapadákovu dominuje pevnost, která má svérázný primát poslední pevnosti, kterou osmanští Turci postavili v Anatolii. Obvodové zdivo je sice zrekonstruované, ale uvnitř hradu není nic, proto je to zase spíš jen o těch výhledech.

Tenhle bohem zapomenutý kraj má ale i své nezaměnitelné přednosti. Při západním, méně divokém, pobřeží je spousta opuštěných pláží se zlatavým pískem. V klidu si proto můžu dojet až k pláži. Kolem nikde nikdo. Nakonec se mi podaří najít i otevřený podnik a dát si Balik Ekmek za 70 lir.

Původně jsem se chtěl podívat i do Tróje. Jenže tento plán dostává trhliny. Dochází mi čas a všude se dočítám, že na Tróju je třeba si vyhradit aspoň půl dne, prvně navštívit muzeum a až pak se vydat na naleziště. Nadto nevím, co bude obnášet přejezd přes Dardanely, proto raději nechávám Tróju na příště.

Dardanely lze překonat dvěma způsoby. Kyvadlový trajekt z Çanakkale na poloostrov Gallipoli jede zhruba 15 minut. Stačí dojet do přístavu a už to jde jako na drátkách. Cena za auto a pasažéra je 150 lir. Jen je třeba brát v potaz, že berou pouze hotovost. Vedle toho je o 30 kilometrů severně dálniční most, otevřený v roce 2022. Jde o nejdelší visutý most na světě s rozpětím více než 2 kilometry, volnou výškou 70 metrů a absolutní výškou 334 metrů. Je to další z těch šílených tureckých projektů, který ohromí každého, kdo má inženýrského ducha. A mýtné stojí jen 200 lir. Já volím trajekt, protože si chci projet poloostrov Gallipoli a na most se podívat z pevniny.

Gallipoli má naprosto zásadní roli v příběhu moderního Turecka. V roce 1915 se na poloostrově odehrála téměř rok trvající bitva. Přestože Turci nakonec válku prohráli, Gallipoli berou jako své obrovské vítězství, protože se ubránili snahám Britů ovládnout Marmarské moře, potažmo Istanbul. Vítězství také silně upevnilo pozici Mustafy Kemala, pozdějšího prezidenta, který je vnímán jako ten, co vyvlekl Turky z chaosu rozpadající se Osmanské říše.

O dopadech bitvy by se dalo psát dlouho. Osmanské Turecko bylo oslabeno, dohromady padlo na půl milionu vojáků, bitva zahýbala i politickým děním v Británii a, částečně v kontextu arménské genocidy, vedla k určitému přeorientování britů na Blízký východ. Koneckonců o tom je z velké míry příběh Lawrence z Arábie, potažmo celé poválečné dějiny regionu.

Dnešní Gallipoli lze vnímat jako obří otevřené muzeum na území národního parku. Hřbitovy, pomníky a pevnosti jsou na každém kroku. Mezitím vším jsou borovicové lesy, opuštěné pláže a zátoky, a taky vinice. Gallipoli se stalo svého druhu poutním místem. Z dvou set tisíc padlých britských vojáků jich celá řada byla z Nového Zélandu, Austrálie, Indie nebo Newfoundlandu. I z těchto důvodů si tu moc nepřipadám jako v Turecku.

Když se dostávám po hlavní silnici k druhé straně visutého mostu, už je půl šesté odpoledne. Je předvečer druhého kola prezidentských voleb a uháním do Kirklareli, posledního města před hranicí s Bulharskem.

Během dalších čtyř dní se pak přes Ruse, Bukurešť, Salina Turda, Košice, Tatry, Návsí u Jablunkova a Pustevny vracím zpátky do Brna.

I o tom by se dalo psát, ale to zase někdy příště.

Tímto příběh cesty končí. Příště ještě shrnu praktické rady a postřehy z cesty.