Turecko autem: 18. díl - Pamukkale a Efes

Dva z nejprovařenějších turistických cílů v Turecku by asi nebylo úplně fair ignorovat. Jak k Pamukkale a Efesu přistoupit? Co čekat? A co naopak ne?

Když 24. května přijíždím do Pamukkale, působí spíše ponuře. Jsou čtyři odpoledne a je pod mrakem. Je mimo hlavní sezónu, proto jak odjely autobusy s turisty, město se vylidnilo. Mimosezónně působí i nabídka v Bellamaritimo Hotel - za 16 eur nocleh se snídaní.

A teď, co dál? Po krátkém dešti jdu obhlídnout terén. Hlavní atrakce, travertinové kaskády, je hned v sousedství městečka. Do areálu jsou tři vstupy. Hlavní vstup je od hlavní ulice, otevírá ráno v 8 a je nejsnáze přístupný. Severní brána také otevírá v 8 ráno. Ta sousedí s areálem antického města Hierapolis, které musíte projít, abyste se ke kaskádám dostali. Jižní brána je nejstrategičtější, protože je to ke kaskádám i k nalezišti podobně daleko a není třeba se škrábat do kopce. Nadto otevírá už v 6:30 ráno. Plán na další den je jasný, tím spíš, že ráno má být jasno.

Velkou část odpoledne strávím v Hierra Coffee & Tea House Restaurant. Prve mi řeknou, že mají zavřeno a že si můžu udělat rezervaci na večer, ale nakonec se nad mýma smutnýma očima slitují a vezmou mě na milost. Je to ohromující podnik. To, co zanechá dojem, je servis a výzdoba. Na zdi visí vlajky na počest hostů, kteří podnik navštívili. Když přijde host, který se s žádnou z nich neidentifikuje, pověsí další vlajku. I kvůli té “identifikaci” nevisí na zdi jen vlajky států, ale třeba i Wales, EU nebo Macao. Domácí vypráví, že od určité chvíle začali hosté k vlajkám přilepovat bankovky se vzkazem. Českou bankovku nemám, tak věnuju alespoň Nikolu Teslu ze Srbska.

Döner a Yaprak Sarma úplně tak ohromující nejsou, je to spíš fast-foodovka. Jenže když nakráčí pan domácí s tácem, vyskládá přede mě do půlkruhu 18 omáček a pustí se do výkladu, dostane to úplně jiné kouzlo. Jasně, nejsou to domácí omáčky třeba jak v Nett’s BBQ v Brně na Kollárové, je to výběr z nabídky nejbližšího supermarketu, ale to až tak nevadí. Jde o styl.

Ráno v 6:30 jsem v pozoru u jižní brány. Jsem tu v podstatě sám. Ani za parkování neplatím, protože není komu. Do areálu vstupuju jako vůbec první, což má nádech exkluzivity. Exkluzivitu ovšem poněkud kazí ranní mlha i to, že zblízka nevypadají travertinové kaskády zdaleka tak půvabně, jako by jeden čekal při pohledu na propagační materiály. I proto si jdu prohlídnout spíše Hierapolis. 

Hierapolis byl založen Římany v roce 190 před Kristem jako lázně. V průběhu staletí mu byla osudným především zemětřesení a definitivně byl opuštěn v roce 1334. Nebylo to velké město - na délku má Hierapolis pár set metrů a to, co z něj zbylo, stojí především okolo někdejšího hlavního bulváru.

Než dojdu na konec naleziště, počasí se povážlivě zlepší. Je zhruba čtvrt na 8 a já se dostávám do blízkosti severní brány, která ale otevře až v 8. I proto je kolem naprostý klid, nikde nikdo.

Trochu bokem od hlavního dění je římské divadlo postavené v prvním století. Divadlo dokázalo pojmout více než 12 000 diváků a díky rekonstrukci v letech 2009 až 2013 se jedná o jedno z nejzachovalejších antických divadel.

Je osm hodin a vidím první skupiny turistů. Nejvyšší čas se vrátit ke kaskádám. Pod přímým denním světlem už vypadají bílé skály o něco lépe, přesto je to trochu jiný zážitek, než by jeden čekal. Chodí se naboso po poměrně hrubém povrchu, napuštěných bazénků je spíše pomálu a kolem jsou klasické kýče spojené s masovou turistikou. 

Stačí ale sejít o pár metrů níže daleko od naháněčů, kteří vám nabízí vyfocení v kostýmu s křídly, a dají se najít místa, kde si lze v klidu smočit nohy ať už v korytu s teplou vodou nebo v bazéncích se studenou.

Když z areálu odcházím, je půl 9. Na parkoviště přijíždějí další a další autobusy, zatímco já mířím zpátky na hotel. Na snídani.

Z Pamukkale je to jen dvě hodiny cesty autem do Selçuku. V sousedství Selçuku je Efes, nejzachovalejší starověké město v Anatolii a jeden z nejvytíženějších turistických cílů v Turecku.

Kdekomu ve spojení s Efesem vyvstane chrám bohyně Artemis, jeden ze sedmi divů světa. Jenže s ním je to trochu problematické. Z divu světa, chrámu, který míval 127 sloupů, nezbylo prakticky nic. Záplavy a plundrování způsobily, že dnes sice víme, kde chrám stál, ale místu dnes dominuje jen jeden demonstrativně vztyčený sloup. Ale i proto je tu klid, což se rozhodně nedá říct o hlavním nalezišti.

Přesto, Efes je tak pompézní, že mu leccos odpustíte. O Efesu toho bylo napsáno mnoho a je, více či méně, detailně zpracovaný v podstatě v každém průvodci. Proto jen ve stručnosti zmíním, že highlighty jsou divadlo, které pojmulo až 25 000 diváků, knihovna z 2. století a terasovité domy, kterými procházíte nahoru a dolů po lávkách.

Já do areálu zamířil až po třetí odpoledne. Obecně vzato, vyplatí se tu být hned ráno nebo naopak až ke konci dne. Ráno ale nebude tolik prostoru si v klidu projít areál. Na to jsou potřeba alespoň tři hodiny. Ke konci dne může být hodně teplo, na druhou stranu s postupem času se areál vylidňuje, zvláště v horní části.

Dlužno dodat, že Selçuk není jen o Efesu. Nad městem se tyčí pevnost s bazilikou svatého Jana v jejím sousedství. Baziliku nechal postavit císař Justinián v 6. století na počest svatého Jana Evangelisty, který navštívil Efes dvakrát, poprvé v roce 37 s Pannou Marií. Byl to kolosální areál, ze kterého dodneška nezbylo mnoho, nicméně i to málo stojí za návštěvu.

Vedle toho pevnost nad bazilikou působí trochu stroze. Zrestaurované je jen obvodové zdivo a mešita, do které není přístup. I přesto stojí za to vylézt až na vrchol především pro výhled na okolní kopce.

Můj čas v Turecku se chýlí ke konci. Na druhý den budu opouštět asijskou část přes průliv Dardanely. O tom příště.