Turecko autem: 16. díl - Şanliurfa a Gaziantep

Do tohoto regionu jsem jet původně nechtěl. Tím spíš ne mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Nakonec se ale ze dvou velkoměst při hranicích se Sýrií vylouply highlighty mé cesty.

Urfa je městem proroků. Podle legendy byla domovem proroka Abrahama, klíčové postavy všech třech hlavních monoteistických náboženství. Mimo Abrahama, který se zde měl narodit a svést souboj s králem Nimrodem, je město spojeno i s příběhy proroka Joba, Izáka, Jákoba, podle legendy tu byl i Mojžíš a Jethro. Hodně příběhů se v Urfě potkává a protože jsou stěžejní i pro islám, je kolem toho náležitá pompa.

Urfa je nejen opředená legendami o prorocích. Významnou roli hrála z hlediska geopolitiky po celých deset tisíc let své existence. Nakonec svůj přídomek Şanli (slavná) získala za svůj vzdor proti Britům a Francouzům za 1. světové války. Město je to stísněné a chaotické, a to i v kontextu regionu. Pohyb autem po městě je hotový horor a domluva s domácím v Hotelu Hasbahan je hrozná. Stačí ale protančit starými úzkými ulicemi ke Gölbaşi a prvotní dojem je pryč. Právě tady je centrum veškerého dění ve městě. A i večer je tu nebývale rušno.

Na bližší průzkum se vydávám až ráno. Na poměrně malém prostoru jsou vedle sebe všechny významné pamětihodnosti. Především jde o Mevlid-i Halil Camii, měšitu postavenou podle legendy vedle jeskyně, kde se narodil Abrahám (Ibrahim Magarasi) a Balikligöl - bazén plný kaprů, jenž měl vzniknout, když Bůh zachránil Abraháma, kterého chtěl upálit asyrský král Nimrod. To je ten, co postavil Babylonskou věž.

Na skalním ochozu nad nimi tyčí pevnost, kde toho ale není mnoho k vidění, krom samotných výhledů. Severním směrem od Gölbaşi je nekropole a muzea, která jsou toho času uzavřená. Východním směrem je pak Bazar, ten asi nejbizarnější, co jsem v Turecku viděl, kde vás od pekařství a železářství dělí doslova pár kroků. Navíc je to jediný bazar, kde jsem viděl obchod se střelnými zbraněmi.

Vše je v Urfě na pětníku, proto se dají pamětihodnosti obejít za pár hodin a nemám ani pocit, že jsem město ošidil. Co bohužel ošidit musím, je Göbeklitepe, které je jen pár kilometrů za městem. Nejvýznamnější archeologické naleziště v regionu je nejstarším neolitickým nalezištěm vůbec. O jeho stavitelích a obyvatelích Göbeklitepe se toho neví mnoho, nicméně mohlo jít o předchůdce pozdějších zakladatelů prvních starověkých měst v Mezopotámii.

Göbeklitepe jsem bral jako jeden z hlavních cílů své cesty. Bohužel se na naleziště nedostanu ani nadvakrát - v pátek 19. května je státní svátek a už na příjezdu mě přivítá dlouhá kolona aut, nejinak tomu je o den později, kdy svou roli sehrává, že je prodloužený víkend.

Místo toho mířím do Harranu, zhruba 50 kilometrů jižně do Urfy, města, které je jedním z nejdéle permanentně obývaných míst na zemi. Už od sumerských dob se jednalo o klíčovou obchodní křižovatku v regionu. Během staletí se tu vystřídali Chetité, Asyřané, Babyloňané, Peršané, Řekové, Římané, opět Peršané a Arabové. Za ty roky byl Harran spoustakrát vypleněn, naposledy ho měli na svědomí v roce 1260 Mongolové, po nichž zůstal starý Harran na dlouho opuštěn.

Ze starého Harranu toho mnoho nezbylo. Přesto se zachovala velká část původních hradeb, proto lze rozpoznat, o jak kolosální opevnění se do středověku jednalo. Starý Harran má dnes tři dominanty. Od 8. století v Harranu sídlila první islámská univerzita. Její vykopávky lze prohlédnout jen přes plot, protože v nich probíhá archeologický výzkum.

Částečně přístupná je, původně chetitská, pevnost, která z velké části pochází z 11. století. Pevnost se dlouhodobě rekonstruuje, nicméně by měla být brzy plně přístupná. Já se do pevnosti dostal díky průvodci, se kterým jsem v Harranu strávil zhruba dvě hodiny.

Hlavní dominantou Harranu jsou pak především úlové domy. Poměrně neobvyklá struktura s kónickou střechou není k vidění jinde v Turecku a i mimo něj jde o poměrně neobvyklý koncept. Tyto hliněné domy mají zdi tlusté až půl metru a ze své podstaty mají velice omezenou životnost, proto je potřeba je opravovat  prakticky každý rok. Ve vrcholu střechy je otvor, který umožňuje přirozenou ventilaci, případně odvod spalin, a díky tlustým zdem je v interiéru stabilní teplota napříč celým rokem.

Domy podobné konstrukce nejsou jen v Turecku. Můj průvodce vypráví, že před staletími navštívil město italský kupec, který byl úlovými domy natolik fascinován, že koncept okopíroval v Apulii ve městě Alberobello. V Itálii je ale populární teorie, že tento koncept se rozšířil, protože budovy byly snadno rozebíratelné, což mělo sloužit k “daňové optimalizaci”. Jinými slovy, když výběrčí odjel, dala se struktura rychle obnovit. Jak to bylo těžko říct.

S Harranem jsou spojeny samozřejmě i biblické příběhy. Ve městě měl pobývat prorok Abrahám, jeho syn Izák (to je ten, co měl být obětován), i vnuk Jákob. Podle legendy se Jákob uchýli do Harranu do vyhnanství, zamiloval se do Rachel, dcery strýce, strýc mu ale řekl, že ji dostane až po sedmi letech služby. Dál už se výklady značně rozchází.

Ale není to jen o biblických příbězích. V Harranu a jeho okolí se psaly dějiny. Koneckonců dokládá to i celá řada nalezišť v okolí (Bazda, Göktaş, Şuayip), které nemám čas ani sílu navštívit. Dnešní realita je trochu méně pozitivní. Z Harranu je zapadákov v geopolitickém a klimatickém kotli. Zem je vyprahlá a přes léto šplhají teploty vysoko nad 40 stupňů, zatímco místní jsou téměř exitečně závislí na příjmech z turismu. Nadto kolem narážím na klasické vrtochy a proto si tu kdekdo může připadat jak na smeťáku.

Ne, že bych nemohl návštěvu Harranu doporučit, ale není to pro každého. I blízkost hranic se Sýrií může kdekoho zneklidnit. Koneckonců do Rakky, někdejšího centra Islámského státu to není ani 100 kilometrů.

Moje další kroky vedou do Gaziantepu. Jeho název má podobnou historii jako v případě Urfy. Původní název byl Antep, předpona Gazi znamená v turečtině veterán. Za posledních 100 let prošel Gaziantep obrovskými změnami. Do 1. světové války šlo o kosmopolitní město s silnými arménskými, uzbeckými, židovskými a evropskými komunitami. Arméni byli pobiti a zbývající komunity vyhnány. V roce 1927 mělo město sotva 40 tisíc obyvatel z toho 95 % tvořili Turci. Dnes má Gaziantep bezmála 2 miliony obyvatel, čtvrtinu tvoří Kurdové a čtvrtinu Syřané, z nichž mnozí příšli v průběhu občanské války.

Na začátku roku 2023 se o tomto regionu mluvilo každý den v souvislosti se zemětřesením s více než 50 000 oběťmi jen na turecké straně. Některé novinářské zkratky mohly vyvolat dojem, že je to právě Gaziantep, který je centrem zkázy. Koneckonců i já nabyl dojmu, že bude lepší se mu raději vyhnout.

Jenže realita je trochu jinde. Nejpostiženější byly provincie Hatay a Kahramanmaraş, kde šly oběti do desetitisíců, byť v nich žije méně obyvatel než v samotném městě Gaziantep. Sám Gaziantep byl také silně zasažen, ne že ne. Jenže tím, že jde o výkladní skříň regionu, a s bezmála dvěma miliony obyvatel tu žije i mnoho voličů, úsilí vynaložené na obnovu města bylo enormní. A tak zatímco v nejzasaženějších regionech bydlí lidé ve stanech dost možná ještě dnes, v květnovém Gaziantepu jste museli vědět, kam se podívat, abyste našli výraznější stopy po zemětřesení.

A tak Gaziantep žije na první pohled skoro jako by se nic nestalo. A rozhodně stojí za návštěvu. Centrem dění je bazar. Trademarkem Gaziantepu jsou ořechy, především pistácie. Na bazaru se s nimi setkávám snad ve všech podobách, ať už jde o nezpracované pistácie, pistáciové pasty, pistáciová káva (s kávou to má společný jen způsob přípravy), pistáciové koláče (katmer) nebo pistáciové zákusky všeho typu.

Druhým mým highlightem v Gaziantepu je Metanet Lokantasi. Podnik jídelnového charakteru v sousedství bazaru se specializuje na bayran, místní skopovou polévku s rýží podávanou obvykle na snídani nebo na oběd. S domácí pitou je to nečekaný klenot za pár lir. Jen je třeba dát pozor, abyste se nespálili.

Mým hlavním cílem ale je Zeugma Mozaik Müzesi s obrovskou expozicí mozaik přesunutých z antického naleziště Zeugma, předtím než bylo zatopeno přehradou Birecik na řece Eufrat. Jde o největší expozici mozaik na světě, podlahových i nástěnných, z nichž mnohé jsou tak velké, že je lepší je fotit z druhého patra.

Sbírka je to ohromující i pro mě jako laika. Nejcennějším exponátem je mozaika přezdívaná “Cikánská dívka”, která stojí trochu bokem od zbývajících a je doplněna o detailní popis procesu restaurování mozaik.

Míst k navštívení se nabízí ještě vícero, například archeologické muzeum, jenže můj den v Gaziantepu se chýlí ke konci a je čas se přesunout. Tentokrát o pořádný kus až do města Anamur při pobřeží, naproti Kypru. Čeká na mě turistické Turecko.