Turecko autem: 13. díl - Vanské jezero

Největší jezero v Turecku je vyhledávaným cílem pro své krásné scenérie a příznivé klima ve vysoké nadmořské výšce. Ale nabízí toho ještě mnohem víc.

Po ohromující ale i děsivé exkurzi na konec Turecka působí Vanské jezero a jeho přilehlé okolí jako oáza klidu. Se 3 713 kilometry čtverečními má jezero rozlohu asi jako Zlínský kraj až na to, že je v nadmořské výšce 1 646 metrů obklopené vrcholy tyčícími se hodně nad 3 000 metrů nad mořem. Klima je poměrně suché, přes léto je tu téměř záruka slunného počasí za příjemných teplot a ani zima u nezamrzajícího jezera nebývá drsná. Květen se řadí k deštivějším měsícům, i proto jsou kolem jezera koberce trávy kam až oko dohlédne.

On ten klid je ale jako obvykle zdánlivý. Od 9. století před Kristem byl Van centrem Urartského království, vůbec prvního arménského státního útvaru. Přestože nástupnický stát později mocenské centrum přesunul do Tigranekertu (dnes Diyarbakir), až do první světové války ve městě žila arménská majorita a město bylo centrem arménské křesťanské kultury.

Jenže staré město srovnali se zemí za první světové války Rusové a arménskou komunitu zdecimovala genocida. Po válce bylo postaveno nové město dále od jezera, to bylo ale zničeno v roce 2011 při zemětřesení. I proto výhled z terasy Hotelu Dosco, v němž nocuji, je sice pompézní, přesto je to pohled na moderní zástavbu.

Ze starého Vanu je dnes vidět jen zrenovovaná citadela a několik osamocených budov v její blízkosti. Ještě večer vyrážím k citadele. Bohužel ji zavírají už v šest hodin. Projdu se alespoň kolem severního úbočí.

Po cestě zpět navštěvuji dva nečekané klenoty Vanu. Tím prvním je chovná stanice vanských koček. Bílé kočky jsou typické tím, že mají výraznou heterochromii, tedy že mají každé oko jiné barvy. Proto jsou poměrně vzácné a v USA a Západní Evropě se mnohdy nabízejí za nižší desítky tisíc dolarů.

Druhým velkým překvapením je Aşiyan Ev Yemekleri, kurdská restaurace, která za pár peněz nabízí snad všechny bizarní kurdské speciality. Dávám si Çömlekte güveç, jemně pikantní beraní stew, a Mumbar, dlouhou jehněčí klobásu plněnou směsí rýže a mletého masa.

Ráno zkouším opět štěstí na citadele. Citadela je pompézní a přestože uvnitř vlastně není nic k vidění, stojí za to sem vyrazit kvůli výhledu do okolí. Vidět je téměř celé jezero. Na sever od jezera se s 4 058 metry tyčí samostatně stojící zasněžený vulkán Süphan Dagi, na jih od jezera je masiv s vrcholy zahalenými do mraků.

Pro dnešek mám komfortní časovou rezervu. Protože se počasí lepší, jen tak pro potěšení oka se vydávám k Bahçesaray Gedigi, průsmyku, který je s 2 994 metry nejvýše položenou vyasfaltovanou silnici v provincii. Za tímto výletem není žádná hlubší myšlenka, je to jen zajížďka v duchu “cesta je cílem”.

Po cestě beru hned dvakrát stopaře. Poprvé je to babka, co žádá, abych ji vzal do vesnice na kopci. Naznačuje, že je stará, že na nohy nemůže a že jí tím moc pomůžu. Je to ani ne 500 metrů, tak proč ne. 

Když se vracím k Vanskému jezeru mávají na mě dva starší elegáni, že jedou do Vanu. Snažím se jim vysvětlit, že můžu vzít jen jednoho, ale jsou tak strašně nedobytní, že nakonec vezu oba. Vepředu. Je to trochu děs. Nerozumíme si ani slovo, mladší z nich má řadící páku pod kolenem a sedí na ruční brzdě. Mám z toho trochu strach, ale dobře to dopadne a ještě dáme selfie.

Tím největším klenotem regionu je ostrov, na němž je Akdamar Kilisesi, zrestaurovaný arménský klášter. Zážitkem je už jen cesta k němu. Zhruba dvacetiminutovou plavbu zajišťují kyvadlově dvě lodě, za 50 lir zpáteční lístek, k tomu 150 lir za vstup do areálu.

Kostel byl postaven mezi lety 915 a 921, v roce 1131 byl rozšířen na klášter. Budova se skládá ze dvou částí, gavitu a hlavní části o půl patra výše. V kostele jsou zachovalé fresky, ale kvůli specifickému uspořádání a nedostatku světla se v interiéru špatně fotí. Nabízí se otázka, čím to, že uprostřed jezera je zachovalý arménský kostel. Odpověď je prostá: Jeho renovaci zafinancovala Arménská vláda.

Nejde ale jen o kostel. Dalším hlavním hrdinou je ostrov sám a jeho okolí. Vedlejšími hrdiny jsou všudypřítomní racci. Ty jsem v takových počtech úplně nečekal mezi kopci v nadmořské výšce bezmála 2000 metrů.

Krásou na pohled jsou i následující kilometry směrem k Tatvanu. Silnice se nakrátko vzdálí od pobřeží aby se zanořila do tunelu. Ten jde ale objet po staré silnici, která se škrábe k průsmyku ve výšce 2 200 metrů nad mořem. Za ním je krajina zelená až to trhá oči. Dojem kazí jen dráty vysokého napětí.

V nejzápadnějším cípu jezera je město Tatvan. Do Tatvanu míří vlak z Ankary. V přístavu se nalodí vagóny na trajekt, který je přepraví za 4 hodiny do Vanu. Odtud zase na koleje a směrem do Íránu. Mnoho cestovatelů použije trajekt jen kvůli tomu zážitku.

Mohl bych pro dnešek končit v Tatvanu, ale já mám pro dnešní noc vytipovanou jinou destinaci. A tak se při podvečeru škrábu na sopku Nemrut, na kterou vede pěkná silnice podél lyžařského střediska.

Nemrut Dagi je v Turecku známý pojem především kvůli archeologickému nalezišti severně od Şanliurfy, které je pohřební mohylou obklopenou obřími sochami hlav. Tohle není to místo. Já mířím do nitra stratovulkánu, na jehož dně je největší jezero svého druhu na světě.

Nitro vulkánu je prostorem, který se nedá dost dobře zachytit. Kaldera má průměr až 9 kilometrů a krom velkého studeného jezera má menší s termálním pramenem a několik dalších na druhé straně kráteru. V centru tohoto obřího dómu si připadám jak ve ztraceném světě. Je to tak velký prostor, že má i svoje vlastní mikroklima.

Rozhodnu se přenocovat. Na divoko. Podle předpovědi má být do rána asi šest stupňů nad nulou. Jenže ještě než úplně zapadne Slunce, mám pocit, že už je chladněji a tak raději beru z auta vše, co by se mohlo hodit. Noc je jasná, světelný smog s ohledem na blízkost města není až tak hrozný.

Ale ta kletra. Ráno to nevydržím a vstávám ještě před úsvitem. Startuju auto a vyskočí na mě, že jsou venku tři pod nulou. Půl hodiny nevylezu z auta jaká je mi zima. Nakonec se hecnu a jdu to rozhejbat, protože se začíná rozednívat.

Zažil jsem i lepší noci, ale nakonec si říkám, že to za ty útrapy stálo. Vyrážím vstříc hraně kráteru, abych se trochu ohřál ranním Sluncem a našel to správné místo na snídani. Teplota roste, světla přibývá.

Je šest ráno a já mám ten správný spot. Je to kýč jak bič. Teplota už vzrostla na velkorysé 3 °C. Už si troufám být venku nehybně.

Po snídaní mířím dolů do Tatvanu. Po cestě míjím lyžařské středisko. Není to žádná moderna, ale je jediné široko daleko, proto místní asi necítí kdovíjaký konkurenční tlak.

Když sjedu do Tatvanu, teplota už je 10 °C. A to je teprve 7 hodin ráno. Během pár hodin teplota vystoupá ještě mnohem výš. O tom příště.