Turecko autem: 12. díl - Na konci Turecka

Na úplném konci Turecka je město Yüksekova. Město, které turecká armáda rozstřílela v roce 2016 na maděru. Aneb vítejte v Kurdistánu.

Je den voleb. Yüksekova je město jako žádné jiné. Je skoro 2 000 metrů nad mořem, má přes 100 000 obyvatel a je celé obklopené divokými horami, které sahají až nad 4 000 metrů. Jeden by skoro řekl, kde jsou turisti?

Je spousta důvodů sem jet a ještě větší spousta důvodů sem nejet. Izolovanost města nemá ani v Turecku obdoby. Nejbližším velkoměstem je Van, dobrých 200 kilometrů daleko za průsmykem ve výšce 2765 metrů nad mořem. Můžete přijet ze západu z centrálního Turecka, a pokračovat na východ do Íránu. Tím to hasne.

I proto se stal tento region hnízdem PKK, Kurdské strany pracujících, kterou Turecko i EU označují jako teroristickou organizaci, což vnímá turecká vláda jako dostatečnou záminku k až genocidnímu boji s Kurdy. Nicméně na první pohled je znát, že s ohledem na historický vývoj a vzhledem k zapojení (respektive nezapojení) obou stran do boje vůči Islámskému státu, je situace o hodně složitější, než jak to mnohdy média popisují.

Yüksekova byla za to, že je útočištěm PKK, tvrdě potrestána. Asi jste o tom spíš nečetli, protože současná turecká politická garnitura vynakládá nemalé úsilí ve snaze zabránit tomu, aby západní média rozmazávala jejich aktivity v Kurdistánu.

A dnes? Město je opravené. Mnohde se dočtete, že je tu bezpečno, kolem jsou nádherné kopce, z nichž některé jsou čtyřtisícovky s ledovci, že se do hor organizují výpravy, že se kolem ledovcových jezer pořádají festivaly a tak podobně. Zní to skoro až idylicky, že? Má to samozřejmě háček. Většinou na tom není moc pravdy. Ne že by to byla kampaň nebo cestovatelé chtěli mystifikovat jiné cestovatele. Jen se tu situace mění moc rychle.

Ráno se probouzím v Elite My Garden Otel po téměř probdělé noci. Volební noc byla divoká, spousta lidí na ulicích, vytrubování a petardy. Ráno vyrážím jako obvykle do nejvyššího patra hotelu, kde se podává snídaně. Z výhledu, kterého se mi dostává, zůstává rozum stát. Nemůžu se na to vynadívat.

Stačí popojít pár metrů a podívat se západním směrem. Že ten pohled působí teď povědomě? Moje fotka je pořízena jen pár set metrů od fotky zkázy z roku 2016 o pár řádků výše.

Za těch 7 let se toho ale hodně změnilo a já se trochu naivně těším, že se podívám blíže do hor. Vydávám se směrem k dvěma národním parkům, mezi nimiž vede silnice do města Daglica, které je sice obklopeno kopci, ale reálně je níže než Yüksekova, protože je nad řekou, která odtéká do Iráku.

Už asi tušíte tu past? Tenhle výlet nemá happy end. Za vesnicí Kamişli, jen pár metrů před průsmykem, od něhož se začíná cesta zanořovat do úzkého údolí je checkpoint, na němž se dozvím, že jako cizinec se musím otočit. Jezera, soutěsky a divoké řeky nebudou.

Je to další z mnoha cestovatelských příběhů v cesty po Turecku. Na jednu stranu je Turecko protkané předimenzovanou infrastrukturou a má toho tolik co nabídnout, ale je to pořád Turecko a zvláště na východě musíte počítat s tím, že vám co chvíli vystaví stopku armáda a často vás i otočí. Svým způsobem se není moc čemu divit. Bez velké pozornosti světa tu probíhá (více či méně studená) občanská válka.

A tak se otáčím. Je čas se začít vracet. Zpátky do Brna je to 3 500 kilometrů.

Stačí poodjet o pár metrů dále od místa poslední fotky a vidíte scénu jak z propagačního materiálu.

A o dalších pár metrů dále, je to zase úplně jiná písnička - povrchový důl na pozadí nádherných zasněžených kopců.

Cesty do Vanu se nabízí dvě. Ta po páteřní komunikaci s možnou odbočkou k arménskému klášteru nebo přes kopce se stoupáním až nad 3 000 metrů nad mořem. Času mám hodně tak volím dobrodrůžo. Přece jen už je to dál od hranic.

Silnice, nebo spíš cesta, značená prve jako 30-01 poté jako 65-26, není pro osobáka. Asi by to šlo projet, ale komunikace se každou zatáčkou horší a já jsem sám uprostřed ničeho daleko od domova. Nevlídnost prostředí dokládá i nečekaný útok na moje auto. Už jsem míjel spoustu stád, která chrání agresivní psi, v Arménii jsem po nich musel na odehnání házet kameny, ale že by mi navztekaný strážce stáda zaútočil na auto a podepsal se do nárazníku svými drápy, to je poprvé. Raději to otáčím, byť krajina kolem je krása na pohled.

Po cestě dolů na mě mává dvojice. Holka mě neobvykle pěknou angličtinou žádá jestli můžu vzít jejího bratra s sebou alespoň dolů na páteřní silnici. Není to až tak překvapivá situace, protože kvůli volbám se mnoho Turků přemisťovalo přes zemi, aby mohli doma odvolit. Isha, můj stopař, moc anglicky neumí, přesto pochopím, že míří do Vanu a odtud letadlem do Istanbulu, kde pracuje na letišti pro Turkish Airlines. Jede se mnou dobrých 100 kilometrů až za Başkale, kde odbočuju z hlavní cesty.

Těsně před místem, kde se máme rozdělit, je checkpoint. Přestože je to asi tak poosmé, co mě armáda staví, tentokrát jsem nervózní. Turecky neumím a se mnou je Kurd, co veze velké černé pytle. To zní jako divoká zápletka. Kdo ví, co tam z nich vypadne. Dobře to dopadne a naše cesty se rozdělují. Mířím do vesnice Albayrak. V ní je Aziz Bartalmay Manastiri, tedy arménský klášter svatého Bartoloměje. Respektive to, co z něj zbylo.

Co k tomu říct a neopakovat se? Založen byl patrně někdy mezi 4. a 6. stoletím na počest apoštola, který do Arménie přivedl křesťanství a proto je i patronem Arménie. Dál je to ohraná píseň s tím podstatným rozdílem, že do roku 2013 v těsné blízkosti sídlila armáda a do kláštera nebyl přístup. Dnes je tu mrtvo, spousta odpadků a zbytky žiletkového drátu.

 ..a jeden znuděný kůň.

V sousedství vesnice Albayrak je i minule zmíněná Vandokya. Jenže o té se dozvím až o sto kilometrů později ve Vanu. Proto se při poledni vracím na hlavní silnici, projíždím chudými vesnicemi a podruhé tím stejným checkpointem.

Je to podivný kraj a bylo by toho ještě mnoho, co by se o něm dalo napsat. Těžko se hledají informace, spíš na mě tu a tam něco vykoukne. Střídají se místa nádherná s místy děsivými a zbořenými.

Jak se blížím k Vanu je poznat, že se vracím do trochu civilizovanějšího Turecka. Ale s Kurdy se ještě potkám, a bohužel to bude opět v podobném duchu - ohromující a depresivní zároveň.