Východní Turecko je bohem zapomenutý kraj, kde těm nejzajímavějším místům musíte trochu naproti. Někdy i pár kilometrů pěšky. Začneme od Karsu.
Do Karsu přijíždím z Ani za tmy. Na pohled je to spíše město se strategickou polohou než s půvabem. Má za sebou poměrně pestrou historii - bylo hlavním městem Arménie, než se jim stalo Ani. Potom přišli Seldžukové, Gruzincí, Mongolové, opět Gruzínci, Tamerlan, Turečtí Osmani, Peršané a opět Turci, kteří se o něj posledních dvě stě let více či méně přetahují s Ruskem. Mezi tím vším byla spousta zemětřesení.
Moje první kroky vedou do Hanimeli Kars Mutfagi, restaurace, která si ve městě podmanila Tripadvisor a je tak trochu gruzínská. To překvapí, protože Gruzínce a Armény aby tu člověk pohledal. Ptám se, co je jejich největší specialita. Slečna pyšně ukáže na Karskou husu, s přehledem nejdražší jídlo na lístku. Odvětím, že jsem ji měl den předtím (v Çildir Gölü Konagi, to byla ta pračka na peníze v podobě hotelu v předminulém díle). Končím u vařeného jehněčího, a tomu komplementární polívky, s gruzínským vínem. K mému překvapení o dva týdny později při odjezdu z Turecka si sám vyhodnotím gruzínskou večeři v Karsu jako nejlepší jídlo, co jsem okusil v Turecku.
Ráno si jdu projít Kars. Dominantou města je pevnost z 12. století z tmavého kamene. Pod ním je bývalá arménská katedrála z 10. století, dnes Kümbet camii, tedy mešita, která ale zvenčí pořád připomíná arménský kostel. Hned vedle ní je Hasan El Harakani camii, to už je klasická mešita. Zatímco pevnost a katedrála jsou postaveny z tmavého kamene, minaret Hasan El Harakani camii je ze světlejšího načervenalého tufu, typického spíš pro dnešní Arménii.
Z Karsu se vydávám ke klášteru Khtzkonk. O něm se v žádném z průvodců nepíše mimo jiné asi proto, že z něho nezbylo mnoho a chvíli trvá se k němu dostat. Nejsnazší přístup je z města Digor, z něhož je to zhruba pětikilometrový pochod postupně se zužujícím zeleným údolím, které je v květnu poměrně dost podmáčené. Po cestě potkávám jen rodinku hus.
Začnete-li pátrat na internetu, zjistíte, že ještě na začátku 20. století byl Khtzkonk zachovalým komplexem. Z něj do dneška zbyl jen kostel svatého Sargise, který je v pokročilém stádiu rozkladu, navíc značné poznamenán vandaly.
Byť to úřady nikdy oficiálně nepřiznaly, patrně byl v 50. letech klášter vyhozen do povětří tureckou armádou, důkazem čehož je forma poškození, svědectví místních i nálezy munice. Na rozdíl od Ani tady ale není ani naděje nápravy - Khtzkonk není památka UNESCO a nevede k ní ani rozumná cesta, která by z kláštera udělala atraktivní turistický cíl. Proto je nejvyšší čas se sem jet podívat, dokud je na co.
Z Digoru mířím do Igdiru. Cesta se klikatí kolem řek Akhuryan a Aras, a především kolem arménské hranice, která je místy jen 300 metrů od silnice. Počasí mi přestává přát, což jen umocňuje ponurost tohoto kraje. Krajina je pěkná, ale to, co ve vás zůstane, je vzpomínka na jeden armádní checkpoint za druhým, kilometry plotů s žiletkovým drátem a strážní věže na každém kroku. Fotit se samozřejmě v tomhle úzkém hrdle kolem osady Halikişlak nesmí.
I tady je ale infrastruktura typicky turecká. Řidiče potkáte málokdy, ale když už ano, a neřídí velkou soupravu, jezdí se tady jak v Need for Speed, tedy čára není zeď a omezení rychlosti nemá kdo vymáhat.
Po poledni se jedu podívat až k íránským a azerským hranicím, protože chci vidět ten nejslavnější výhled na Ararat, tentokrát z turecké strany. Není velkým překvapením, že mě cedule nepustí moc daleko. Za městem Aralik je výběžek, který má ve svém nejužším místě jen 3 kilometry na šířku. Na jeho konci je osmikilometrová hranice s azerskou enklávou Nachičevan, kam mohou vstoupit po zemi jen Turci nebo Azerové. Když už vidím na téhle prázdné dálnici osobní auto, má azerskou značku a je to přestárlá limuzína.
Stojí za to sem jet? Asi leda kvůli výhledu na Ararat, nebo přesněji řečeno na Agri Dagi. Nabízí se jet odtud po boční cestě jihozápadním směrem na Dogubayazit a přiblížit se vrcholu jak jen to autem jde, ale mám pochybnosti o tom, jestli na cestu armáda pouští civilní auta. Přece jen jsme u hranic a armáda kolem vrcholu vyhlásila vojenské pásmo, pročež je i poměrně složité získat permit na výstup.
Nepřeje mi počasí. Logickou další zastávkou je právě Dogubayazit. Po cestě si dávám odbočku do vesnice Elmagöl doufajíc, že se na mě na chvíli usměje počasí a já uvidím vrchol aspoň ze západní strany. Náznak tam je.
Ve městě Dogubayazit trávím dvě noci. Potřebuji na chvíli zpomalit a trochu doufám, že se na mě usměje štěstí s výhledem na Ararat. To se bohužel nestane. Město nemá moc co nabídnout, snad jen Ishak Paşa Sarayi deset kilometrů za městem. V centru je dobrá kurdská restaurace, ale tím to hasne. Do Íránu nemůžu, protože pro auto nemám carnet de passage, vízum vyřídit by trvalo deset íránských pracovních dní a nemám ani dolarovou hotovost pro cestu do Íránu, kde se mezinárodními platebními kartami nedá platit a bankomaty na evropské karty nefungují.
Ponurý dojem přiživují i místní. Po polorozpadlém městě mezi odpadky pobíhají děcka a volají na mě: money, money, give me money. Dospělí se na mě dívají jak na ufona. Večer, když se vracím z kurdské restaurace, registruju, že si na mě někdo ukazuje laserovým ukazovátkem. Až z toho nemám moc pocit bezpečí.
Bylo by fajn vidět Ararat v plné kráse, koneckonců těch fotek je plný internet, ale čekat na to v takové díře, to za to opravdu nestojí. Tím spíš, když jižněji podél hranice s Íránem vypadá předpověď slibně.
