Turecko autem: 1. díl - Na cestě do Turecka

Z Brna je to do Turecka autem jen 1 400 kilometrů, téměř celou cestu po dálnici. Co obnáší cesta do Turecka a co po cestě navštívit?

Je pátek odpoledne a já vyrážím směr Turecko. Tentokrát sám. Stačilo vzít laptop, věci běžné potřeby pro cesty, sednout a jet. Žádná raketová věda. Přede mnou je jediná opravdová dopravní zácpa na cestě do Turecka. Na výjezdu z Brna. 

Brněnská zácpa ale není až tak na škodu. V klidu stíhám koupit dálniční známky na Slovensko a do Maďarska. V obou případech desetidenní. Slovenská stoji 12 eur, maďarská ekvivalent 15 eur. Za pět hodin jsem v maďarském Szegedu, kousek od hranic se Srbskem a Rumunskem. Zdržení se nedostavuje překvapivě v Bratislavě v době dopravní špičky, ani v Budapešti, kde už se dopravní špička chýlí ke konci. 

Szeged je skvělou zastávkou hned z několika důvodů. Předně je to nádherné město s druhou největší synagogou v Maďarsku a čtvrtou největší na světě. Ohromující je i hlavní náměstí s katedrálou. V neposlední řadě je Szeged “hlavním městem” halászlé, proto pokud něco v Szegedu okusit, tak právě tuto pikantní rybí polévku.

Já procházím Szegedem v sobotu ráno, což má nezanedbatelnou nevýhodu v tom, že nemůžu navštívit synagogu. Na druhou stranu, při sobotním ránu je město správně ospalé a má své kouzlo. 

Szeged jako první zastávku volím i proto, že právě tady může padnout rozhodnutí, kudy dál. Možnosti jsou dvě. Můžete jet přes Srbsko nebo přes Rumunsko. Srbská varianta je papírově o 2 hodiny kratší, ale rizikem je dvojitá hranice EU, která obvykle přináší zdržení. Nadto mýto na cestě přes Srbsko stojí téměř 20 eur a palivo je dražší než v Rumunsku. Rumunská varianta je levnější, a to jak na poplatcích, tak na palivu, vede kolem nádherných měst a skrze Jižní Karpaty. Volím srbskou variantu, poněvadž jsem Srbskem zatím vždy jen projížděl.

Logickou zastávkou je Bělehrad. Bělehradská citadela má kolosální rozměry a nádhernou polohu, za vidění v Bělehradě rozhodně stojí interaktivní muzeum Nikoly Tesly, ortodoxní katedrála, i pivovar Gvint má svoje kouzlo. Přesto, mám i oblíbenější metropole v Evropě.

Zatímco Bělehrad mě moc nezaujal, překvapením pro mě je Národní Park Stara Planina, který dokáže ohromit i při jednodenní návštěvě. Nocuju při Zavojském jezeře v malém penzionu. Jak je na Balkán zvykem, místní dělají přes den bordel, ale v noci je tu klid typický pro národní parky.

Zatímco odpoledne je počasí spíše proměnlivé, ráno se po rozpuštění mlhy vyčasí. Vyrážím časně na Kozí Kámen - skalní vyhlídku asi hodinu pěšky od silnice. V 9 ráno je tu klid. Nikde nikdo. V dálce zasněžené kopce při hranici s Bulharskem.

Návrat do EU na hraničním přechodě Dimitrovgrad nepřináší významná zdržení. Bulharská týdenní známka stojí ekvivalent 6,5 euro a prodává se v automatu přímo na hranici, bezhotovostně. Hned za hranicemi je pak zhruba 40 kilometrů dálnice ve výstavbě, jediný úsek bez dálnice na mé cestě do Turecka.

Při svátečním pondělním poledni jsem Sofii, o které jsem se rozepisoval v jednom z předchozích blogů. Není problém zaparkovat hned u katedrály. Sofie na 1. května vůbec nepřipomíná rušné velkoměsto, a to ani na těch nejfrekventovanějších místech, jako například u náměstí před národním divadlem.

U rotundy sv. Jiří, kterou jsem minule opomněl, je vyloženě liduprázdno. Rotunda sama je sice zavřená, ale dá se alespoň procházet kolem mezi vykopávkami.

Nebo zajít na Bernarda do hospody v sousedství.

Poslední mojí zastávkou před Tureckem je Plovdiv - nejstarší permanentně osídlené město v Evropě. Je to jedno z těch měst, které nejlépe poznáte, když se ubytujete v hostelu v historickém centru a zajdete na free tour.

Starý Plovdiv je kompaktní a dá se obejít za pár desítek minut, s průvodcem Ilijou za 2 hodiny. V Plovdivu se mísí všechny historické vlivy na jednom místě. Vedle sebe jsou vidět římské vykopávky, středověká opevnění, osmanské domy, secese i brutalismus 20. století.

Tepnou města je široký bulvár, jenž je postavený přímo na (!) římském stadioně, který je zhruba dvě patra pod dnešní zástavbou. Na bulvár jsou místní náležitě pyšní, je totiž nejdelší ulicí s pěší zónou v Evropě. Ilija říká, že Kodaň překonává o 20 metrů.

Největší dominantou je pak antický amfiteátr zrekonstruovaný pro pořádání koncertů. Umístěný je v příkrém svahu starého města a přímo pod ním vede čtyřproudový tunel.

Z Plovdivu je to na tureckou hranici už méně než 200 kilometrů. Kupuju si poslední vepřové, pálenku na dezinfekci a vyrážím. Překonání hranice jde hladce, sranda začíná až za ní. O tom příště.